23. srpna: Biogradsko jezero, Šiško jezero

Ačkoliv hory Bjelasicy dosahují nad 2000 m (nejvyšší vrchol má 2139 m), je celé pohoří spíše travnaté a balancování po suťovištích, které bylo v Durmitoru na denním pořádku, zde opravdu nehrozí.

Také domorodců jsme zde potkávali více, což je způsobeno tím, že jsou zde rozsáhlé pastviny pro dobytek (hlavně ovce) a nekonečné, ale opravdu nekonečné lány borůvek. Ty v době našeho putování po zdejších horách zrovna zrály, takže jsme každou chvíli potkali sběrače (většinou ženy - hrdinové přece nepracují, že), které od rána do večera seděly v keřících a sbíraly a sbíraly...

Typická chajdaloupka v horách... Nevím, zda v podobných chatách bydlí černohorci i v zimě, každopádně v létě určitě. Když jsem večer viděla černohorky vracet se s plnými kyblíky borůvek do těchhle domovů, chtíc nechtíc jsem musela zapřemýšlet nad tím, jak bych třeba dopadla já, kdybych se nenarodila v České republice, ale tady... Měla bych vůbec přístup ke vzdělání? A pokud ano, tak bylo by kvalitní? A měla bych vůbec nějakou motivaci něčeho dosáhnout, kdybych vyrůstala v takové "divočině"? A nebyla bych paradoxně možná šťastnější...?


Krajina v pohoří Bjelasica - travnaté zvlněné kopečky...


Černá Hora je převážně hornatá země - z jednoho pohoří hned vidíte na několik dalších kolem. Zde výhled na pohoří Sinjajevina:


Ad. borůvky - kvůli nim se nám dnešní cesta "jaksi" protáhla až o dvě hodiny. Nešlo jim odolat! Borůvky rostly všude kolem cesty a v některých místech ani nebylo třeba shazovat krosnu ze zad, jen natáhnout ruku a zobat. Neodolal nikdo, a tak než jsme došli k Šiško jezeru, měl v sobě každý nejmíň litr borůvek, já možná i dva, a taky jsem kvůli nim došla suverénně poslední...

Cestou k jezeru jsme ještě "pokecali" s velmi výřečným bačou, kterého naše nenadálá společnost velice potěšila. Já, která jsem kvůli zdržení v borůvkách přišla jako poslední, jsem se musela pousmát, když jsme viděla baču a kolem něj v houfu naše alpiňáky...shlukli se kolem něj jak ty ovečky :).

Portrét prostého člověka...vždy si při pohledu na něj vybavím slova Jarka Nohavicy z písničky Pasáček krav (akorát tenhle pase ovečky).
Dole: kdybych se někdy ocitla s Pájou v džungli a potkala tam domorodce, který nikdy předtím nespatřil bílého člověka, věřím, že Pája bude první, kdo se s ním skamarádí (pokud se ovšem nebude domorodcům líbit tak moc, že ho na důkaz náklonnosti uvaří jako prvního)


Ovšem dnešní noc bude co do zimy asi dost krutá. Není se co divit - stanujeme v nadmořské výšce kolem 1600 m a je konec srpna. Mám na sobě navlečeno téměř všechno oblečení, které tu mám + spacák, a doufám, že to prostě nějak přežiju. Každopádně jsem dnes dokonce na chvíli uvažovala, jestli si vůbec budu čistit zuby, protože udržet v ruce kartáček déle než jednu minutu se mi jevilo nemožné.




Text: Markéta Polášková, foto: Pavel Prostřední, Markéta Polášková