25. srpna: Trešněvik, Kom Vasojevički

No...to máte tak. Když jsme narazili na značku, po které jsme chtěli dobýt jeden z nejvyšších vrcholů pohoří Komovi - Kom Vasojevički, jaksi jsme zjistili, že značky jsou dvě. Jedna trasa byla stará a špatná, ovšem o tom se v průvodci nikde nedočtete a černohorci asi nemají potřebu starou značku odstranit. Aspoň se turisti nebudou nudit, ne?

Takže celá naše výprava se hned na začátku rozdělila na skupinu A a B, přičemž skupina A šplhala kolmo vzhůru a skupina B šla rovně. Skupina A se sice posléze napojila na dobrou cestu, nicméně někteří účastníci toho nedbali a lezli stále kolmo vzhůru v naději, že i tudy cesta vede. Nevedla a zmínění účastníci se pak potupně museli vrátit zpět k tábořišti (to je ale ostuda :) ).

Skupina B, která šla rovně, to ale taky moc nevychytala. Místo po pěšině se vydala z nějakého záhadného důvodu přes kamenné pole, které bylo skutečně velice nepříjemné. To můžu dosvědčit, protože v této skupině jsem byla i já. Ovšem - proč taky jít po značené pěšině, když je i těžší varianta, že... Kameny vesele ujížděly pod nohama, s rachocením se řítily dolů, což jsme pokaždé fascinovaně sledovali, a člověk se skoro bál udělat další krok..

Pohoří Komovi v celé své kráse: vlevo Kom Vasojevički (2461 m), vpravo Kom Kučki (ten je na výstup složitější, nic pro nás...zatím)

Kromě nelehkého terénu jsme řešili ještě jeden problém a to byly všudypřítomné ovce, které jsme potkali někde ve výšce 1800 m a které se nás rozhodly odstřelovat. Zřejmě jsme se jim nelíbili, takže sem tam skoply kopýtkem šutr přímo na nás. Dovedete si zajisté představit, jak jsme na ně nadávali, když jsme se rychle přibližujícím a rotujícím šutrákům snažili v prudkém svahu na úzké pěšině uhnout...

Po nalezení správné cesty už byl ale výstup docela v pohodě. Určitě hrálo roli i počasí, protože nebylo takové šílené vedro, jaké nás provázelo při výstupu na Bobotov Kuk...(copak dělá Durmitorka?)

Akorát jednou jsme se při výstupu dost zděsili a to tehdy, když jsme obešli pár skal a konečně jsme zahlédli vrchol...vypadal totiž takhle:


Nejradši bych k tomu už nepsala žádnou další poznámku a nechala vás jen hádat, jak jsme se tam nahoru proboha dostali....a víte co, skutečně to tak udělám :) Tož, hádejte...čestné slovo, že jsme tam nahoře skutečně byli.

Několik pohledů a výhledů:




No dobře....tak nahoru jsme se dostali bez problémů...z druhé strany, kam nás stezka dále vedla, totiž Kom Vasojevički vypadá podstatně přístupněji - je například celý porostlý trávou, což pro nás bylo dost velké překvapení. No kdo by to byl řekl, po tom, co jsme se nejprve tak zděsili, kam to zase lezem...

Text: Markéta Polášková, foto: Pavel Prostřední, Markéta Polášková