Notice: Constant DB_PREFIX already defined in /var/www/finishwebhosting/data/www/cestopisy.com/wss_frontend/defines/defines.php on line 87
Pyreneje - Ordesa 2008

Ordesa 2008

Loni jsem si při odjezdu z Pyrenejí říkala - kdypak já se sem zase vrátím? Rok se s rokem sešel a jsem tu zas, šťastná jako blecha. Ani jsme se s Pájou nijak zvlášť nerozhodovali, kam letos pojedem, Španělsko a Pyreneje nás napadly tak nějak automaticky.

ordesa2008-1.jpg

Pyreneje - moje láska. Lidé, kteří nikdy neputovali po vysokých horách se stanem na zádech, nikdy nepoznají, jak osvobozující je to pocit, když několik týdnů nemáte na mobilu signál, tak jej ani nezapínáte, neřešíte, kolik spamu vám přišlo do mailové schránky, a pro určení doby, kdy je čas hledat místo na spaní, vám stačí poloha slunce na obloze. Jen díky deníku vím, jaké je dnes datum a že už je vlastně srpen. Jinak bych ani nepomyslela na to, že nějaký kalendář nebo hodiny vůbec existují...

První týden hodláme strávit v Ordese, konkrétně v její západní části. Příjezd do Ordesy je nám už dobře známý - vyjíždíme z Barcelony do Barbastra a tam přestupujeme do Ainsy. Stejnou cestou jsme sem jeli minulý rok, takže než v buse oba usneme, nadšeně pozorujeme, co všechno si naše mozkové neurony pamatují.

Jak už jsem určitě psala loni, Ainsa je považována za vstupní bránu do Ordesy. Je možno až sem přijet bez jakéhokoli vybavení na hory a až tady nakoupit všechno od stanu až po tkaničky do goratexů (např. obchod InterSport) - vzhledem k letošnímu výhodnému kurzu koruny vs. euro jsme tady slintali nad cenami - kvalitní boty do hor tady přišly na mnohem menší peníze než u nás v ČR a co se týče výběru, ten zde byl asi 5x větší (však jsem pak sobě taky jedny botky zakoupila).

Jinak v Ainse je spousta hotelů, které jsou ale dělané spíše pro "dálkaře" - takovýmto laskavým výrazem označuju lidi, kteří přijedou do nějakého města pod horami a hory vidí jen z dálky, i když pak doma s předstíranou skromností vyprávějí, jaká ukrutná kopčiska zdolali.

My přespáváme v klidném a dobře vybaveném kempu cca 2 km od centra města. Přes den je odtud nádherný výhled na část Ordesy, v noci pro změnu na osvětlené středověké centrum Ainsy, které je opravdu nádherné a ještě o něm bude řeč později.

***

Torla - Camping San Nicholás - Valle Rio Ara - Refugio de Ordiso

Druhý den se přesunujeme do Torly, kterou už taky velmi dobře známe. Důležitá poznámka - autobus sem jezdí myslím jen v létě a pouze dvakrát nebo dokonce jen jednou denně, navíc se úplně nedodržuje jízdní řád, takže je dobré být na zastávce aspoň půl hodiny předem. Ze zkušenosti si kupujeme bagetu, konzervu výborných oliv a pivo a s takovouto zásobou jsme ochotni čekat na autobus třeba i půl dne... Taky se vyplatí po cestě neusnout - autobus projíždí kolem úžasného kaňonu, řeže přitom zatáčky a krkolomné serpentiny - pro mě paráda, ale tak mě napadá, že vlastně je možná pro někoho lepší usnout :)

ordesa2008-2.jpg
Torla

Potřebujeme se dostat do kempu San Nicholás, odkud vede vysokohorská trasa. Dvakrát jsme stopovali a hned jsme měli štěstí, vždy nám během minuty zastavilo auto, což nám velice ušetřilo čas i nudné kilometry po asfaltce. Zvlášť řidiče druhého auta - učitele fyziky - jsem potěšila, když jsem mu prozradila, že k tomuto oboru mám taky vřelý vztah. Mimochodem jel do zmíněného kempu vyzvednout svou dceru a kamarády, kteří tam strávili pár dní - jedny baťůžkáře vyložil, jedny nabral, čili zákon zachování hmotnosti byl dodržen :)

ordesa2008-udoli-ara.jpgordesa2008-5.jpg
Údolí Valle de Ara a o kus dál skály porostlé jasně žlutým mechem

Camping San Nicholás doporučuji, i když my osobně jsme v něm nespali. Není tak vybavený jako kempy blíže k Torle, spíše připomíná rozlehlé tábořiště ve volné přírodě, ale právě ta příroda je zde velké plus. Kemp leží přímo ve Valle de Bujaruelo, kolem se tyčí vysoké hory a protéká jím potok se studenou, ale průzračnou vodou. Pokud chcete soukromí, stačí jít několik minut proti proudu říčky Rio Ara (po trase GR11) a tam se rozvalit na jedné z mnoha mini-pláží. Nakonec jsme neodolali a taky smočili nožky na jedné z podobných pláží. Kousek od nás se ráchal malý Španělík, dokonce ve vodě, která má snad jen pár stupňů nad nulou, i plaval, ale na to jsem si já netroufla, zas takový frajer nejsem (a Pája taky ne :) ).

Přespat jsme původně chtěli u Refugio de Ordiso, nakonec jsme tam ale nedošli, takže jsme si vybrali zajímavý plácek u vody (zatracení komáři), uvařili první polívku ze sáčku, v dohledu vodopád, prostě klasika v Pyrenejích :)

ordesa2008-3.jpgordesa2008-6.jpg

***
Refugio de Ordiso - po GR11 k Refugio de Labaza - Choza de los Batanes - někde před Choza odbočka k sedlu Col d'Arratille

Po důkladném zkoumání mapy jsme ráno zjistili, že k Refugio de Ordiso jsme přece jen došli - jakousi chatku jsme opravdu viděli, jen byla tak malá a nevzhledná, že jsme ji nepokládali za refugio, ale spíše za nějaké občasné nocležiště pro pasáky krav :)

Trasa vede ze začátku údolím Valle del Ara, tzn. cesta je to zatím pohodová, jen sem tam mírné stoupání. Oprašuju proto písničky, jako např. "Sedí mucha na stěně" nebo "Ó-du-a-lajne, kobzole su fajné", které zpívám jen na horách a schválně falešně, protože je Pája nemá rád a leze mu to na nervy :)

ordesa2008-7.jpgordesa2008-9.jpgordesa2008-13.jpgordesa2008-16.jpg

Stoupání nakonec taky přišlo, větší problémy nám ale působí špatné značení trasy. Značená je totiž jen hlavní trasa GR11 a to ještě abychom napůl smyté červenobílé značky hledali s dalekohledem. Vedlejší trasy si turisté značí sami stavěním občasných mužiků, blbé je, když při tom sami zabloudí, nebo když daným místem projde hned několik značkujících výprav, zanechajíc za sebou vícero možných cestiček.

ordesa2008-17.jpgordesa2008-18.jpgordesa2008-19.jpgordesa2008-20.jpg

ordesa2008-10.jpgNa jednom místě tak složitě brodíme řeku, není ani tak moc široká, jako spíše pěkně divoká, a tak zatímco Pája udělá dva rychlé skoky a je na druhé straně, já musím dlouho hledat příhodnější místo, abych neudělala jedno velké žbluňk. O něco výše samozřejmě zjišťujeme, že cesta vede na druhém břehu a brodíme s obtížemi zpět.

Vody je v této oblasti Pyrenejí celkem dost, ostatně jdeme skoro pořád podél řeky, nicméně je potřeba dávat pozor na to, kde se zrovna pasou kravky. Aby se vám nestalo, že naberete zásoby vody, X kilometrů tu zátěž nesete a pak narazíte na stádo, takže vše, co jste dříve nabrali, zase vylejete. Jako se to samozřejmě stalo nám. Naštěstí je tu dost vodopádů z okolních hor, kde krávy nemají šanci vyšplhat, voda je v nich čistá, ledová, prostě perfektní, kam se na ni hrabou všechny minerálky světa! A zadarmo, na to jsem zapomněla :)

ordesa2008-12.jpgPůvodně jsme dnes chtěli přejít sedlo Col d'Arratille, ale uviděli jsme tak krásné místo na spaní, rovné, u řeky, ohrazené kameny, že jsme nakonec neodolali a shodili krosny už v půl šesté. Co na tom, že tam před náma očividně kempovaly krávy, Pája opět prokázal multifunkčnost trekových hůlek a kravince jeden po druhém odházel. Myslím, že na příští rok vymyslím na hory pro zpestření řadu sportovních disciplín a hod kravincem pomocí trekové hůlky bude rozhodně jedna z nich :) Dále navrhuju disciplíny - kdo rychleji postaví stan, kdo se rychleji ráno sbalí (v tomto Pája nemá šanci uspět), kdo lépe napodobí běh sviště a kdo vyfotí více kytiček (= kdo tedy udělá více dřepů s plnou krosnou). Další nápady vítány.

Zbytek dne už se věnujeme pouze relaxačním činnostem - rácháme si nohy v řece, vaříme polívku, popíjíme kafe. Pája samozřejmě fotí, co se dá, pak ještě ztrácí, hledá a naštěstí nalézá krytku. Kdyby včas nenašel, už by se s ní taky nemusel shledat, po chvíli k nám totiž dorazí stádo krav a spásá vše kolem. Takové posezení v horách před stanem přináší plodné myšlénky, takže rozvíjíme debatu, kdy chodí krávy spát a kdy vstávají - ono je totiž celkem příjemné projít ve dne kolem kraviček, kterým do dálky vesele cinkají zvonečky, méně příjemné ale je, když nám hodinu vyzvánějí přímo u hlavy.

ordesa2008-14.jpgordesa2008-15.jpgordesa2008-21.jpg
Několik momentek s fotogenickými kravičkami - na té první se Pája pokouší s jednou dojnicí skamarádit, druhou fotku ovšem nechápu :)

Několik poznámek k dnešnímu dni:
Poznámka č.1 - celý den potkáváme sviští nory, do jedné jsem málem zahučela. Pája má tendenci do nich šťourat hůlkou, já taky.
Poznámka č.2 - sviště jsme ale zatím neviděli ani jednoho.
Poznámka č.3 - obdivuji zdejší flóru, napočítala jsem snad 20 druhů kytiček, takové jen tak někdo ve skalce nemá! My je máme aspoň na fotkách.
Poznámka č.4 - kromě živých krav jsme dvakrát narazili i na mrtvou krávu - tedy na to, co z ní zbylo - jednou to byla pánev, podruhé obří obratel. Jen nás trochu znepokojuje, kdo se postaral o zbytek?
Poznámka č.5 - viděli jsme stádo kamzíků, ti ale krávy určitě nežerou.
Poznámka č.6 - pochválen budiž MP3 přehrávač, zachumláni do spacáků posloucháme před spaním Cimrmany, od samého smíchu se nám třesou stěny stanu, krávy v okolí z toho asi budou pěkně zmatené.
ordesa2008-11.jpgordesa2008-23.jpgordesa2008-24.jpgordesa2008-25.jpg

***

Col d'Arratille - Lac d'Arratille - Refuges Marcadau - Wallon

Tak máme vyřešeno, jestli chodí krávy spát - chodí a vstávají nechutně brzy. Budík máme nastavený na půl osmé, ale už po šesté nám kolem stanu klinká snad tisíc rohatých potvor. Vykouknu ze stanu a vidím hned ze dvou metrů obrovskou funící hlavu. Překvapeně se na mě kouká, kde jsem se tu vzala, ale hned zalízám znechuceně zpátky do stanu. Kráva se ovšem nemíní hnout, až to o něco později Pája nevydrží a jen v trenýrkách, tričku a kulichu (spíme ve výšce 2200 mnm, takže v noci je tu čepice nutná) se ji snaží i s jejími kolegyněmi pomocí trekové hůlky od stanu odehnat. Z teplého spacáku to vše sleduju a můžu se samozřejmě potrhat smíchy, tohle žádná fotografie nezachytí! :) A myslím, že máme další olympijskou disciplínu - hon na krávu! Nebo to mám zařadit spíše do ranní rozcvičky? :)

Nejdeme ani půl hodiny a zase máme problémy s nalezením správné cesty. Už už jsme začli stoupat špatným směrem, když jsem na poslední chvíli uviděla v dálce osamoceného mužika. Škoda, že Pyreneje nejsou líp značené, občas to celkem zbytečně zabírá čas, než se najde způsob, kudy dál :(

ordesa2008-26.jpgordesa2008-27.jpgordesa2008-28.jpgordesa2008-29.jpg

Sedlo Col d'Arratille je celkem v pohodě, hlavně proto, že stoupání se odbyde asi půl hodiny cesty před ním a pak už se jde vesměs jen po vrstevnici. Jediným problémem tady je, že k sedlu se zde dostanete neobvykle - musí se k němu půlkruhem kolem obrovského údolí, takže ho vidíte dlouho před tím, než se k němu vůbec přiblížíte, a člověk má pořád chuť si cestu zkrátit a "střihnout to" přes to údolí.

No ale zbůhdarma tam asi ta okružní stezka nevede, i lidičkové před náma nic "nestřihli", takže jsme odolali a poctivě si to odšlapali. Po cestě je navíc několik pramínků s výbornou vodou, i to je důvod, proč si cestu nezkracovat. Za sedlem je pak za odměnu nádherný výhled na pleso na druhé straně hřebene.

ordesa2008-30.jpgordesa2008-31.jpgordesa2008-32.jpgordesa2008-33.jpg

ordesa2008-34.jpgordesa2008-36.jpgordesa2008-37.jpgordesa2008-40.jpg

Cesta dolů je šílená, nevím, co dřív, zda obdivovat nízké kytičky, které tady ve vysokých nadmořských výškách, stále cuchány větrem, nejen živoří, ale naopak se zdá, že se jim velice dobře daří, nebo koukat pod nohy, kde ale vidím jen obrovskou hloubku pod sebou. Trasa za plesem Lac d'Arratille k dalšímu refugio je zatím nejhezčí z celého našeho putování. Jsme v nižších polohách, kde se objevují zakrslé smrčky, půvabně pokroucené borovice, vodopády, potůčky, chodníčky, pořád je co fotit.

ordesa2008-35.jpgZato Refuges Marcadau nás dost zklamala - chata je poměrně velká, ale obsluha (Francouzi) dost neochotná. Chceme si dát omeletu, ale prý večer čekají nějakou větší společnost, tak se teď asi kuchaři nechce kvůli dvěma hostům obtěžovat. Vzpomínám s láskou na slovenskou Malou Fatru a chatu pod Chlebom, kde jsem se naposled přejedla ovocnými knedlíky...

U chaty, která leží v širokém údolí, je prostorné místo určené k táboření, rovinka u řeky, přesto zde pohrdneme noclehem a šplháme ještě necelou hodinku výše. Chceme být pryč od lidí, kterých je v okolí chaty na náš vkus mnoho, a taky si chceme nadejít kousek zítřejší cesty, kde je v plánu i překonání dvou sedel. Místordesa2008-39.jpgo na spaní jsme našli u potůčku na plácku, kde už jeden stan stojí. Sotva ho postavíme a jakž takž se umyjeme (se slovy "jsem frajer" na sebe cákám ledovou vodu, abych sama sebe povzbudila v tomto heroickém výkonu), začne pršet. Co pršet! Do stanu nám bubnují kroupy takové velikosti, že bychom si mohli z Tangu připravit ne nápoj, ale rovnou ledovou tříšť. Jako doprovod k tomu máme dokonalý ohňostroj z blesků, které nám každých 5 vteřin prozáří stan jak pod rentgenem a jsou "fakt výživné". Naštěstí ale bouřka netrvá dlouho a taky máme nový stan s podivuhodnou konstrukcí (konkrétně The North Face Aguila 33), který vypadá, že by vydržel i cestu do vesmíru (alespoň dle jeho ceny, kterou jsme za něj zaplatili, by ji vydržet měl :) ).

PS: hromy, blesky, kroupy, přívalové deště, vítr - nakonec to stan opravdu všechno zvládl.
PS2: vydržel dokonce i ten potůček, který se nám celkem rychle vytvořil přímo pod stanem, ačkoli Pája ještě před bouří postavil kolem stanu něco, co hrdě nazval hrází. Bylo pak celkem zajímavé sledovat, jak se ty prohlubně, které jsme měli pod stanem, plní vodou a jak to tam žbluňká - vodní postel v pravém slova smyslu. Ale teď už můžeme s klidem říct, že stan nepropustil ani kapku, budiž mu za to všechna čest a sláva, až na věky.

***

Refuges Marcadau - Wallon - Col de Cambalés (2706 m) - Collado de la Peira de San Martin (2295 m) - Refugio de Respomuso

Ani nevím, jak jsem nakonec v tom větru a dešti usnula. Každopádně ráno po bouřce ani památky, obloha jak vymetená, dokonce i ten potůček pod stanem zmizel. Škoda, mohli jsme provést ranní hygienu přímo ve stanu. Bláto ale samozřejmě zůstalo. První hodinu po probuzení se věnujeme sušení všeho, co je třeba, hlavně tedy stanu. Louka kolem nocležiště tak připomíná velké prádlo našich babiček - kam se člověk koukne, tam se suší natažený kus hadru (či ponožka).

ordesa2008-42.jpgordesa2008-43.jpgordesa2008-44.jpgordesa2008-45.jpg

Jinak celé dopoledne, vlastně ještě i po poledni, se nese ve znamení stoupání, holt sedlo je o 700m výše než nocležiště. Ze začátku je to celkem pohoda, za každou zatáčkou vodopád nebo pleso, výše ordesa2008-46.jpgale přituhuje, a to doslova, několikrát překračujeme i sněhová pole. Ta nám ale přišla celkem vhod, neb posloužila jako dočasné ledničky - do jedné hroudy sněhu jsem například strčila na pár minut tyčinku Mars, u které jsem si předtím zoufala, že ji budu muset oškrábat z obalu lžičkou, protože se mi tak trochu roztekla. V kupě sněhu se rychle z kapalné fáze zase stala pevná, paráda, machruju zase normální tyčinkou i znalostí fyzikálního názvosloví.

Těsně před sedlem přišla krizová chvilka, ocitli jsme se totiž na jakési pěšince, kde už jsem musela klesnout na kolena a ruce a vzpomenout na počátky chůze našich lidských předků, nicméně se naštěstí ukázalo, že jde jen o jakousi nepochopitelnou zkratku (je to sice dál, ale za to je tam horší cesta, že...) Výhled ze sedla samozřejmě úchvatný, nad hlavou hejno orlů...

ordesa2008-47.jpgordesa2008-49.jpgordesa2008-50.jpgordesa2008-54.jpg

Sestup na druhé straně byl pravděpodobně jeden z nejstrmějších, jaké jsem kdy absolvovala, kupodivu ale nebyl nijak náročný. Možná až na tu strašlivou hloubku, co byla pod náma. Já naštěstí závratěmi netrpím, ale věřím, že pro některé jedince by to nemusel být hezký pohled. Pak už následoval sestup k druhému sedlu a napojení na GR11, která zde vzhledem k předchozím trasám působila dojmem asi jako čtyřproudová dálnice k polní cestě. Po ní jsme za poslechu osamělého trumpetisty (nedělám si srandu, fakt tam někdo ve skalách vytruboval a dokonce to i znělo libě) došli až k Refugio de Respomuso - o dost útulnější než na francouzské straně.

ordesa2008-51.jpgordesa2008-55.jpgordesa2008-56.jpg

Na závěr dne nám trochu působí problém najít vhodné místo na spaní, nakonec ale jako obvykle táboříme u řeky, což je na jednu stranu sice plus, na druhou stranu musíme odhánět mračna krvelačných komárů...

ordesa2008-52.jpgordesa2008-53.jpgordesa2008-57.jpgordesa2008-58.jpg

***

Refugio de Respomuso - Collado de Tebarra (2782 m) - Cuello del Infierno (2721 m) - plesa Embalses de Bachimaňa - Cascada del Fraile

Poslední úplný den tady v Ordese a rovnou ten nejhorší a nejnáročnější. A přitom to vypadalo tak nadějně - hned zrána mě potěšil a překvapil naducaný svištík, kterého vylekali chodci za námi, takže se hnal přímo na nás a než si nás konečně všimnul, dal nám příležitost si ho vyfotit (nejdřív jsem se teda lekla já, vypadal, že mě chce kousnout :) ).

ordesa2008-59.jpgordesa2008-60.jpg

To bylo bohužel poslední rozptýlení před peklem. Máme přelézt poslední sedlo, které je ještě vyšší než včera, ale v mapě přes něj vede trasa GR11, takže jsme se domnívali, že to snad nebude tak zlé. No, bylo. Včera že jsem psala něco o strmém kopci? Ještě s láskou na něj vzpomínám... Dnešní stoupání bylo tak strmé, že jsem měla celou dobu obličej snad 30 cm od stop, které nechával Pája přede mnou. Navíc se do nás opíral tak silný vítr, že jsem chvílemi musela i zastavit a zapřít se do země, aby mě vítr ze srázu nesmetl dolů. Nadávala jsem u toho jak špaček, jak jinak. Posledních 50 metrů před sedlem pak bylo čistě lezeckých - kus skály, na kterém nám trekové hůlky byly úplně k ničemu, spíš by se hodily dvě ruce navíc a ocas. Pěkně děkuju za takovou GR11...

Při přelezu sedla Collado de Tebarra se ocitáme nejvýše za celé naše putování po Ordese. Kdovíjaký zážitek jsem z toho ale neměla, ostatně vydrželi jsme tam asi jen 5 minut, žádné vysedávání, vyvalování, opalování a koukání do širých dálek jako včera :( Na to tam nebylo místo, sedlo bylo jen jakýsi zub ve skále, a navíc jsem se musela pevně držet, vítr se mnou celkem cloumal. Na 50 metrech na druhou stranu dolů ze sedla se opakovaly stejné lezecké manévry jako nahoru. To jsou chvíle, kdy má člověk chuť prostě krosnu někam odhodit, bez ní to slézt asi taková fuška není...

ordesa2008-61.jpgordesa2008-62.jpgordesa2008-63.jpgordesa2008-64.jpg
ordesa2008-65.jpgordesa2008-66.jpgordesa2008-67.jpgordesa2008-68.jpg

Druhé sedlo Cuello del Infierno bylo jen o cca 200 metrů dál, přešlo se k němu celkem pohodlně po vrstevnici. Taky bylo o dost příjemnější, hlavně díky záhrabu, který ochránil před větrem. Ten byl ovšem brutální a způsobil, že na (jinak velice krásné) pleso za sedlem jsme vždy jen jukli, napočítali do pěti a pak hned zahučeli do záhrabu. Mimochodem - našla jsem si ve slovníku překlad slova "infierno" - a slovník mi nabídl: "peklo, blázinec, podsvětí, cirkus, bordel". Vyberte si sami, mě se na to místo hodí všechny významy najednou.

Sestup dolů začal přechodem zatím nejdelšího sněhového pole, jaké jsem na horách zažila, bylo dlouhé snad 200 metrů, hotová sjezdovka. Chtěla jsem to elegantně sjet, ale hned po prvním metru jsem sebou plácla do sněhu a pak už jsem to radši znovu nezkoušela...ono když spadnete na zadek nebo spadnete na zadek s těžkou krosnou na zádech, je to docela rozdíl. Taky mě od provádění blbostí celkem odrazovaly potůčky s ledově studenou vodou, které sem tam probublávaly ze sněhového příkrovu a dávaly tušit, že ne všude je sněhová vrstva tak silná, jak se na první pohled zdá.

ordesa2008-69.jpgordesa2008-70.jpgordesa2008-71.jpg

Pak už jen únavný a dlouhý sestup. Míjíme krásná plesa a vodopády, ale nohy postupně těžknou a úměrně tomu nějak o přírodní krásy přestáváme mít zájem. Na samém konci dne ještě absolvujeme asi 200 výškových metrů šílených serpentin a valíme oči na lidi, kteří stoupají proti nám. Místo na spaní dnes máme hrbolaté, ale je mi to jedno, mám toho dost. Mimochodem, spíme v údolí, do kterého stékají hned 4 vodopády každý s délkou přes 100 metrů...ale i to už je mi dneska celkem jedno.

***

Cascada del Fraile - Baňos de Panticosa - Biescas - Fiscal - Ainsa

Poslední den v Ordese. Nečeká nás už žádný náročný výstup, žádný přechod, jen cca hodina do civilizace, konkrétně do lázní Panticosa. A kupodivu se nejedná zrovna o nejlehčí cestu, naopak je ta poslední hodinka překvapivě namáhavá. Plno serpentin a oba jsme s Pájou uklouzli, což je vždy dost nepříjemné.

Baňos de Panticosa je malé lázeňské městečko na břehu plesa (už ne tak čistého jako v horách), kde snad není jediný dům (spíš hotel) dostavěný. No vlastně jeden ano - moderní lázeňský komplex, který se sem pod hory vůbec nehodil. Nechápu, proč zrovna sem jezdí na výlet tolik lidí - všude jen samé staveniště.

Je důležité podotknout, že do lázní ani z lázní nejezdí žádný bus - stopa ale chytáme hned na parkovišti - naštěstí. Dva postarší pánové, kteří byli na víkend v horách, nás berou až do Biescas, kde přesedáme a po asi půl hodině čekání nás bere místní sklenář. V autě posloucháme zahájení olympijských her, sklenář taky cosi brebentí, ale nerozumím pořádně ani jednomu ani druhému a pomalu usínám.

Ve Fiscal sedáme pro trochu odpočinku do restaurace, kde nacházíme milé překvapení. Číšník nám donáší jídelní lístek, mluví na nás nejdřív španělsky, pak anglicky a pak následuje tato konverzace:
"Tak kterou si dáš?," ptá se Pája a ukazuje na paelly.
"Cokoliv tady bez těch mořských potvůrek", odpovídám.
"No do prdele!", reaguje na to číšník a tak se dozvídáme, že nám rozumí :) Jak nám pak vyprávěl, jmenuje se Martin a je ze Slovenska, ve Fiscal je na brigádě. Celkem si to tam pochvaloval, až na Španěly, že prý jsou nároční zákazníci. Musela jsem si zapsat jeho konstatování, že Španělé jsou strašně vybíraví, aneb "tohle mi posol, tohle mi nesol, toto mi uber a chleba ať je tak tenký, že přes něj půjde vidět slunce." No dokážete si představit takové požadavky někde na české vesnici? (protože Fiscal v podstatě je vesnice). Tak jsme v dobré náladě pokecali, pojedli, popili pivo a sangriu, které nám Martin velkoryse nenaúčtoval, poukazovali jsme si fotky, vyžebrali od Martina pár cukříků, ať máme na hory do kafe, Martin nám jich donesl hned celý sáček a rozloučili se. Stopování do Ainsy bylo velice rychlé - Pája se postavil u krajnice, ukázal na blížící se luxusní minibus Hyundai a prohlásil: "Vsaď se, že nám stopne." Vsadit jsem se nestihla, neboť Hyundai fakt stoplo....:)

ordesa2008-22.jpg
Autoři - Pája a Markétka

A na závěr ještě pár fotek z Ainsy, kam doporučujeme zajít alespoň na krátkou procházku, i když už se třeba nemůžete dočkat hor. Středověké centrum je pečlivě zrekonstruované pro turisty, celé takové až sterilně čisté a uhlazené, přesto si zachovalo působivou atmosféru...

ainsa3.jpgainsa1.jpgainsa2.jpg
Ainsa od rána až do noci

ainsa4.jpgainsa6.jpgainsa9.jpg
ainsa7.jpgainsa5.jpgainsa8.jpg

Text: Markéta Polášková, foto: Pavel Prostřední

  • Aukro aukce online - Nakupujte a prodávejte věci na online aukci aukro. Registrace na Aukro je zdarma
  • Aukro aukce online - Aukro aukce online - registrace zdarma na online aukční server Aukro cz. Nakupu