Kaňon Komarnice, pramen Šarban

Tip: když fotky rozbalíte do nového okna, je to ještě hezčí...

Znovu musím napsat (a asi ne naposled), že černohorci jsou prasátka. Je pravidlem, že v krásném kaňonu řeky Komarnica, kterým ráno procházíme, potkáváme chatky a salaše domorodců a před nimi, vedle nich a za nimi haldy odpadků, doslova skládky, protože tam vyhazují i větší kusy harampádí, např. vysloužilý nábytek. A mé špatné mínění o nich neobměkčí ani roztomilé kůzlátko, které uteklo z ohrady jednoho černohorce a ožužlává mi tkaničky.

Ale fotili jsme jen ty hezké věci:






V místech, kde kaňon končí a začínáme stoupat, je terén, který si soukromně pojmenovávám "opičí dráha". Lavina se zde vyřádila, a tak překonáváme větší či menší bloky kamenů smíchané dohromady se zbytky polámaných stromů. S 20 kg na zádech je to místy náročná škola balancování.Během dne překonáváme převýšení cca 500m, bohužel většinu z toho se pečeme na slunci. Není tady žádný přechod typu listnatý les-smíšený les-jehličnatý les-kleč....je tady prostě les a pak najednou holé skály. Kamenité pláně, zrádná suťoviště, občas louka s napůl sežehnutou trávou a na ní stáda ovcí...a vedro, vedro, vedro. Kvalitní termoprádlo se ukázalo jako jedna z nejlepších věcí, kterou jsem si na cesty pořídila...(taky je to důvod k posmívání se Pájovi, který si ho nepořídil :) Ale on má zase hůlky, jsme si kvit :) Ne že by mu teda v suťovištích k něčemu byly...).


Že nevidíte cestu? Taky tady žádná není, šplhá se přes ty kameny...


Motýli se rádi fotí..hezká reklama na Moiru, mimochodem

Poslední kilometr před tábořištěm mě zaskočila zákeřná překážka - stádo bejků. Obejít je není kudy, musíme skrz. Sunu se mezi nimi pochopitelně dost obezřetně s pohledem upřeným mimo ně, čímž se jim snažím dát najevo "já si vás nebudu všímat a vy si mě taky nevšímejte". Bočním pohledem nicméně neustále kontroluju situaci, kdyby se přece jen některý z nich toužil seznámit blíže. Jak je vidět z fotek, býci taky využívají boční pohled :) Na focení nemám vůbec náladu, takže všechny fotky pořídil Pája, který ostatně fotil každého koníka, každou krávu, každou ovci, kterou potkal. Já jsem vyrostla na vesnici, takže pro mě tohle zvířectvo zas tak velkou atrakcí nebylo... Tak co, jak by jste se cítili vy, kdyby se před vámi objevilo tohle stádečko a tábořiště bylo až za ním?





Pokud jste mi dosud nevěřili, že černohorci jsou neuvěřitelní bordeláři, tak zde je přímý důkaz:


Naše v pořadí druhé tábořiště. Cesta nad ním je jediná, která těmito končinami vede a projížďka po ní musí být zážitkem. Ale raději v uzavřeném voze, protože jde o cestu makadamovou, tedy nezpevněnou asfaltem a tudíž velice prašnou. Na fotce vpravo je výhled na horu Bobotov Kuk, která je naším zítřejším cílem. Mimochodem je to nejvýše položené místo, kam se během celého putování tady dostaneme (2523m) - tedy aspoň někteří. Trochu mě při tom pohledu napadá otázka "šmarjá, to mám vážně vylézt tak vysoko...? Nezbláznili jste se...? Nezbláznila jsem se já..?!"



Kousek od tábořiště je salaš, kam se Pája okamžitě po postavení stanu řítí poptat na možnost koupě čerstvého sýra. Sice ho trochu prohnali ovčáčtí psi (docela velcí, chundelatí a uslintaní hafani), ale co by Pája, gurmán, neudělal pro místní specialitu...
Zpátky nese celé kilo, které postupně rozprodává ostatním, protože je toho opravdu moc, a nikomu se očividně moc nechce zopakovat Pájovo zjištění, že psi u salaše jsou opravdu schopní hlídači. Uvidíme, co to udělá s našimi střevy v průběhu noci...

A na závěr galerie fotek z tohoto dne. Těžko se mi vybíralo, které fotky jsou ty nej-, takže jsem je tady dala všechny. Stojí za to.

Odposlechnuto v diskusním kroužku:Jeden z alpiňáků (tzn. účastník zájezdu) o své šéfové alkoholičce: "To, co ona vypije, já bych nepřeplaval."Jiný alpiňák, povoláním učitel: "Když jsem hlídal školáky na výletě, tak největší starost jsem měl, aby se navzájem neoplodnili. Protože jsou dost množiví..."

Text: Markéta Polášková, foto: Markéta Polášková, Pavel Prostřední