Sevilla

***

       

Dopolední prohlídka Alcázaru nás docela zmohla, takže jsme se rozhodli dát si po vzoru Španělů siestu a vrátili jsme se do hostelu. Pochopili jsme, proč se někteří Španělé do práce po siestě už mnohdy nevrátí - vůbec se nám nechtělo vstávat!

V Seville, a ostatně i v celé Andalusii, je stále živé umění bojovat s býky. Někteří dnešní Španělé se proti tomuto zvyku pohoršují, jiní to berou jako součást národního dědictví. Já si uvědomuju, co to pro konzervativní Španěly asi znamená, taky uznávám, že jde skutečně o umění a že je otázkou velké odvahy před býka předstoupit, nicméně na skutečný zápas bych nikdy nešla. Zvířata zde většinou nemají šanci, i když se mnohokrát stalo, že z arény odnášeli smrtelně zraněného toreadora, který nebyl dostatečně rychlý, nebo prostě neměl štěstí.
A to není nic proti dřívějším dobám, kdy toreadoři proti býkům nastupovali na koních. I když koně měli na sobě hrubé pláště, často končili s rozpáranými břichy. A věřím, že umírající kůň nekřičí hezky... Co se dá dělat, i toto je součást španělské kultury.

Plaza de toros (býčí aréna) a naše sympatická průvodkyně, která nám s jižanským temperamentem popisuje historii i současnost býčích zápasů.


Docela vtipná restaurace hned za arénou - na levé stěně visí hlavy býků z "obzvlášť vydařených" zápasů + fotky toreadorů, na pravé straně visí jamón - sušené kýty, hádejte z čeho...






V Seville najdete mnohá krásná náměstí. Toto je jedno z nich - Plaza de America. Stojí na něm tři význačné budovy, z nichž jsme ale nenavštívili ani jednu - Královský pavilon, Muzeum lidových umění a Archeologické muzeum. Kromě obdivování těchto staveb jsme zde také zažili průlet hejna holubů, kdy jsem se fakt bála, že mi některý z nich přistane na obličeji. A další zážitek - pršelo! Poprvé za náš pobyt ve Španělsku! Dokonce celých pět minut!


Mraky holubů na Plaza de America těsně předtím, než je někdo všechny naráz vyplašil...vpravo se palmy na náměstí prohýbají ve svižném vánku před bouřkou...se divím, že se už dávno nezlomily...

Další velkolepé náměstí je Plaza de Espaňa, kam jsme se dostali až kolem půlnoci (to byla ve Španělsku celkem obvyklá doba našich procházek, kdy už nebylo až tak obrovské vedro). Celé náměstí mi připomínalo spíše obrovský a nákladný palác, než veřejně přístupné místo. Opět jsme mohli jen žasnout nad dokonalou a detailní výzdobou.


Trochu mě zaráželo, že na tak krásném místě jsme byli sami...vždyť přece Španělé chodí spát až k ránu...? Důvod jsme zjistili, když Pája konečně vyfotil asi milión záběrů, které nutně potřeboval a mohli jsme odejít - všechny brány vedoucí z náměstí byly zamčené! Správci si očividně nevšimli, že mají v areálu ještě dva fotekchtivé turisty a spokojeně odkráčeli domů...zato my pak následující půlhodinu pobíhali zmateně po náměstí a hledali, kudy sakra ven. To se vážně může stát jenom nám... Nakonec se nám podařilo uniknout skrz jedno místo, kde se plot kolem náměstí opravoval a nebyl tudíž v těchto místech tak vysoký. Nebýt toho, zřejmě bychom nádheru nočního náměstí obdivovali až do rána...


Tím ale nebyl "vtipným" zážitkům konec - v hostelu jsme se totiž rozhodli, že si vypereme. Hm...nevím, možná to bylo tím vedrem, možná tím, že jsme s Pájou oba studenti technických škol, čili pro praktický život nepoužitelní - každopádně jsme jaksi zaměnili názvy Washer a Dryer (proč ty krabice vypadají obě tak stejně??!!) a místo, abychom si prádlo vyprali, jsme ho půl hodiny na vysokou teplotu sušili. Že prádlo po takové proceduře vůbec nebylo čisté a voňavé, jak jsme si to představovali, je vám asi jasné. Takže jsme ho oklepali od pracího prášku, přehodili do správného bubnu a čekali znova...

Aspoň že jsme se během čekání bavili. Chtěli jsme se totiž v Seville jít podívat na pravé flamenco, což se nám nepodařilo. Místo toho jsme ale viděli tančit španělské důchodce a i to rozhodně stálo za to :). A nemyslím to ironicky! Hned vedle hostelu se nacházel domov důchodců a zrovna tu noc měli jeho obyvatelé venkovní diskotéku. Bylo úžasné sledovat španělské babičky a dědečky, kterak se celí vyšňoření pomalu trousí na nádvoří, kde bez známky ostychu okamžitě začali tančit na hudbu vesměs v rychlém rytmu - od klasické Carmen po současné disco. Stáří chci rozhodně strávit ve Španělsku - to je zatím jediná země, kde jsem poznala, že zde umí žít opravdu každý bez ohledu na věk.


Jsme poslední den v Seville a hned zrána se vracíme na Plaza de Espaňa, abychom si toto místo mohli prohlédnout i ve dne.


Budovu na náměstí lemují bohatě malované lavičky, které zobrazují jednotlivé provincie Španělska. Hned na první fotce je zachycena Málaga, na druhé pak Pájova milovaná Barcelona.

Kdybychom měli projít v Seville všechna místa, která bychom chtěli, asi bychom jen tak neodjeli. Je tady tolik paláců, náměstíček, zahrad... zážitek sám o sobě už je jen posezení v některém z mnoha parčíků pod korunami palem. Nicméně čas se krátí a tak si vybíráme k prohlídce poslední pohádkový palác - Casa de Pilatos. Je to soukromý dům, který je ale veřejně přístupný a peníze vybrané od turistů se věnují na postupnou náročnou restauraci paláce. Jak šlechetné...




Na závěr několik střípků ze Sevilly:

El paseo - promenáda kolem řeky Guadalquivir. Na konci stojí Torre del Oro, tedy Zlatá věž.


Nádherné suvenýry - panenky ve flamencových šatech. Sice bych si domů nic takového nekoupila, nicméně stála jsem před tímto výkladem celou dobu, co Pája zas něco fotil. Hned vedle se prodávaly ručně malované vějíře a tady už jsem neodolala. Kromě toho, že jsou krásné, jsou i praktické a na ovívání si je kupují i samotní Španělé. Další foto - rohový dům, který nás zaujal nedaleko katedrály a nakonec romantický domeček z židovské čtvrti.

Text: Markéta Polášková, foto: Pavel Prostřední, Markéta Polášková