22. srpna: Velika previja, Veliky medjed (Severni vrch), Struga, Crno jezero

Máme na výběr dvě možnosti - buď během dvou hodin sejít k Černému jezeru do hospody a pak dále do Žabljaku, nebo pět a půl hodiny tamtéž, ale s "procházkou" přes Veliky medjed, který má něco kolem 2290 m. Sakra, to je dilema! Hospoda nebo další ukrutný kopec, na něm já a na mě krosna! Nicméně nakonec se ve mě zase ozve pudové volání hor a nohy mě samy nesou vstříc té druhé možnosti.

No...když jsem to pak zpětně hodnotila, nebylo to zas tak zlé - ale když člověk sedí v hospůdce, před sebou má výhled na jezero a čeká na "pljeskavicu" (což je něco na způsob mletého masa a je to neskutečně dobré), nepřipadá mu žádný kopec tak zlý :).

Musím na nás ale prásknout, že vlastně až na samotný vrchol Medjeda jsme nedorazili. Skončili jsme asi 10 m pod ním, protože samotný vrchol byl zahalen v mracích, a když jsme viděli, s jakými obtížemi a jak opatrně se odtamtud ostatní vracejí (je tam totiž pár opravdu zákeřných míst), rozhodli jsme se, že opravdu nemusíme zanechat svou stopu všude.
Vrchol Velikeho medjeda (severní vrch) - na místě, odkud je fotka, jsme to prostě zapíchli, protože jsme neviděli valný smysl pokračovat. Tečky na fotce jsou odvážlivci, kteří vrchol prostě museli dobýt, a není to asi moc vidět, ale jedna z těch teček je Durmitorka.
Další fotky: občas jsme neviděli vůbec nic, občas trochu víc...úplně vpravo je vychlamaná Durmitorka, která pravidelně kontrolovala, jestli ji ti neschopně pomalí lidi následují.


Výstup na Veliky medjed byl naším posledním na území Durmitoru. Dál už nás čeká jen 700 m sestup k Černému jezeru a kemp v Žabljaku. Užívám si ten pocit, kdy kolem sebe mám jen mohutné masivy hor a připadám si vůči ním tak pranepatrná. Vysoko nad námi vane dost silný vítr, chuchvalce mraků se převalují přes hřebeny, a ty skály se prostě nehnou ani o milimetr. Tak zvláštně tady vnímám prostor...pocit, který mi bude ve městě chybět...Loučím se s Durmitorem.


Několik posledních fotek z hor - nahoře ještě sníh a skály, níže už rozkvetlé louky.



Cesta dolů k Černému jezeru byla taaaaaak ddddlllloooouuuuhhhhaaaaa!!!!! Za prvé na mě padala nostalgie, kterou pociťuji vždy, když odjíždím z nějakých hor, a kromě toho když jsme se dostali na úroveň lesa, bylo to bez výhledů na vrcholky hor i dost nudné, takže jsme měla pocit, že les před námi snad roste. Dokonce se nám podařilo i trochu zabloudit a hádejte, kdo nás vysvobodil? Durmitorka! Já to říkám, ten pes musel být v minulém životě horský průvodce...

Crno jezero je velmi krásné. Ale právě proto, že je tak krásné a je možné k němu pohodlně dojet autem, stalo se oblíbeným místem pseudoturistů, kteří okolní hory pozorují jen od stolu u hospody...

Tady musím udělat odbočku a napsat něco o dorozumívání s místními lidmi. V podstatě není to těžké, protože s černohorci se bez problémů domluvíte "panslovansky". Např. když si objednáváte pivo a servírka se vás zeptá, jestli chcete "malo - velko", tak je jasné, že odpovíte "velko" :). Trochu těžší je to s objednávkou jídla, protože všechno tady zní jako "vješalica, pljeskavica, čevabčiči". Naštěstí snad po celé Černé hoře najdete jídelní lístek velmi podobný, obsahující určitě tato tři vyjmenovaná jídla, a všechna jsou z masa a všechna velice, velice dobrá...


Myslela jsem si, že u hospůdky dnešní putování končí, ale omyl! Cestu do kempu nám ukazoval Martin, který šel po lesní cestě asi 50m a pak prudce zahnul do lesa, kde nás vedl úplně mimo značku a to ještě do příšerného krpálu. Rozhýbat klouby, které nám v hospůdce značně ztuhly a ještě nést naplněná bříška, to chtělo velkou dávku silné vůle...

Kemp...pro mě znamenal především možnost konečně se pořádně osprchovat a smýt ze sebe pot za několikadenní putování (a že to bylo nějakého potu). Zatímco se tedy ostatní vrhli na připravené jehně a pivo, já jsem se vrhla do koupelny.

No a den končí družnou zábavou u piva, ke které se připojili i naši řidiči. (Schválně si všimněte, kdo stojí přímo u sudu - ano, je to náš průvodce Martin :) ). Spokojená byla i Durmitorka. Nacpala se zbytky z jehněte a pak si vybrala nejměkčí a nejteplejší místa a tam se bez upejpání svalila.

Musím ještě na závěr napsat, že tento den jsem slyšela zřejmě víc vtipů, než za celý svůj dosavadní život dohromady. A že některé byly velmi originální :). Neřekla bych, na co všechno se dá vtip vymyslet. Třeba...jak sedí Ježíš na obláčku a kouří jointa...nebo jak ruští inženýři plní palivem raketu...nebo jak bobr vydrbal vydry..nebo jak do autobusu nastoupí 3 policajti, 5 jich vystoupí, tak kolik jich musí nastoupit, aby tam žádný nebyl...?
Vtipy pak spontánně přešly ve vzpomínání na večerníčky a já jsem s hrůzou zjistila, co všechno si už z dětství nepamatuju..nicméně jak mě předtím bolely nohy od chůze, tak mě teď bolelo břicho od smíchu.

Když už jsem pak od veselé společnosti únavou odpadla a šla spát, ještě ve spacáku jsem poslouchala, jak odolnější alpiňáci u soudku vášnivě zpívají znělku z Kačerů "...uu-uuu...už k nám děti z dálky letí Kačer!! uu-uuu..."

Text: Markéta Polášková, foto: Pavel Prostřední, Markéta Polášková