Pořád se něco děje

Pokud nechcete propásnout žádný nový příspěvek, přidejte si "RSS kanál poslední změny na webu cestopisy" do Vaší RSS čtečky.

Přidat CESTOPISY na Google Reader nebo Homepage

Přidejte odkaz

Zde se nacházíte: Hlavní stránka > Slovensko > Malá Fatra - letní přechod (2007)

Malá Fatra - letní přechod (2007)

Hm....napsala jsem úvod k našemu přechodu Malé Fatry, abych ho po pár dnech zase smazala. Tak nějak mi přišlo, že kdo má hory rád, ten snad ani žádný úvod nepotřebuje...

Díky tomu, že příjezd na Malou Fatru už máme natrénovaný, je naše cestování tentokrát úplně bez stresu (až mi to přijde nezvyklé). I ve vlaku se většinu cesty vyvalujeme v kupé sami, což jsem už dlouho nezažila. Nezvyklých je ovšem více věcí - tak např. Pája nemá ani jednu klobásu, ani slaninu, prostě nic, co by byť jen trochu zavánělo uzeninou! Nechápu, jak vůbec ty tři dny bez toho mohl přežít :) (ovšem na sladkosti má opět speciálně vyhrazenou kapsu v krosně, v tomto nezklamal).

V Žilině už nás čeká Honza s Jančou, které jsme překecali, aby jeli s námi. Jedou s krosnama na hory úplně poprvé a je to na nich tak trochu vidět :). Den před odjezdem mi totiž Honza poslal SMS, že podle předpovědi má být vedro a slunečno, ať si tedy s Pájou nezapomeneme vzít nějakou pokrývku hlavy a opalovací krém. Tím mě trochu urazil, páč na hory jezdím poměrně často a takové základní věci mi netřeba říkat. Navíc mě docela dostal, když jsem viděla, jaké pokrývky hlavy si obstarali oni - oba měli na hlavičkách apartní slušivé kloboučky, což ve mně okamžitě evokovalo vzpomínku na Páju, kterému už jednou za větrného počasí podobný klobouček uletěl... Až skoro nemůžu psát, jak mě svrbí prsty, abych sem vložila Honzovu a Jančinu fotku v oněch kloboučcích, ale jelikož bych byla moc ráda, kdyby s námi ještě někdy na hory jeli, pro tentokrát se ovládnu... (Honza se trochu čertil, že hned po první společné cestě jim dávám docela sodu, ale můžou mi to kdykoli vrátit :) ).

Přechod Malé Fatry je možné uskutečnit například směrem od Strečna, nebo z opačného směru z Terchové. Stoupání od Strečna nemám moc ráda, protože jde o stoupání velice prudké, které trvá několik hodin, a jelikož vede povětšinou lesem, neoplývá (až na Starý hrad) žádnými zajímavými místy nebo výhledy. Naopak z Terchové vede cesta nejdříve přes Jánošíkovy Diery, takže přechod začínáme tam.

Sotva v Terchové vystupujeme z autobusu, vytahuje Honza "butylku" :) Alespoň v tomto ohledu se Honza s Jančou ukázali být na hory připraveni, rozhodně nesou mnohem větší zásoby alkoholu, než my (ale aby to nevypadalo, že se na hory vypravili samí alkoholici, musím připsat, že v sobotu jsem slavila narozeniny já a hned druhý den Honza).

Diery jsou moc krásné - za každou zatáčkou čeká nějaký žebřík, potůček nebo přímo vodopád, takže stoupání není nudné a docela rychle ubíhá. Honza zuřivě fotí, Pája naštěstí ne, protože už se tady vyřádil na jaře. Jen občas musíme u žebříků čekat, protože opačným směrem proudí slušné davy výletníků. Inu, sobota a hezké počasí, nejsme sami, kdo vyrazil ven. Občas jsme ale nevěřili svým očím, co měli někteří lidé na sobě...očividně netušili, že většina trasy bude více či méně vlhká, pokrytá blátem nebo mokrým tlejícím listím, nebo že bude procházet přímo potůčkem - a tak jsme kulili oči například na lepou děvu v minisukénce a botkách na převysoké podrážce, které už asi nikdy nezískají původní bílou barvu...(aneb jak později prohlásil Honza: "Utkvěla nám v paměti stejně silně, jako její boty v blátě").

Diery

V sedle Pod Tanečnicou a o pár minut dále v Sedle Medzirozsutce obdivujeme výhledy na Malý a Velký Rozsutec. Na Malý opět nejdeme - potřebujeme se hlavně dostat přes ten Velký, protože za ním plánujeme první noc a ještě mám v živé paměti, jak jsme na jaře nestíhali a stan stavěli narychlo skoro za tmy.

Malý a Velký Rozsutec

Stoupáme lesem k Velkému Rozsutci a já vzpomínám, jak jsem se stejnou cestou plahočila před pár měsíci a nadávala na ve sněhu ujíždějící nohy a nesčetné pády. Samozřejmě i teď je to s naloženou krosnou makačka, ale aspoň bez těch pádů. Na vyhlídce (Velký Rozsutec odtud budí respekt) se obracím na naše nováčky a ptám se, jak jim je, protože Janča je nachlazená. Koukli se na sebe a neřekli ani slovo...ehm, pak už jsem se jich raději neptala :). Nicméně přemýšlela jsem pak skoro každý den, jak se ti dva asi cítí. Jaké to pro ně vlastně je, být takhle na horách poprvé, stoupat pomalu s těžkou krosnou hodinu za hodinou a cítit potoky potu. Zdali jsou pak pro ně výhledy do údolí stejnou odměnou, jako pro mě, zdali na horách cítí stejné uspokojení a klid jako já, zdali je ta námaha neodradí od dalších výstupů...

A taky jsem se pokoušela vzpomenout si na své první hory, ale..nevzpomněla. Náš třídní na střední škole, tělocvikář, nás od raného mládí, tedy asi od šesté třídy, každý rok v libovolném počasí tahal po všech možných i nemožných místech. Jak se zvyšoval počet odchozených let, zvyšovala se i náročnost třídních výletů, a to mi myslím dalo ten nejlepší základ :)

Velký Rozsutec na dohled

Pár minut od vrcholu Rozsutce je rozcestíčko, kde shazujeme krosny a šplháme k nám již známému kříži udělat pár fotek. Dohání nás totálně propocený mladý kluk, který tvrdí, že jde ze Zázrivé a hodlá celou Malou Fatru až do Strečna přejít za celkem 8 hodin. !!!!!!! Nevěřícně na sebe koukáme, my si na to vyhradili tři dny! Navíc je už večer a hoch hodlá jít i v noci...nehledě na to, že to asi musí být ve tmě na horských kamenitých stezičkách dost o tlamu, taky přemýšlíme, co z takové noční cesty může mít...? Nenechá nás přemýšlet dlouho, blejskne pár výhledů a než my se dokulíme zpátky k rozcestí, vidíme ho už hluboko pod sebou.

Z Rozsutce vidíme celou plánovanou hřebenovku...vlevo Stoh, pak Poludňový Grúň, Hromové, Chleb, Velký a Malý Kriváň a nakonec Suchý.

A výhled na opačnou stranu...Malý Rozsutec je odtud opravdu...malý :)

Vlevo: těsně pod vrcholem je potřeba přelézt pár skal, uprostřed: z rozcestí je krásný výhled na Velkou Fatru a Nízké Tatry (alespoň tak soudíme podle mapy), na okraji fotky nebezpečně vyhlížející ferrátka, která ve skutečnosti nebyla vůbec zlá, vpravo: to je aspoň pořádná křižovatka :) Jinak taky sedlo Medziholie, kde jsme nocovali.

Sestup z Rozsutce do sedla Medziholie je o dost náročnější, než výstup. Některé úseky jsou jištěny řetězy, některé jsou pokryty zrádnou sutí, každopádně jsem se poučila z minulého sestupu a poslušně následuju značku - nerada bych zase zůstala někde viset, aby mě pak Pája musel sundávat :)

Sestup z Velkého Rozsutce

Sedlo Medziholie...sedíme na dřevěných lavičkách a vaříme večeři, zapíjíme Sangriou mých 25 let a nad námi svítí Velký vůz...hezčí narozeniny jsem si snad přát ani nemohla...

Ráno je jako vymalované, ve stanu vedro, takže vstávám už v šest, což by mě normálně ani nenapadlo. Okolí stanu je snad zamořené pavouky! Dva dokonce vyhazuju ze sandálů, několik později i ze samotného stanu. Kolem rozcestí už sem tam přejdou první lidičkové, docela koukám na dva postarší pány, kteří si vyšlápli jen s foťákem, neměli dokonce ani vodu. Očividně je to pro ně rutinní ranní procházka, to se tak někdo má..my se musíme na hory kodrcat několik hodin vlakem. Pánové se se mnou čile dávají do řeči a vyslovují politování nad lidmi, kteří zemřeli minulý týden. Valím na ně oči - tady někdo zemřel? A v duchu už vidím laviny, rozvztekané medvědy, masožravé pavouky a kdovícoještě. Ale ne..myslí to tak, že je tak nádherné počasí, že kdo obecně minulý týden zemřel, tohle už nemá možnost zažít. No, trochu svérázní pánové, ale budiž..

Velký Rozsutec ze sedla Medziholie

Velký Rozsutec necháváme za sebou a vyrážíme na Stoh. Nahoru to ještě jde, dolů je to horší. Sestup je snad ještě strmější než z Rozsutce, navíc dolní část stezky, která vede lesem, je pokrytá mazlavým blátem. Míjíme skupinu lidí, Pája jim tak trochu škodolibě říká, že to si nahoru ještě máknou, a okamžitě sebou švihne :). Ale jinak má pravdu, nahoru bych tímhle směrem jít nechtěla.

Velký Rozsutec a Stoh...tady nejlépe vynikne, jak jsou obě hory prudké (ale vylézt se dají celkem bez problémů).

Zdoláváme další úseky hřebenovky a já se každou chvíli ohlížím zpět na Rozsutec, který Pája i Honza fotí na tisíc způsobů. Facinuje mě, jak je oproti zbytku Malé Fatry Rozsutec "jiný". Vypadá, jako by se sem vůbec nehodil, jako by jen "přišel na návštěvu" - je to hora skal a kamení, zatímco všechny ostatní vrcholy Malé Fatry jsou pokryté trávou. Na Rozsutec navíc vidíme téměř pořád a jak se od něj vzdalujeme, jeho odlišnost je čím dál tím zřetelnější.

Ve značce krosny a hůlek máme jasno :))) Nějak se nám podařilo takto sladit, nicméně musím přiznat, že krosnu i hůlky (uprostřed) jsem si konkrétně já kupovala týden před odjezdem, protože staré vybavení už nestačilo. A byla jsem naprosto spokojená...vlastně jsem nechápala, jak jsem bez téhle krosny a hůlek mohla odchodit tolik kilometrů...

Spát dnes hodláme někde za Velkým Kriváněm. Potřebujeme doplnit vodu, takže strategicky obcházíme Chleb a míříme k Chatě pod Chlebom. Není nad motivaci a vidinu pařených buchet plněných čokoládou :).

Velký Kriváň, pod ním oba naši horliví fotografové

Jsme tu! :) Nejvyšší vrchol Malé Fatry - Velký Kriváň

Útočiště pro dnešní noc jsme našli někde na úseku mezi Velkým a Malým Kriváněm. Vaříme večeři a Honza nechává kolovat Amundsena a víno, protože dnes slaví narozeniny on. Pomalu se nad námi objevují hvězdy a já vyslovuji přání jít v noci fotit, protože noční obloha tady musí být nádherná. Nicméně zůstává u přání, protože nám je dopředu jasné, že uprostřed noci se asi nikomu ze spacáku chtít nebude. Kdo by to byl řekl, že v noci se zvedne tak prudký vítr, že Pája přece jen vstane, aby překolíkoval stan :).

Improvizovaný kuchyňský koutek

Západy slunce...co dodat...nekonečně dlouho stojím na kopečku nad našimi stany a koukám, jak slunce mizí za obzorem a poslední paprsky vytváří na nebi úžasné barvy.

Jak v noci za prudkého větru usínáme, tak se ráno budíme. Vítr se nám opírá do stěn stanu tak, že nám poněkud zmenšuje a dost deformuje obytný prostor, no je třeba všude hledat něco pozitivního - aspoň se nám dnes na staně nedrží pavouci :) Jelikož už jsme s Pájou podobný vítr na horách zažili, profesionálně balíme - jinými slovy nejdříve vytáhneme kostru a pak ležím na plachtách rozpláclá tak dlouho, dokud Pája nevytáhne všechny kolíky. Jak u toho vypadám, je mi vcelku jedno.. Ne tak Honza s Jančou - můžu se potrhat smíchy, když vidím, jak bojují, aby jim stan neuletěl :))) Nakonec musíme jejich stan, neuváženě odkolíkovaný, držet všichni čtyři, přičemž Honza kašle na nějaké skládání a souká vší silou plachty přímo do krosny a brble u toho cosi ve smyslu, že není dobré zkracovat kotvící lanka (proč, to je asi patrné z fotografie vlevo :) ).

Dlužno říci, že jsme pobavili nejen sebe, ale i další dva horaly, které jsme potkali o pár minut později v sedle pod Malým Kriváněm. Už zdálky se na nás smáli, zmínili jakési potíže se stanem, očividně to pro ně bylo vítané zpestření :)

Ač bylo celý den na horách tak větrno, že mě občas nárazy větru navzdory těžké krosně shazovaly z chodníku, prošli jsme podle mého názoru asi nejhezčí část Malé Fatry. Úsek od Malého Kriváně přes sedlo Priehyb a zvláště přes Biele skály je možná trochu obtížnější, protože se neustále přelízají nějaké skalky a sem tam je potřeba se i doslova probít klečí, ale právě proto je tento úsek tak zajímavý a krásný.

V pohodě zdoláváme poslední vrchol Suchý, naposled fotíme teď už značně vzdálený Velký Rozsutec a pak už nás čeká jen sestup... a ten teda nikomu nezávidím, protože je dost prudký a hlavně strašně dlouhý. Nejhorší je úsek nad Starým hradem, tam už hrad vyhlížím nedočkavě za každou zatáčkou a pomalu začínám tiše zuřit, jak se hrad neobjevuje a neobjevuje. Ještě že je v polovině sestupu příjemná Chata pod Suchým, se zelňačkou, pivem, kofolou, studeným pramenem venku..prostě se vším, co nám v tu chvíli stačí ke štěstí. To nejhorší nás ale paradoxně teprve čeká - zatímco na horách nás před vedrem přece jen trochu chránil vítr, po sestupu do údolí se do nás slunce opřelo plnou silou. Posledních pár kilometrů k vlakové stanici, které vedou po rovné, prašné a rozpálené cestě, kde není ani minimum stínu, jsou naprostým utrpením...skoro až máme pocit, že k vlaku nikdy nedojdem, jak pletem nohama...