Notice: Constant DB_PREFIX already defined in /var/www/finishwebhosting/data/www/cestopisy.com/wss_frontend/defines/defines.php on line 87
CESTOPISY.COM - ferraty na Hohe Wand

Ferraty na Hohe Wand aneb - nevěřte instruktorům :)

Občas mi fakt vrtá hlavou, co některé lidi nutí neustále někam jezdit, chodit, lozit, místo aby si pěkně v teplíčku seděli doma na zadku. Tentokrát jsme si s Pájou usmysleli (no dobře, já jsem si usmyslela), že by nebylo špatné vyzkoušet aj nějakou tu ferratu, a vcelku nám padla do oka nabídka jedné nejmenované CK (ano, opět Alpina), která slibovala víkendovou školu via ferrata...


Měl to být kurz pro úplné začátečníky, což jsme rozhodně všichni (bylo nás tam cca 14 lidu) byli, navíc v úvodní brožurce jsme se dočetli hlášku, že vybrané ferraty zvládnou všichni normální zdraví osobové (promiňte mi zálibu v nečeských slovech), takže jsem nečekala nic náročného... A to byla chyba. Musím se při psaní těchto zážitků trochu krotit, protože mám neblahé tušení, že oba naši instruktoři to budou číst, nicméně přece jen musím napsat, že dnes - den po návratu - mám problém zvednout hrnek s čajem, zavázat si boty, nastoupit do tramvaje, vystoupit z tramvaje a podobné jednoduché úkony a s docela zajímavými myšlenkami při tom na ně na oba vzpomínám :)
Hohe Wand 1
Nemůžu si pomoct, tahle fotka mi přijde na úvod jako nejlepší :) Samozřejmě tím chci naznačit pouze to, že pokud lezete na skálu, je dobré mít s sebou náhradní karabiny, ploché smyčky a další lana, čemuž všemuž se souhrnně odborně říká "bordel kolem pasu" - dle slov jednoho z instruktorů :)

Náš kurz začal v sobotu ráno, kdy jsme se v brzkých ranních hodinách dopravili k jakési skále pár desítek km za Vídeň (název se mi pod dojmem následujících zážitků jaksi vypařil z hlavy). Už v buse nám naši instruktoři sdělili, že cvičná ferrata, na které si to "poprvé zkusíme", je obtížnosti B/C (ferraty se značí písmeny A až E, přičemž E je nejtěžší, v podstatě pro sebevrahy :) ). Poté, co jsme došli ke skále, zvýšili hodnocení na C/D, což byl první důvod, proč jsem název tohoto cestopisu zvolila takový, jaký je :)
Hohe Wand 2

První hodinu pod skálou jsme strávili pozorným posloucháním teorie a následným strojením se do úvazků, přičemž instruktoři svůj výklad bohatě kořenili historkami typu, komu kde sletěl šutr na hlavu, kde kdo jak spadl a jak nejlíp přijít o prsty...jinými slovy samé pozitivní věci!
Hohe Wand 12Hohe Wand 13Hohe Wand 14Hohe Wand 15

A toto je ona zmiňovaná "cvičná" ferrata - tedy alespoň její začátek. A dobře, že jsme neviděli konec, i když...oproti tomu, co jsme lezli následující den, byla toto absolutní sranda...Hohe Wand 8
Hohe Wand 10Hohe Wand 9Hohe Wand 11Hohe Wand 3

No a zatímco první troufalci se už lopotili na skále, ostatní dole čumákovali :)
Hohe Wand 5

Na tomto místě se tvořila docela slušná fronta, takže s obavami vykukuju, cože mě tam čeká...čekal tam žebřík a nelehký přelez k němu.
Hohe Wand 6Hohe Wand 7
 
Hohe Wand 16
A zde něco na pobavení - u této fotky se rozesmáli všichni, kdo ji zatím viděli, včetně mě samotné, takže nechť se zasměje i laskavý čtenář. Myslím, že podobný vyvalený výraz jsem v životě měla zatím jen jednou a to ve chvíli, kdy jsme si vytáhla a přečetla otázky u státnic. Ani si nechci představovat, jak jsem se asi tvářila o den později...






Názorná ukázka, jak slanit simulanta bezpečně na zem:
Hohe Wand 17Hohe Wand 18Hohe Wand 19

Ferratku jsme si vylezli nahoru, pak dolů (to bylo o něco horší) a pak cvičně ještě jednou nahoru. Nakonec se nad námi instruktoři slitovali a konečně usoudili, že máme dost.
Poslední akcí dne pak byla několikakilometrová procházka k chatě, kde jsme měli složit unavená těla. Právě ve chvíli, kdy jsme s Pájou debatovali, jaké zásoby jídla vezmeme s sebou, nám průvodce oznámil, že na chatě je zrovna palačinkový týden. Paráda! Šup - a hned polovina zásob putovala zpátky :).  Trochu instruktory podezřívám, že nám o těch palačinkách řekli schválně - na cestě k chatě totiž malinko bloudili (nevěřte instruktorům :) ), navíc cesta vedla nejdřív z velmi velmi prudkého kopce dolů a pak zase do velmi velmi prudkého kopce nahoru, takže třeba pro mě byly palačinky jedinou motivací, proč se po takové cestě vůbec štrachat :).
Hohe Wand 20
Hohe Wand 21Hohe Wand 23Hohe Wand 25
Výhledy po cestě k chatě i od chaty byly nádherné a klátit nohama na houpačce a jen tak koukat do kraje bych vydržela klidně i celý den.  Nejvíc mě oslovily ještě trochu zasněžené hory v dáli. Na ty jsem se chodila dívat snad každou půl hodinu, jak postupně měnily barvu v zapadajícím slunci. Lezení po skále je fajn, ale jak vidím vysoké hory, to už je pro mě přímo pudové volání...

A je ráno, zjišťujeme stav našich končetin, docela cítím některé svaly, ale co se dá dělat. Trochu se mění plán (zas ti instruktoři :) ), po stejné cestě se vracíme k busu, kde necháváme vše nepotřebné a míříme k ferratě, kterou máme dnes zdolat (jojo, kdybychom tak věděli, co nás tam čeká, to bych nejspíš zůstala pěkně sedět na té houpačce :) ). Cestou ještě cvičně slézáme jednoduchý komín s žebříkem - je to obtížnost A/B, takže pohoda.
Hohe Wand 27
Příprava pod komínem

Hohe Wand 28Hohe Wand 29Hohe Wand 30

Po slezení jednoduchého komínu sestupujeme po poněkud krkolomné cestičce nic netušíce k začátku ferraty s názvem HTL Steig. Trochu mě zaráželo, že sestup je docela dlouhý a strmý a přemýšlela jsem, jestli vůbec tak dlouhou ferratu zvládnu (je to 250m kolmé stěny), ale na druhou stranu jsem si říkala - však instruktoři ví, že jsme začátečníci, takže asi dokážou odhadnout, na co máme a na co ne... později, když jsem visela na skále zavěšená v sedáku a odpočívala, pode mnou sto metrů, nade mnou dvě stovky metrů, jsem se definitivně rozhodla pro název tohoto článku :)

A jaká tedy je ferrata HTL Steig? Jednoznačně náročná. Nejsem si úplně jistá, že kdybych dopředu věděla, co mě při lezení čeká, jestli bych se skutečně rozhodla na ferratu lézt. Už jsem prochodila nejedny vysoké hory, na fyzickou námahu jsem zvyklá, ale tady jsem ze sebe musela dostat skutečně všechny síly, které mám. Co se týče psychického odhodlání, to bylo podstatně jednodušší - když už jste na skále a víte, že dolů to nejde, není se vcelku potřeba rozhodovat, zda polezete dál - jinou možnost nemáte, pokud tedy na skále nechcete zůstat navždy :).

Nejtěžší místo ferraty je na samém začátku, asi 20 metrů nad zemí. Hned za téměř hladkou stěnou, na které není kam položit nohu, následuje převis, který sice není velký, ale zato je dost obtížný. Nebylo lezce, který by s tímto místem neměl problémy, naopak, někteří s ním bojovali i čtvrt hodiny a byli bohužel i tací, kteří převis nezvládli a museli se vrátit. Pro ty z nás, kteří ještě stáli na zemi, bylo pozorování našich snažících se kolegů dost frustrující a mě s každým dalším neúspěšným pokusem vcelku opouštěla odvaha na ferratu lézt. Na druhou stranu - musím se přiznat - to zároveň byla výzva. Co já? Mám na to, abych to přelezla a pokračovala dál.......? Asi jsem měla podobný pocit, jako kdysi jedna moje kamarádka, když měla v rámci vojenského výcviku hodit granátem...bála jsem se, ale zároveň jsem věděla, že to musím zkusit. Člověk si holt potřebuje asi pořád něco dokazovat...

Když na mě pak přišla řada a položila jsem ruce na ocelové lano, doslova jsem cítila, jak se mi do krve valí adrenalin. Odvahu mi bohužel nepřidalo, když slečna přímo přede mnou oznámila, že už nemůže a vrací se...další neúspěšný pokus. V životě jsem myslím nebyla tak "nabuzená", jako když jsem se přiblížila ke krizovému místu. Moje jediné myšlenky v té chvíli byly, že to prostě musím dát, a to co nejdřív, protože právě dlouhé "bojování" a následné vysílení byly příčinou, proč se někteří museli vrátit. Pořádně jsem se nadechla a...dala jsem to! Pája se později rozplýval, jaká jsem šikovná a jaké mám silné ruce - houby. Právě že silné ruce nemám, proto jsem se nemohla na laně pořádně přitáhnout a musela jsem tedy tlačit "nohy na tření" - což je přesně ta technika, která se tady měla použít...

Byl to rozhodně nejtěžší úsek, nicméně ne poslední těžký. Už si ani nevzpomínám, kolikrát jsem se na skále koukala přímo nad sebe a přemýšlela jsem, kudy mám proboha lézt dál...???!!! Většinou jsem neviděla spolulezce pod sebou, ani nad sebou, byla jsem tam jen já, skála a lano. O dramatické chvíle taky nouze nebyla...např. když jsem zaslechla, jak Pája, který lezl pode mnou, najednou zařval, protože ze skály sklouzl...nebo když jsem o chvíli později sklouzla já, narazila jsem si rameno a ještě mě profackovala větev stromu, který se tam zrovna přichomejtl.

Když tak nad tím zpětně přemýšlím, už bych ferratu téhle obtížnosti nechtěla lézt znovu. Rozhodně to ale je jedinečný zážitek z toho pohledu, že zas o něco blíž poznáte sami sebe...celé to lezení totiž sice je i o fyzické zdatnosti, ale především je to o psychice. Chce to dobré nervy, hlavně když máte pod sebou sto metrů kolmé skály, chcete si odpočinout a jediný způsob, jak to provést, je důvěřovat dvěma karabinám, na které se pověsíte...:)
Hohe Wand 31
Tak to je ona - ferrata HTL Steig a její nejtěžší část. Zároveň je to jediná fotka, kterou z tohoto výlezu máme - výše už na focení nebyly síly, nálada, ani čas...

Ale aby to nevypadalo, že přeháním a strašně zveličuju, tady uvádím pár vět, které jsem se o téhle ferratě dočetla, když jsem si o ní zpětně hledala na internetu nějaké info: "Opravdu nároční a zdatní ferratisté neodolají největšímu lákadlu - fyzicky i technicky velmi náročné ferratě v kolmé i převislé stěně HTL Steig (D/E) končící na vyhlídce Skywalk. V kombinaci s navazující extrémní ferratou Blutspur (E) (možno přidat) se jedná o to nejtěžší, co ferraty v okolí Vídně mohou nabídnout..." Hm...pročpak jsem si tohle nepřečetla už před odjezdem..? A pak věřte instruktorům.....:)

Psala jsem nedávno po velikonoční návštěvě Malé Fatry, že když jsem přežila zimní hory, přežiju už všecko. Teď mi nezbývá, než tohle tvrzení opravit - PŘEŽILA JSEM FERRATY, PŘEŽIJU UŽ VŠECKO!

A závěrečné pocity?

Pocit č.1 - než zas někam polezu, dobře si předem nastuduju, KAM polezu!

Pocit č.2 - až si nastuduju, kam polezu, dobže zvážím, ZDA tam opravdu polezu!

Pocit č.3 - a pokud to bude ferrata s obtížností vyšší než C, tak tam určitě NEPOLEZU!

A na konec, aby tenhle pocitopis přece jen nevyzněl až moc negativisticky, musím poznamenat, že jsme to všichni relativně ve zdraví přežili a nějakou ferratu ještě určitě někdy dáme. A co se týče odřenin, modřin, naražených žeber a dalších nepříjemností, kterým se ani nikdo nevyhnul, dovolím si ocitovat jednoho průvodce, který nám k tomu řekl: "No co...za dva týdny se to všechno zahojí a do té doby se tím můžete chlubit." Aspoň v tomhletom mu dám za pravdu :).


Několik odkazů, které možná přijdou vhod:
Hohewand.net
Naturpark HoheWand
HoryDoly.cz - Hohe Wand - taky dobrý pocitopis ohledně HTL Steig, doporučuji přečíst :)
Ještě jedna z HoryDoly
HTL Steig
Stupně hodnocení náročnosti ferrát

A zbytek fotek, který se výše nevešel:
Hohe Wand 32Hohe Wand 34Hohe Wand 33
Hohe Wand 35Hohe Wand 36Hohe Wand 37
Hohe Wand 38Hohe Wand 39Hohe Wand 40Hohe Wand 41

Náš maskot byl samozřejmě s námi:
Hohe Wand 24Hohe Wand 26

Výše jsem nahrála jednu svou fotku se smrtelným strachem v očích :), tak abych neodradila případné budoucí ferratisty, přikládám i fotku s vítězným úsměvem - takto se člověk tváří, když už je skoro nahoře :)
Hohe Wand 42

Co by to byl za cestopis bez pořádně kýčovité fotky:
Hohe Wand 22

Ferrátám zdar!
Hohe Wand 43

PS: pro všechny mé dobrovolné i nedobrovolné spolulezce - pokud chcete poslat nějakou fotku v původní velikosti, ozvěte se mi na mail...

Text: Markéta Polášková, foto: Pavel Prostřední