Notice: Constant DB_PREFIX already defined in /var/www/finishwebhosting/data/www/cestopisy.com/wss_frontend/defines/defines.php on line 87
Pyreneje 2009 (V. Sojka) | CESTOPISY.COM

Pyreneje 2009 (V. Sojka)

Markétka Polášková napsala na www.cestopisy.com krásný příběh o návštěvě tohoto národního parku v minulém roce. Z diskuse čtenářů tohoto webu vyplývá, že její vyprávění inspirovalo další následovníky a nikdo nelitoval. Také my jsme zamířili v Pyrenejích do Aigüestortes právě pod jejím vlivem, i když jsme si trasu připravili trochu jinak. Asi bych nedokázal tak krásně jako Markéta popsat genius loci těch nádherných míst. A aby byly pro cestovatele užitečné i naše zápisky, soustředím se spíš na praktický mužský pohled, na rady a popisy, pěkně krok za krokem. Na rozdíl od Markéty a Pavla totiž nikdo z nás tří neumí španělsky. Navíc jsme byli tři a to se špatně stopuje, takže pro nás bylo tohle cestování trochu složitější. Snad tedy pomůžeme těm, kdo se s takovým handicapem vydají podobnou nebo dokonce stejnou trasou.

pyreneje-vlastimil1.jpg
Boí - vstupní brána do národního parku Aigülestortes a jezero Sant Maurici

26. července, 7:55
Sedíme v autobusu Liberec – Praha a za chvíli vyrazíme. Uvažujeme o sérii přestupů, která nás čeká. Metro, autobus, letadlo, autobus, autobus nebo taxi... Klapne to? Náš závazek: vandrujeme, žádné masňačení, taxikáři nás dostanou jen v krajní nouzi.
Pozn.: velké cesty jsou obvykle utvářeny sérií omylů.

13:10
Při odbavení jsme prošli vážením batohů. Limit je 20 kg. Starší syn Ondra má 19,9, já 19,4 a mladší syn Štěpán 19,3 kg. Kdo umí, umí! Při bezpečnostní kontrole před tranzitním prostorem byl naopak „vítězem“ Štěpán. Nejprve ho zuli z pískajících bot a poté mu z batohu vylovili neotevřenou 1,5 l. petku minerálky, kterou tam bůhví proč zapomněl. Pako!
Start pak opozdil asi o 40 minut nějaký nešťastník, který zabalil do kufru zakázanou propanbutanovou kartuši k vařiči. Celé letadlo čekalo, až ho najdou, odvedou ke kufru, vybalí kartuši, rozloučí se s ní a opět přikráčí na nástupiště. My jsme byli informovaní ... kartuši přece koupíme ve Španělsku na každém rohu! Zpoždění nás trochu mrzí, protože hrozí, že nestihneme autobus, který má vyjíždět od letiště přímo do hor – do Vielhy.

17:00
Dá se tomu říkat „z pekla klika“, ale ještě trefněji by to vyjádřil jazyk poněkud drsnější, který by původ tohoto štěstí lokalizoval do úplně jiných končin než je peklo. Po hladkém dvouhodinovém letu a přistání v Barceloně před 15. hodinou středoevropského času jsme si chvíli počkali na zavazadla a pak v klídku šli hledat zastávku autobusu společnosti ALSA. Tyhle autobusy se dají dohledat na www.alsa.es. Měli jsme podle plánu hodinu a čtvrt k dobru, díky hodinovému časovému posunu oproti středoevropskému času. Ale právě v tom tkvěl náš hluboký lehkomyslný omyl. Časový posun jsem si někde nějak uložil do kotrby jako nepochybný fakt a vsugeroval jsem ho i klukům. Těm to po jejich častých školních pobytech v Británii nebylo vůbec podezřelé.

Inu, Ondřej se vydal koupit vodu a já šel hledat tu zastávku, zatímco Štěpán hlídal ruksaky. Po chvíli jsem zastávku našel a vrátil se pro kluky. S Ondrou jsme začali zkoumat automat na jízdenky, když tu k nám přistoupil řidič z vedle stojícího busu. Spustil Španělsky, ale pak už přešel na anglinu. Zajímal se, kam míříme a když jsme mu to vysvětlili, popoháněl nás na palubu. Prý že už měl odjet, ať si pospíšíme. Bylo 15:45. Na našich hodinkách, stejně jako v celém Španělsku !!!
Prázdný klimatizovaný autobus s dvoučlennou osádkou nás pak provezl Barcelonou, kde nabral asi 15 lidí na třech zastávkách. Pohoda. Mimochodem, tenhle autobus jezdí denně – i v neděli. A to není ve Španělsku samozřejmost. Je trochu dražší než jiné vnitrozemské autobusové spoje – na jednoho asi 27 €. V našem cíli jménem El Port de Suert, nedaleko Boí, máme být ve 20:00. Míjíme hezkou krajinu, členěnou skalnatými kopečky.

22:00
El Pont de Suert je pro dnešek naše cílová stanice. Dál do Boí nic nejede, až ráno v 8:00 hod. Řešíme to hostelem, kde za 50 € za noc dostáváme miniaturní pokoj, do kterého se vejdou akorát tři postele a malá koupelnička. Postavit někam ještě krosny je potíž. Venkovní dřevěné okenice visí na provázkách a nemáme odvahu se je pokusit otevřít. Teplá sprcha nás ale po celodenním kodrcání smiřuje s čímkoli. Ještě před tím jsme ale stihli tohle pěkné starobylé miniměstečko projít a dát si večeři. Španělsky jsme se nechytali a jídelní lístek jiné jazyky neznal. S personálem to bylo obdobné. A tak jsme šli „naslepo“, prostě jsme se trefovali do položek menu. Nakonec to tajemství šéfkuchaře dopadlo celkem dobře. Já dostal vařené krevety, Štěpán kuřecí s bramborem a Ondra hovězí stejk s hranolky. Navzájem jsme se podělili, abychom měli případné žaludeční problémy solidárně všichni stejné. Jo a plynovou kartuši k vařiči už koupit nešlo, po 20. hodině byl jediný krámek s takovým sortimentem zavřený. No, snad to ráno pořídíme v Boí.
Jde se spát.

27. července, 9:30
Do Boí nás z Pont de Suert dovezla sympatická řidička mikrobusu Mercedes, který byl v jízdním řádu na zastávce uveden jen jako zimní spoj pro lyžaře. Nebýt toho, že nám o něm řekli místní posuňkovou řečí a psaním číslic prstem na zeď, vůbec bychom neměli šanci o něm něco tušit. V Boí to bylo s plynem k vařiči bez šance. Museli jsme se tedy rozhodnout, že nějak nouzově vystačíme s malým vařičem na pevný líh, kterého jsme měli všeho všudy jeden pytlík. No to tedy bude úsporný režim. Mimochodem, vědět to, stačilo vystoupit o městečko dříve, v Barrueře, kde je Intersport.
Teď jsme v parku, kam jsme se za 5 € nechali odvézt z Boí taxidodávkou po asfaltce a betonové cestě až k vodopádům Aigüestortes. Dobré tři hodiny úspory času a tady ve výškách pod 2000 m. Je už od rána dost horko. Pošetřili jsme síly a teď už vyrážíme směr jezero de Dellui.

pyreneje-vlastimil2.jpgpyreneje-vlastimil3.jpgpyreneje-vlastimil4.jpg
Foto vlevo: v srdci Aigüestortes - Mirador de Sant Esperit, foto uprostřed: Tahle hlavní cesta parkem není typickou ukázkou zdejších turistickych pěšin, foto vpravo: Riu de Sant Nicolau

13:30
„Orgasmus pro oči“. To bylo celkem trefné Štěpánovo označení výhledu, který se nám otevřel v národním parku v oblasti jezer kolem Estany de Dellui. Dorazili jsme sem po cestě dobře značené dřevěnými sloupky se žlutými pruhy. Docela dobrý prolog, protože jsme podle všech zpráv v Pyrenejích takový luxus nečekali. Ostré stoupání nás vyneslo asi o 400 metrů výš nad výchozí bod ke čtyřem nádherným plesům. Byly to vážně obrázky, které se sotva dají popsat a snad to částečně nahradí fotky. Teď jsme opět o něco výš – v sedle Collada de Dellui. Ve výšce 2577 m., takže už máme nastoupáno asi 800 m. Na obě strany je fantastická scenérie a náš zuřivý reportér neví, jak se u focení položit a zkroutit, aby to bylo to pravé. Dali jsme si vrcholového panáka a obdivovali pohled zpět do údolí Dellui a na druhou stranu, na jih do údolí se soustavou jezer Cubieso, Castieso, Tort a dalších.

pyreneje-vlastimil5.jpgpyreneje-vlastimil6.jpgpyreneje-vlastimil7.jpg
Foto vlevo: jedno ze šesti jezírek údolí Dellui, foto uprostřed: Zatím luxusní značení trasy - ale jen k jezerům, foto vpravo: Ondrovo střežené závaží
pyreneje-vlastimil9.jpgpyreneje-vlastimil10.jpgpyreneje-vlastimil11.jpg
Fotogenické Estany de Dellui a ukázka zdejší květeny
pyreneje-vlastimil12.jpg
pyreneje-vlastimil13.jpgpyreneje-vlastimil14.jpgpyreneje-vlastimil15.jpg
Foto vlevo: Pohled ze sedla Dellui na sever, foto uprostřed: A pohled z téhož sedla na jih - jezera Eixerolla a de Mariolo, foto vpravo: Občas slunce zakryly mraky a rázem tu byly nové barvy. Jezero de Mariolo.

19:30
Po sestupu na jih jsme si dopřáli zakázanou koupel v jezeru Exierola a šinuli jsme si to neuvěřitelným ledovcovým údolím, mezi řadou jezer, jejichž hladina byla zvýšená přehradními hrázemi. Kámen, voda a zeleň, to byl hlavní vizuální námět všeho kolem. Sledovali jsme defilé štítů, které jsme míjeli po obou stranách a které dosahovaly výšky kolem 2700 – 2800 m. Pěšina vedla po vnitřním hřbetu, který se táhl prostředkem údolí a vytvářel tak zajímavou členitou hřebenovku. Občas jsme museli přejít po úzkých přehradních hrázích, což byla ostatně jediná rovina, kterou jsme tady zatím zažili. Nakonec jsme kolem 17:30 došli k jezeru a horské chatě Colomina. Ubytována tam byla hromada lidí a fakt se nám nechtělo tlačit se s nimi ve společné noclehárně. Podle varování obsluhy chaty je nepovolené stanování oceněno pokutovým tarifem 300 €. Takže jsem vyrazil na průzkum a asi 10 min. cesty od chaty jsem našel odlehlý a před lidmi skrytý plácek na pahorku vpravo od jezera. Přitom od něj byl skvělý výhled na jezero Frescau uložené v příkrých svazích. Štěpán se ujal vaření (a mimochodem, zajišťoval tak naši výpravu po celou dobu) a superúsporně uvedl k varu litr vody na těstovinové pochoutky na třech tabletách pevného lihu. Za chvíli budeme stavět stan. Jsme ve výšce asi 2460 m. a je tu nádherně. Mobilní signál jsme nepotkali celý den.
pyreneje-vlastimil16.jpgpyreneje-vlastimil17.jpgpyreneje-vlastimil18.jpg
Foto vlevo: V pozadí duhová hora. Pořád měnila barvy podle toho, jak na ni posvítilo sluníčko. Foto uprostřed: nepochopitelná úzkokolejka nikam u jezera Tort, foto vpravo: koleje a duhová hora
pyreneje-vlastimil19.jpg
Jezero Frescau - ve svitu zapadajícího slunce

28. července, 8:00
Krávy! No tak to byl fór! Po setmění jsem nějak nemohl zabrat. A najednou slyším: „škub, škub... škub, škub“. Nejdřív z jedné strany stanu, pak i z druhé. Za plátnem jsem tušil stín velkého zvířete. Krávy! A Ondra pohrdl stanem a chrní venku pod širákem. Rozepnu stan a koukám, kráva se pase kousek vedle něj. To jsem netušil, že se ty potvory krmí i v noci! Volám: „Ondro, pojď k nám, kráva!“. Rozespalá odpověď: „Co, kde?“  Já na to: „Přímo nad tebou!“.....   „A jo, už ji vidim!!!“ Vyskočil a už byl ve stanu s námi. Do rána jsem je slyšel ještě několikrát. Copak nikdy nespí? A tyhle kupodivu zákeřně neměly zvonky (vlastně naštěstí! – to by bylo spaní!).
Kluci už se začínají budit.

13:40
Chrněli jsme až do osmi a vstávali s prvními paprsky slunce. Po teplé snídani zase na cestu za jezero de Mar, podstatně zmenšené úbytkem vody. Ostrý výstup překvapivě ukončily betonové schody a v zápětí se otevřel výhled na jezero de Saburó. Chyběla nám voda, takže jsem se musel spustit asi sto metrů dolů k jezeru. Připadal jsem si tam dole jako mravenec v jamce mravkolva. Nahoru jsem se hrabal štěrkovým svahem a nohy mi ujížděly jako na lyžích. Vodu ze všech výše položených jezer jsme bez obav a bez následků pili, i když jsme samozřejmě preferovali jejich přítoky. Dochucovat nebylo třeba, byla výborná. Před námi byl strašidelně a neschůdně vypadající krpál plný suťových polí do sedla Collada de Saburó (2667 m). Nakonec to nebylo tak hrozné. Zastávka nahoře pak opravdu stála za to, nádherný výhled na obě strany, takže Ondra vytvořil dvě panoramatické fotky ze stativu.
pyreneje-vlastimil21.jpgpyreneje-vlastimil22.jpgpyreneje-vlastimil23.jpg
Foto vlevo: želva ze Zakynthosu byla náš cestovní maskot, foto uprostřed: Ráno: jezero de Mar, foto vpravo: Jezero Colomina s chatou téhož jména
pyreneje-vlastimil24.jpg
Pohled zpět k jezerům Colomina, de Mar a Frescau. Na pahorku mezi nimi jsme spali.
pyreneje-vlastimil25.jpg

16:00
Nezbytný vrcholový panáček a pokračovali jsme podle protáhlého jezera Cap de Pot. Pastva pro oči nabírala pořád jiné rozměry. Úchvatné pohledy! Došli jsme k souboru jezer kolem Estany de la Llastra. Nádhera! Zatím to nejkrásnější, co jsme viděli (a podle Ondry to nejlepší z parku vůbec). Jedno jezírko za druhým, proložená kopečky a borovicemi, které připomínaly spíš bonzaje. Po dost prudkých srázech jsme se dokodrcali k Estany Negra a k jezeru a chatě Marien Blanc. Jezera ti Španělé zdobí chatami opravdu na vybraných místech!
pyreneje-vlastimil26.jpgpyreneje-vlastimil27.jpgpyreneje-vlastimil28.jpg
Foto vlevo:jezero del Cap de Port ze sedla de Saburó (sedlo 2667 m), foto uprostřed: Estany Negre de Peguera. Sestup k němu byl celkem krkolomný, foto vpravo: chata Marien Blanc

21:30
Pokračovali jsme dál, pro změnu do kopce, směrem k průsmyku la Valleta Seca. Bylo vidět, že tohle není zrovna frekventovaná cesta, protože se ztrácela v trávě a o značení se nedalo mluvit. Nakonec nás ale vždycky zachránila nějaká ta kamenná hromádka – mužici. Vykoupali jsme se v jezeru de la Cabana a pak jsme postupovali k jezeru Amagat. Bylo horko, takže jsem neodolal a dal jsem si další nádhernou koupel. Psst! taky se to nesmí, ale všichni to tu dělají, když si myslí, že je nikdo nevidí. Taková koupel totiž vrátí polovinu ztracených sil. Voda v jezerech byla kupodivu nečekaně teplá, v níže položených určitě přes 15°C. Zahlédli jsme tam také kamzíky.

Pak následoval celkem pohodlný mírný travnatý výstup na sedlo la Valleta Seca (1722 m.). Ovšem pohled, který se nám nahoře otevřel bral dech. Pod námi obrovský skalnatý kar a dolů lezecký sešup, ze kterého jsem měl fakt docela sevřený žaludek. Kluci měli ramena, že prý to půjde, a tak se tedy šlo. Tedy spíš se lezlo, chvíli klouzalo štěrkopískem a pomalu jsme se s těžištěm vychýleným monstrózními batohy nořili do té skalnaté nádhery. Tady bylo kamzíků celé stádečko a docela nám i zapózovali. Navíc se tu proháněli svišti a pozorovali nás jako nezvané vetřelce ze svých hlídek. Tohle údolí bylo jediné bez jakékoli vody, s čímž jsme ovšem podle mapy počítali předem a nesli si zásoby. Kouzelný, asi hodinový lezecký sešup nás postupně dostal až na kótu 2300 m. Za úzkým hrdlem a morénou karu, kde jsme uvařili čaj a rozdělali ležení na krásné zelené loučce. Dnes se spí pod širákem.
pyreneje-vlastimil29.jpgpyreneje-vlastimil30.jpgpyreneje-vlastimil31.jpg
Foto vlevo: Kamzíci na obzoru, foto uprostřed: Tady se mi dost svíral žaludek. Na fotce to tak nevypadá. Sedlo de la Valleta Seca (2722 m). Údolí pod námi bylo úchvatné. Foto vpravo: Taky cesta.
pyreneje-vlastimil32.jpgpyreneje-vlastimil33.jpgpyreneje-vlastimil34.jpg
Foto vlevo: Navečer jsou ty členité skály trochu tísnivé. Ale krásné. Foto uprostřed: za touhle morénou byl náš noclehovy placek, foto vpravo: Kdo by tu hledal tábořiště?

29. července, 7:00
Krásná noc, ale pod stanem si mi spalo lépe. Kluci ještě chrní a vypadá to, že jim nic nechybí. Je ranní chlad, čisté nebe a opět žádná rosa, což mě v téhle výšce docela překvapuje. Alespoň není třeba nic sušit. Celkově nám zatím počasí přeje. První den pochodu se odpoledne slunce ukrývalo částečně za mraky, což nám docela vyhovovalo. Nebylo vedro a nespalovalo to tolik kůži. Včera už se slunce neschovalo ani na chvíli. Nebe bylo téměř jasné a v závětří bylo horko. Ukázala se výhoda mého legračního vojenského širáku. Na rozdíl od kluků nemám spálený krk, nos ani uši. Přestože jsme se všichni neustále mazali, hlavně Ondra je jak rudonoska. Dnes budeme řešit problém vařiče. Zásoba pevného lihu se tenčí, máme ho už podle odhadu jen na dva dny. Jediná šance je pomáhat si drobnými suchými klacíky a riskovat průšvih, protože ze všech zákazů je tady nejvážněji míněn zákaz rozdělávání ohňů. Možná nezbude než se stravovat po chatách, protože jít na nákupy do údolí se nám sakra nechce. Jdu budit kluky. Za chvíli mohou od zdola dorazit časní turisté a náš úkryt přece jen není stoprocentní. Je jasné nebe a slunce ozařuje špičky skalnatých štítů kolem nás.

12:00
Prudkým sestupem jsme se dokodrcali k potoku u chaty před jezerem Sant Maurici (kolem 1800 m). Hygiena, snídaňová polévka a zase dál. U S. Maurici začala lázeňská kolonáda. Po dni stráveném v téměř absolutní samotě nám davy lidí, navážené sem z Espotu terénními Defendery lezly na nervy. Ale krásné to bylo stejně. Tiché, rozlehlé S. Maurici, obklopené stráží vysokých štítů a plné ryb. Cestička dál vedla podle jezera k nádhernému vodopádu a pak kolem dvou menších jezer de Ratera a la Cabana. Občas nás jedním nebo druhým směrem minul defender, který si to kodrcal po strmé a příšerně kamenité cestě s turisty z Espotu. Když je Ondra fotil, řidiči nasadili pyšný výraz. Tahle auta jsme parku výjimečně prominuli. Všude kolem byly potůčky a výhledy – prostě luxus, který to nahradil. Teď sedíme ve stínu pod chatou d´ Amitges a pijeme čerstvou pramenitou vodu, prokládanou tangem. Je docela vedro a máčíme si šátky na hlavu. Opravdu jsme přes 2000 m vysoko?
pyreneje-vlastimil35.jpgpyreneje-vlastimil36.jpgpyreneje-vlastimil37.jpg
Foto vlevo: Příležitost pro ranní hygienu. Foto uprostřed: Jezero s křišťálovou vodou, plné ryb a plné turistů. Foto vpravo: Defendery drkotaly na kamenité cestě.

13:45
Stále jsme bez mobilní sítě a tudíž bez možnosti dát zprávu domů. V chatě d´ Amitgas jsme si dali omeletku a polévku, koupili další mapu a rozhodli se, že při cestě u jezer na chvíli zalezeme, abychom přečkali nejhorší slunce. Lepší bude pokračovat v podvečer. Jsme nad dvěma krásnými jezery la Munyidera a dels Barbs. Ležíme ve stínu osamělých borovic. Hovím si zutý na karimatce a pode mnou se v Estany dels Barbs zrcadlí dva malé kopečky. Za nimi je v dáli stěna štítů rozdrásaných erozními rýhami. Ondra vytáhl stativ a fotí panoramatickou fotku.
pyreneje-vlastimil38.jpgpyreneje-vlastimil39.jpgpyreneje-vlastimil40.jpg
Foto vlevo: jezírka de la Llosa pod chatou Refugi d´Amitges. Daleko v těch štítech za nimi jsme se ráno probouzeli. Foto uprostřed: Jezera Dels Barbs a vlevo de la Munyidera, foto vpravo: První pohled do oblasti jezer Colomers je jak rána palicí. A to jich je vidět jen zlomek. Celkem je jich kolem 40.

15:30
Vrcholový panáček v sedle Port de Rater d´Espot (2543 m). Opět nové nádherné výhledy. Cestou jsme minuli další 2 plesa a tady v sedle jsou ještě dvě, jen do nich skočit. Ale fouká tu, takže ta touha není zas tak intenzivní. Tohle sedlo je trochu zvláštní. Je široké a členité. Kolem jezírek je spousta skalek a pahrbků. A hlavně: Poprvé chytáme signál. Doma už vědí, že jsme OK a my zase víme, že jsme tam taky o nic důležitého nepřišli. Za chvíli jdeme dál. Při focení se odehrál náš obvyklý cestovní fotofaul. Štěpán se snažil vyfotit celou trojici na kompakt samospouští. Foťák postavil na kámen a vykročil do připravené kompozice. Foukl vítr, buch! ... a displej kompaktu je nefunkční. Je to Canon, který jsme přesně před rokem narychlo koupili v pardubickém Tescu o přestávce mezi vlakovým přestupem, když jsme mířili na Ukrajinu do Karpat, protože tenkrát Ondra doma zapomněl zrcadlovku. Další fotky už jsme na kompaktu fotili hledáčkem a tak trochu naslepo.

17:00
Sotva jsme vykročili za předěl pod sedlem, otevřel se nám výhled doslova omračující. Rozlehlé ledovcové údolí, do kterého by se snad vešel celý Liberec. Vidět bylo sedm jezer, ale mapa prozrazovala, že v zákrytech jich je schováno ještě desítky. Všude tečou říčky a potůčky, odevšad je slyšet zurčení vody. Sedíme ve stínu v údolí po sestupu, krmíme se a zvažujeme co dál. Já si jdu ochladit nohy do přítoku jezera Obago.

21:00
Jsme po večeři s dobře zafixovaným stanem ve výši 2550 m, těsně za sedlem. Od jezera Obago jsme u jeho třetího výběžku uhnuli od hlavní trasy GR 11 tažené k chatě Colomers a vydali jsme se po okružní cestě soustavou jezer Colomers. Cesta byla krásně značená červeným pruhem a byli jsme rádi, že jsme si to takhle prodloužili.

Nádherně jsme se vykoupali v jednom z ples před jezerem de Pódo. Teplá voda nás opět docela překvapila, přece jen bychom ji ve výšce kolem 2450 m. nečekali. Pak následoval přechod sedla s překrásnými výhledy jak jinak než na další jezera a skalnaté štíty. Ten, kdo musel pro všechna ta jezera vymýšlet jméno se asi dost nadřel. V samotném sedle ve výšce 2600 m. opět veliké pleso, ze kterého jako stráže rostly stříbrošedé štíty do výšky dalších 300 m. Tohle byl rekord, v takové výšce jsme tu ještě velké jezero neviděli. Začali jsme už ale hledat místo k přespání. Bylo 20:00 hodin. Našli jsme božský plácek o 50 m. níže. Obloukem ho obtéká potok a nad námi je vodopádek. V potoce je jedna tůňka vedle druhé a Štěpán konstatoval, že kolem ložnice tolik koupelen nemá ani Paris Hilton v prezidentském apartmá.

Kolem nás jsou štíty hor se zbytky sněhu. Velké sněhové pole je ale také hned pod námi. Dokonce padl nápad postavit si stan přímo na sníh (zamítnuto!). V noci nás bude uspávat bublání potoka. Slunce už zapadlo. Jsme po večeři, kterou opět obětavě připravil Štěpán a usrkáváme slivovici. Připíjíme na tenhle vydařený den.

Poznámka: Každému, kdo sem zavítá, doporučuji, aby se nedržel hlavní a nejkratší trasy od sedla Port de Rater d´Espot k jezeru Colomers. Přijde tak totiž o to nejlepší: dobře značený okruh jezerním královstvím s možností luxusního noclehu v lagunách za sedlem hory Pódo. Přespat se dá dokonce hned nahoře na sedle u jezera, ale lepší a hlavně rovnější byl náš plácek asi o 50 m níž, vpravo od cesty – vedle potoka. Celý stanový tábor by se pak vešel do travnatých rovinek o dalších 100 m. níže, mezi spoustou jezírek, skalek a potůčků.

21:20
Kluci už zalezli, ale je světlo a mně se nechce spát. Ulizuji 80 % destilát Stroh po kapkách. To je naše oblíbené cestovní pití, protože nám čtvrt litru stačí na celou dovolenou. Nechávám ho pálit po patře, na jazyku i v krku a sleduji nocležiště, jaké jsem nikdy nezažil. Za zády šumí vodopád a přes vrcholky hor se plazí mraky. Ozvláštňují ten pohled víc než by to dokázal sebelepší fotomontér. Štíty hor pokrývá stříbrem měsíc asi v poloviční fázi dorůstání. Dole v údolí je velké mračno a vypadá to, že si tu vyzkoušíme i jiné počasí, než jen slunečný pařák. Obloha na západě je žlutooranžová od slunce, které zapadlo za další krkolomé skalnaté štíty. Stanovat se tu nesmí, ale bez toho by to byl jen poloviční zážitek. Celý den jsme byli v pohodě. Kluci jsou prima a já bych si přál, aby nám z toho zůstala nevyčerpatelná zásoba vzájemného respektu na chvíle, kdy si polezeme na nervy.
pyreneje-vlastimil41.jpgpyreneje-vlastimil42.jpgpyreneje-vlastimil43.jpg
To takhle jednou ráno vykouknete ze stanu...a fotíte...a fotíte

30. července, 15:10
Ráno bylo sice trochu friško a v noci foukal vítr, to se ale dá v téhle výšce čekat. Vystrčili jsme hlavu ze stanu  a zavrněli blahem nad tím, co jsme viděli nad sebou i dole v údolí. Nahoře jasné nebe a pod námi vytvořila inverze přesně ten obrázek, kterým cestovky lákají kunšafty na hory. Údolí zahrnuté hutnou vatou bílých mraků, ze které tu a tam vykukovaly skalnaté štíty a hřebeny. Vyběhli jsme na nejbližší skálu a fotili jak zběsilí. Pak jsme už zabalili a bez snídaně utíkali k chatě de Colomers. Cestou jsme míjeli a fotili jedno jezero za druhým, potoky a vodopády, až nám to už málem přišlo jako samozřejmost. Údolní mlha před námi přitom postupně ustupovala, až se úplně rozpustila do dalšího nádherného dne.

Refugi (útulna) de Colomers leží na stejnojmenné malebné přehradě ve výšce 2135 m. Sledovali jsme tam bleskovou akci zásobovacího vrtulníku, který odhodil pytle zavěšené na lanech a nasadil jiné, připravené a hned zase odlétl. Dali jsme si tam sendvič k snídani a vyrazili opět do vrchu směrem na sedlo Port de Caldes. To už jsme zase kráčeli po červenobíle značené GR 11-18, podle divokého potoka, ze kterého si chata Colomers odebírá pitnou vodu na draze prodávaný čaj. Jak jinak, než opět kolem jezer jsme vyšlapali na kótu 2600 m v sedle Port des Caldes a pod námi se otevřelo další jezerní údolí. A nejen to. Taky výhled na Piko de Aneto, nejvyšší horu Pyrenejí, s jejím severním ledovcem. Chvíli sedíme na vrcholku a choulíme se před větrem. Vedle nás se stejným způsobem za skalkou skrývá rodinka Francouzů. Je tu krásně a plánujeme další trasu.
pyreneje-vlastimil44.jpg
pyreneje-vlastimil45.jpgpyreneje-vlastimil46.jpgpyreneje-vlastimil47.jpg
Foto vlevo: Na sedle Port de Caldes (2598 m). Za námi v dáli bílé Pico de Anetto - nejvyšší hora Pyrenejí. Foto uprostřed: ...a její ledovec. Foto vpravo: Fotogenické Estany Negre

21:00
Opět sestup mezi jezery a zvonícími kravami k chatě Joan Ventosa I Calvel, někde ve výšce 2150 m. Dnes jsem chtěl od ní dojít jen k nejbližšímu plácku vhodnému pro stan a už to zabalit, ale kluci vyhlásili, že se přejde ještě obávané sedlo Contraix a spát budeme až za ním. Měl jsem být tvrdý. Před sedlem jsou krásná, vysoko položená jezírka v oblasti Estany de la Roca s rovnými loučkami, tam by se spalo. Bohužel jsme je jen minuli. Spoustu španělských a francouzských místních názvů brzy zapomenu, ale Collet de Contraix ne. U Chaty Ventosa nad nádherným Estany Negre jsme byli po 16. hodině a sedlo má výškovou kótu 2745 m. Takže nás čekal takhle před večerem výstup asi 600 m. Ale jaký výstup! Cestou necestou – vlastně jenom necestou, po suťových balvanech, kde bylo nutné lézt po čtyřech. Ondrovi jsem záviděl jeho nohy č. 48, které dokázaly přemostit dva balvany jakkoli daleko od sebe ležící. Chodil si tam jako po dlažbě. Značení tady bylo jen kamennými mužiky, na které se nedalo spolehnout. Často tak vedlo přes suťové pole několik cest, jedna horší než druhá. Turisté se prostě vyřádili a každý si označil tu cestu, kterou sám prošel. Pro ty, kdo půjdou za námi drobná rada: snažte se vždycky držet spíš vpravo, obvykle se ukázalo, že tam byla hlavní cesta.

Cestou jsme šli proti proudu nádherné vydatné bouřící říčky, plné vodopádů tůněk a jezírek, které úspěšně lákaly k ochlazení a koupeli. Měli jsme už za ten den opravdu dost, takže jsme se těšili, až tu nádheru budeme mít za sebou. Závěr sedla byl docela drsný. Nejsme s těmi našimi batohy zrovna moc obratní čtvernožci a ta stěna plná drobné sutě a kamenů se jinak než po čtyřech vylézt nedala. Dala nám zabrat a docela se nám klepaly nohy, protože štěrk a kameny pod nohami ujížděly a s chrastěním se řítily do propasti pod námi. Nechtělo se nám koulet za nimi...

Pohled ze sedla na druhou stranu je trochu skličující a nedivím se, že tady Markétu Poláškovou přepadla tesknota. Majestátní ledovcový kar je jako přízračná salátová mísa obrů a dole na dně gigantické jezero Contraix. Všemu vládla temně šedá barva. Údolí Contraix už bylo ve stínu a sluneční paprsky dopadaly až na vzdálené jižní stěny dalších kopců. Nikde žádná zeleň, jen skály, kameny a voda působící jako temný inkoust. Ani jsme ten tísnivý obrázek nefotili, stejně by z toho asi nic nebylo. Sem přijít ráno, to by byl úplně jiný pohled.
pyreneje-vlastimil48.jpgpyreneje-vlastimil49.jpgpyreneje-vlastimil50.jpg
Foto vlevo: Nemá to chybu, foto uprostřed: výstup na sedlo Contraix, ztracen v balvanech, foto vpravo: A na druhé straně Estany de Contraix. Tísnivy pohled na tu pustinu.

Bylo už kolem 20:00 hodin a nás v tu dobu zajímalo hlavně kde se vyspat. Kolem jezera široko daleko jen suťoviska. I sestup k jezeru (asi 100 výškových metrů) stál za to. Nějak jsme se štěrkem doklouzali po prudkém svahu k sněhové plotně a pak k suťovému poli z velkých balvanů. Vypadalo to dost beznadějně. Ale Štěpán těsně za jezerem vyrazil na průzkum a vpravo od cesty našel ve svahu prima skalní balkon s rovným travnatým pláckem. Stačilo odvalit šutry, které tam kdosi před námi nastavěl do hradbičky. Teď už jsme postavili stan, Štěpán vaří a užíváme si výhledu do širokého údolí, které se nám otevřelo pod morénou ledovcového jezera Contraix. Jsme ve výšce 2580 m., což je pyreneje-vlastimil51.jpgzatím naše nejvyšší noclehová kóta. Hluboko pod námi, tak hodinu sestupu, vidíme krásný plácek s potoční lagunou. Tam bychom už ale sešli za hluboké tmy. Vlevo pod námi šumí vodopád. Dnes jsme sice ušli jen 17 km, ale jakých! Zkuste chodit 17 km po schodech nahoru a dolů, každý třetí přeskočte, sem tam jděte po čtyřech a také zařaďte sestup bokem. Jo a nezapomeňte na 19 kg těžkou krosnu. Naštěstí jsme už sice něco ujedli, ale zase jsme vždycky tahali do sedel rezervní zásobu vody.
Poznámka: S tím zákazem stanování se to tu asi nebude brát tak dramaticky. Na rozdíl od nás tu dost lidí staví stany i u nízko položených jezer a hned u cesty. My jsme byli v tomto ohledu opatrní a s výjimkou noci u jezer Colomers nás od cesty nikdy nebylo vidět. 

31. července, 8:00
Spaní dnes bylo na tvrdém. Na rozdíl od předchozích dnů nám poležení pod karimatkou nezměkčovala hutná travní matračka, ale jen řídký travní porost. Přesto si není nač stěžovat. Noc byla klidná, jestli byl vůbec nějaký vítr, měli jsme tu klidné závětří. Vykoukl jsem už ze stanu na ozářené vršky hor, ale ranní chlad mě ještě zahnal zpět ke spícím souputníkům. Právě teď se ale slunce začíná dotýkat našeho stanu. Takový byl nocleh ve výšce 2580 m. Náš Coleman Extreme 3 je skvělý, ale dosud neměl příležitost ukázat své kvality v opravdovém „extrému“. Zatím jsme tu totiž nezažili ani rosu.
Štěpán, jako vzorný vrchní kuchař, dokázal šetřit pevným lihem natolik, že nám ještě tři tablety zbyly (!).

8:20
Dnes opustíme park Aigüestortes. Čeká nás už jen sestup. Někde oholíme vousy, aby se nás lidi dole nelekali a pak se nějak přesunout do Ordesy. To je zatím velká neznámá, protože spojení tím směrem jsem doma hledal na netu marně. Tak ať nám přeje štěstí!

13:00
Ráno jsme vyšli trochu později. Popřáli jsme si ten luxus a nechali se vytáhnout sluníčkem. Sestup dolů ke stanovišti parkových taxíků trval přes 3 hodiny. Byla to opět prudká pěšina kolem krásné říčky, plné lagunek a vodopádů. Identifikovali jsme i tu lagunku, o které psala Markéta ve svém vyprávění a doma jsme si ověřili podle fotek na internetu, že to opravdu byla ona. Nádhera!
V údolí jsme nastoupili do sběrné dodávky VW přesně tam, kde jsme nastoupili.

Ordesa a Taillon

17:00
Štěstí nám nepřálo. Jsme sice v Ainse, ale po cestě taxíkem. Jinak to nešlo. V Boí nám na informacích půl hodiny zkoušeli něco najít a pak oznámili, že je jediná autobusová možnost v pondělí ráno s několika přestupy (a byl pátek odpoledne). 135 € je za takových podmínek akceptovatelný zásah do rozpočtu, protože ve třech se stopovat prakticky nedá a rozdělit se by taky nebyl zrovna dobrý nápad. Bylo třeba překřížit tři hlavní silnice a skoro s nikým se tu nedá domluvit jinak než španělsky nebo katalánsky, což neumíme.

19:00
V Ainse jsme se zásobili potravinami a konečně koupili kartuši s propanbutanem. Podle mapy jsme si vytipovali kemping v blízkém Puyaregu a opět jsme se tam nechali dovézt taxíkem, který již byl naštěstí jen za příjemných 12 €.  Byli jsme tu už v 18.00 hodin. Tenhle kemp je pod kaňonem Anisclo na řece Río Bellos a moc se nám tu líbí. I se stanem kemp stojí pro nás tři na noc jen 18 € při docela luxusním standardu služeb. Říčka u kempu je obležená koupajícími se turisty a v jejích lagunách a kanálech se kroutí akvamarínově modrá průzračná voda – překvapivě teplá. Takže jsme koupání také nezanedbali a jdeme na večeři.

Čeká nás národní park Ordesa. Jsou to úplně jiné hory. Dosud jsme putovali žulovými kopci a teď to bude vápenec a dolomit.

1. srpna, 21:00
Ráno jsme se měli přepravit 15 km od ústí kaňonu Anisclo. Tuhle variantu jsem vybral po dlouhém pročítání cestopisů a studiu map. Slibuje „lidské“ nabrání výškových metrů a přiměřenou túru k dnešnímu cíli – chatě de Góriz pod Monte Perdidem. Před námi tedy byl výstup kaňonem a pak přechod přes sedlo Collado de Góriz (2329 m). Vzhledem k tomu, že vstup do kaňonu je někde ve výšce 800 m., čekalo nás docela slušné převýšení.

Nejprve ale bylo nutné nějak se dopravit těch 15 km. Kluci stáli o trochu trampštější pojetí, takže byl navržen stop. Ostatně cesta tam byla přímá, bez křižovatek a odboček. Takže jsme se rozdělili, abychom zvýšili šance, a po jednom jsme postupně chytali své drožky. První jel Štěpán, pak já a nakonec Ondra. Každý měl své vlastní zážitky a šlo to celkem rychle. Mě svezly dvě sympatické francouzské vysokoškolačky, které pak, jak se ukázalo, měly stejnou cestu k chatě. Štěpán zase stopl učitelku angličtiny a docela si pokecal.

Kaňon Anisclo nás vzal za srdce a z mého pohledu byla hlavně jeho vrchní část největším zážitkem celého putování. Cesta vedla hlubokým zářezem v krajině. Často jsme šli po terase, která byla 50-100 m. nad říčkou a nad námi byly stovky metrů vysoké skály, často převislé. Bylo sice horko, ale v téhle pestrobarevné vápencové brázdě byl většinou stín od skal nebo od husté vegetace, kterou jsme procházeli hlavně v první půlce kaňonu. Šlo se tedy celkem dobře. Po cestě se vždycky našla nějaká voda, takže ani batohy nebylo nutné zbytečně zatěžovat.
pyreneje-vlastimil52.jpgpyreneje-vlastimil53.jpgpyreneje-vlastimil54.jpg
Foto vlevo: V kaňonu nevíš, jestli koukat nahoru nebo dolů. Foto uprostřed: Tak přesně takhle to tam vypadá, foto vpravo: A pak se otevřel tenhle pohled. Byli jsme úplně maličcí a vůbec nám to nevadilo.

Krásy kaňonu jsme stále chválili a užasle komentovali. Dolomitové hory jsou úplně jiný svět. Šedá žula je pryč. Barevný vápenec je vrstvený ve zkroucených patrech, která ve skále vytvářejí divoké gigantické ornamenty. Všechno tu bylo úplně jiné! Barvy, tvary i vegetace. 100 km vzdušnou čarou a jsme v naprosto jiném světě! Netroufám si srovnávat a nikdy bych nedokázal říci, co bylo hezčí. Oboje je nádherné, pokaždé jinak a také to asi na každého jinak působí.

Výšlap to byl dlouhý, proložený zastávkami u tůní a lagunek. Rio Bellos celý ten zázrak vydlabala trpělivým úsilím trvajícím celé věky. Zákaz koupání přestali brát lidé vážně nad kouzelným vodopádem La Ripereta, kde většina výletníků končí a obrací zpět, zatímco jen malá část pokračuje tak jako my k průsmykům, ke kterým se postupně cesta větví. A pouze pro takové vytrvalce je vyhrazeno divadlo nejvyšší části údolí Anisclo, kde se rozestupují stěny kaňonu do velké šíře, rozvětvenou říčku obklopují strmá skaliska a zdobí spousta nádherných vodopádů a kaskád. Takže zbývala poslední zastávka a koupání u Rio Bellos – u malého mostku Puente de Foradielo, který byl v této době celkem zbytečný, protože přes tu trochu vody bylo možné pohodlně přecházet po kamenech. Bylo dost sucho, což je tady asi touhle dobou normální.
pyreneje-vlastimil55.jpgpyreneje-vlastimil56.jpgpyreneje-vlastimil57.jpg
Foto vlevo: Ráj svišťů, kamzíků a dravců. Foto uprostřed: Lidé tu jsou jen na návštěvě. Foto vpravo: Takto se značí GR 11 - přechodová trasa přes celé Pyreneje rozpočítaná na 40 dnů.

Pak už jsme začali stoupat hodně příkrým skalnatým svahem s docela drsnými „závraťovými“ místy směrem k sedlu Collado de Góriz. Už dole se nad námi začala stahovat mračna a těsně před sedlem dorazila bouřka s krupobitím. Oblečení v pláštěnkách jsme přesto rádi využili pozvání těch francouzek, které mě svezly stopem, abychom se stejně jako ony přikrčili pod skalní převis a přečkali to nejhorší. Pak už jsme se v mírných přeháňkách dohrabali k Refugi de Goriz, totálně přeplněné horské chatě. Kolem na svahu stála spousta stanů, z nichž některé byly bouřkou pěkně pobořené a jejich obyvatelé se tlačili ve stoje v lokálu chaty a vyhlíželi zlepšení počasí s plechovkami piva v ruce. Vítr stále foukal v prudkých poryvech. Do chaty jsme se už prostě nevešli, a tak nezbylo, než v dešti postavit stan, včetně poctivého kamenného větrolamu a zalehnout.
pyreneje-vlastimil58.jpgpyreneje-vlastimil59.jpgpyreneje-vlastimil60.jpg
Foto vlevo: Jako když máma míchá těsto. Foto uprostřed: Kosatcové louky kam pohlédneš. Foto vpravo: Za námi Kaňon Ordesa. Nejfotografovanější objekt tohoto parku.

Refugi de Goriz je něco jako základní tábor pro dobývání Monte Perdida ze španělské strany.  Sama chata pobere v sezóně jen zlomek zájemců, kteří si zde předem rezervují pobyt. Takže se kolem nás krčí tak 30-40 stanů. Stany se tu smějí postavit jen na noc, přes den se nesmí nechat stát, nutné je složit je a případně postavit večer znova. Je tu i improvizované zázemí – tři kontejnery toalet a umýváren a dostatek pitné vody. Třetinka piva v chatě vyjde na přijatelných 2,6 € a večeře kolem 17 €. Pivko jsme si dali, večeři ale bylo třeba zadat předem, takže jsme se už nechytli a ani nás to nemrzelo. A teď už spát...
pyreneje-vlastimil61.jpg
Refugi de Goriz a její stanové městečko

2. srpna, 8:15
Večer jsme se ještě radili, co dál. Výlet na Monte Perdido nám včera lidé rozmlouvali, protože rosničkáři předpovídají na dnešek mizerné počasí – podobně jako včera. Zlepšit se to má prý až zítra. Takže jsme uvažovali o tom, že bude odpočinkový den. Uděláme si krátký výlet bez zátěže - lovit na přilehlé vyhlídky zajímavé záběry. Přespíme tu ještě jednou a zítra se vyšplháme na tu „ztracenou horu“ (překlad názvu). Zatím nespěcháme se vstáváním.

17:30
Všechno bylo jinak. Když jsme vykoukli ze stanu, bylo azuro a asi 8:45 hod. Takže jsme se operativně rozhodli docela jinak. Žádné flákání a hurá na Monte Perdido. Vyrazili jsme v 10:00 z nadmořské výšky asi 2170 m. a čekal nás výstup na kótu 3355 m. Navíc se musely často obcházet skály, takže jsme nastoupali celkem asi 1400 výškových metrů. Krajina cestou ... jak ji popsat? Slovo bizardní se mi tu zdá nedostatečné. Obrovské členité stěny, hluboké pánve dlouhé stovky metrů, na kterých ještě nedávno ležel sníh. Kolem kamenité louky a plno svišťů a krásných kytiček všech možných barev. Cesta je docela ostrá, skalní výstupy, suťová pole z velkých balvanů i štěrku a sněhové plotny. Na jednom drsném místě i jištění řetězy. Šlo se nám ale celkem dobře, protože jsme hlavní zátěž nechali dole v chatě a vystupovali s foťákem a se dvěma lehkými batohy. Příjemná změna! S sebou jen teplé oblečení, trocha jídla a na každého 2 litry vody. Brzy se začaly honit mraky a s rostoucí výškou se ochlazovalo. Díky tomu nám vystačilo 4,5 litrů na šestihodinovou cestu tam i zpět. Mělo to jen jednu chybu. Naše mapa končila kousek za Refugi de Goriz a vůbec nás nenapadlo, že by nás hlavní cesta na západ vedla jinam. Až doma jsme zjistili, že jsme vůbec nebyli na Monte Perdidu, ale na daleko vzdálenějším Taillonu (3144 m), ke kterému vedla krásná, divoká a frekventovaná cesta kolem Rollandovy brány.

Cestou jsou sice vidět potoky a jezírka, ale z cesty žádná voda rozumně není dostupná. Těsně pod Taillonem se Rollandovou skalní bránou otevřely výhledy na francouzskou stranu hor a podstatně přibylo lidí. Francouzi nastupovali ze severní strany, přes ledovec. Taillon není sama o sobě moc hezká hora, ale cesta k ní je nezapomenutelná. Vysupěli jsme nejprve po krkolomém hřbetu mezi kolosálními skalami a pak suťovým srázem na oblý vrchol, kde už byla kosa a vítr. Výhled byl nádherný, cáry mraků mezi horskými štíty, viditelnost nádherná na všechny strany. Takže pár fotografií, 10 minut na vrcholu a zase zpět. Sotva jsme sestoupili z vrcholu, obalil jej hustý mrak a už z něj neslezl. Výstup trval 3 hodiny a sestup také, protože Štěpán lovil fotky svišťů. Docela se mu to dařilo.
pyreneje-vlastimil62.jpgpyreneje-vlastimil64.jpgpyreneje-vlastimil63.jpg
Foto vlevo: Postupujeme na Taillon. Foto uprostřed: Pořád je na co koukat. Foto vpravo: Rollandova brána ze španělské strany. Vlevo, těsně pod skálou jdou lidičky. Zvětšte si to a pochopíte, že to není zrovna kamínek do skalky.
pyreneje-vlastimil65.jpgpyreneje-vlastimil66.jpgpyreneje-vlastimil67.jpg
Foto vlevo: Otevřel se pohled na francouzskou stranu Pyrenejí Rollandovou bránou. Co to tam všude vaří? Žáby? Foto uprostřed: Hřeben na západ, foto vpravo: Španělsko - ty barvy!!!
pyreneje-vlastimil68.jpgpyreneje-vlastimil69.jpgpyreneje-vlastimil70.jpg
Foto vlevo: Hřeben na vychod. Foto uprostřed: Skály Rollandovy brány kouzlí ve vyšce přes 3000 m. Foto vpravo: co k tomu dodat?

Teď už máme opět postavený stan na našem plácku a vaříme večeři. Jsem poprvé za pobyt tady v Pyrenejích hodně zničený a kluci veškerou práci vzali na sebe. Jdeme dnes spát brzy, protože ráno vstáváme v 6:30. Autobus z Torly do Ainsy vyjíždí ve 12:00 hod a musíme se tam dostat včas kolosálním kaňonem Ordesa, který si určitě řekne o pár zastávek na focení.
pyreneje-vlastimil71.jpgpyreneje-vlastimil72.jpgpyreneje-vlastimil73.jpg
O kousek níž už to zase kvete...

3. srpna, 11:30
Jsme v Torle. Ranní probuzení bylo do poněkud nevlídného dne. V noci trochu pršelo, takže bylo potřeba stan alespoň před zabalením otřít ručníkem. Ještě že jsme šli na vrcholky včera! Vyrazili jsme bez snídaně – nikdo neměl hlad. Klesali jsme spodní cestou kaňonu a počasí se pomalu projasňovalo. Cestou jsme si z vyhlídek užívali úžasných vodopádů. Jediný z četných stupínků jejich kaskád strčil do kapsy celý vodopád Mumlavy. Jeden z vodopádů se propadal o dobrých 80 m. Široký kaňon Ordesa tvoří obrovské kolmé oranžové stěny a není divu, že se tomu tady říká evropský Grand Kaňon. Cesta trvala 3 hodiny do Pradery, což je plácek v dolní části kaňonu, kam zajíždějí pendlující autobusy z Torly. Chtějí 3 € za 10 minut jízdy, což je stejná částka, jakou má stát hodinu jedoucí autobus z Torly do Ainsy. Španělská vesnice!
pyreneje-vlastimil75.jpgpyreneje-vlastimil76.jpgpyreneje-vlastimil77.jpg
Foto vlevo: Skály mění barvu každou chvilku. Foto uprostřed: Všude to bublá... Foto vpravo: Gaudí? Nebo snad Picaso? Taky Katalánci. Ale tohle je vlastně Aragonie.

Teď sedíme v autobusové zastávce a čekáme na spoj do Ainsy. Pak nás čeká přejezd do nížinného Barbastra a tam nejspíš nocleh, protože spoj do Barcelony pravděpodobně nechytneme. Máme trochu smutnou náladu. Hory byly skvělé a pro tentokrát s nimi končíme. Na druhou stanu ale cítíme, že máme dost a těšíme se na dvoudenní vegáč u moře.
pyreneje-vlastimil78.jpgpyreneje-vlastimil79.jpgpyreneje-vlastimil80.jpg
Foto vlevo: Torla, brána do kaňonu, má krásné kulisy. Foto uprostřed: Ainsa z hradeb pevnosti. Foto vpravo: Ainsa - náměstíčko starého města.

5. srpna, 16:00
Z Torly do Ainsy to byla hoďka hezkou podhorskou krajinou a pohodlným autobusem. V Ainse jsme měli asi 3 h. čas, takže jsme si dali královský oběd a prohlédli si tohle krásné staré kamenné městečko. Pak další autobus a další hodina do Barbastra. Spoj do Barcelony jsme chytli, čekali jsme 20 minut. Bus byl plný a zastavil jen dvakrát, krátce za Barbastrem. Cesta trvala 3 hodiny a stála asi 15 € na každého. Záchod byl zamčený a řidič ho odmítl odemknout. Štěpán to protrpěl, protože měl trochu průjem a hodinu a půl ho kroutily křeče v břiše. Byl bledý a tvrdil, že se určitě po...

Nakonec tříhodinová cesta hrůzy skončila a autobus nás vyklopil v Barceloně na autobusovém nádraží, totálně přeplněném. Bylo po 21. hodině a my jsme neměli přesnou představu, kam chceme. Věděli jsme jen, že s ohledem na naše vybavení a oblečení můžeme zbývající 3 dny těžko trávit jinde než v kempu. Turistické informace žádné, nikdo neuměl anglicky a tak nezbylo, než se vydat v šanc taxikářům, kteří nám lámanou angličtinou vysvětlovali, že v Barceloně „kampo no“, ale v městečku Castelldefells, 20km jižně, je opravdu kemp přímo u moře. Měli jsme už kodrcání dost a stmívalo se. Na to, abychom se sháněli po nějaké jiné dopravě už nebyl čas ani pomyšlení.  Zamáčkli jsme slzu a za 38 € se nechali odvézt. Taxikář si hodil malou zajížďku, jak jsme se později přesvědčili, takže to není jen pražská specialita. V kempu jsme byli za tmy. Jedna noc nás tu vyjde na 33 €, tedy dvakrát dráž než v Puyaregu při trochu nižším standardu služeb.

Zřízenec na kole nám vykázal dost odporné místo, daleko od moře a u záchodu, navíc na pískovém pahorku mezi smečkou francouzských teens nahuštěných kolem v ministanech a obklopených pivními lahvemi. Takže jsme nechali zřízence odvrzat i s jeho velocipédem a našli jsme si místo jinde a podstatně lepší. V noci byl trochu kravál od bujarých opilců a taky od letadel, která nabírala první stovky metrů přímo nad našimi hlavami, ale byli jsme utahaní a vyspali se do růžova. Ještě před tím jsme stihli noční koupel v moři.

Následovaly dva dny povalování u pláže. Ačkoli jsme se na to na horách těšili, brzy jsme si začali říkat, že zůstat tam ještě o den déle by asi bylo lepší. Zdejší pláž je obrovská, čistá, ale celkem pustá. Není tu žádné korzo, krámky, hospůdky, atrakce, žádná zábava. A hlavně, nebyl tu vůbec stín. Část dne proto lapáme po vzduchu u stanu v kempu pod borovicí a část se smažíme na pláži a mažeme se silným krémem, abychom místo opálení neměli při odletu na kůži tvrdou kůrku.

Včera odpoledne jsem vyrazil do Barcelony a s chutí jsem si ji prošel. Kluci raději zůstali u moře. Velký dojem na mne udělal přístav a staré město – hotový labyrint. Za to Gaudího architektonické výtvory mě tedy nedostaly. Nechtěl bych ta samoúčelná monstra udržovat. Autobusy městské dopravy (linky 94L a 95L) staví u kempu a jezdí až do centra na Španělské náměstí a na Katalánské náměstí. Tohle vědět dříve, mohli jsme si taxíka za 38 € odpustit. Lístek na MHD stojí 1,35 € a je to skoro stejně rychlé.

Dnes je pařák ještě větší než včera. Těšíme se už domů. Pobyt u moře, kde není ani kam zalézt před sluncem, za moc nestojí. V duchu se pořád vracím do hor. To byla krása!

6. srpna, 16:50
Letíme zpět.
Usmysleli jsme si ušetřit na dopravě, protože taxík měl stát 15-20 € a letiště se nám zdálo tak blízko. Přechytračili jsme tentokrát sami sebe. Takže jsme za 3x 1,35 € viseli na madlech autobusu do centra na Španělské náměstí. Tam jsme přestoupili do letištní autobusové speciální linky, která nás zase ve stoje vezla zpět na jih na letiště. Ovšem už za 3 x 4,3 €. Výsledek: nepohodlné cestování ¾ hodiny za stejnou cenu, za jakou by nás táčko dovezlo v pohodlí a za 10 minut. Na letišti jsem rezignovaně zjistil, že kromě drahé letištní linky tam pendluje také normální linka MHD (tuším č. 54) a taky ze Španělského náměstí. A stojí 1,35 €. Tak to jen poznámka k plýtvání časem a vyhazování peněz z neznalosti. Ke všemu jsme kvůli obavě o délce autobusové přepravy vyrazili se zbytečnou časovou rezervou a na letišti jsme tvrdli 3 a ¼ hodiny. No, ale vyletěli jsme na čas a zrovna plujeme někde nad Milánem.

Resumé:
Pyrenejské národní parky, které jsme prošli, jsou nádherné, divoké