Notice: Constant DB_PREFIX already defined in /var/www/finishwebhosting/data/www/cestopisy.com/wss_frontend/defines/defines.php on line 87
Píseň Nově Zelená - část III. | CESTOPISY.COM

Píseň Nově Zelená - část III.

Další den (měl jsem si to číslovat, já vím, ale...)

Mezi ostrovy

Druhé myšlenky jsou, co si říkáte v duchu. Třeba, když je na návštěvě nějaká šílená známá vašich rodičů a ptá se vás, jestli vás paní učitelka nezlobí. Sice se na ni smějete a říkáte, že občas ano, ale máte přesnou představu, jak na šílenou známou právě padá meteorit nebo ji unáší kanibalové. Tato schopnost se, jak vidíte, rozvíjí už v útlém mládí a vydrží nám do dospělosti. U někoho se ale navíc ještě vyskytnou myšlenky třetí, které poťouchle komentují ty myšlenky druhé a nenechají se nijak ošidit.

Například už třetí den prší. Dejme tomu, že jste právě na druhém konci světa, máte horečku, rýmu a všechno je na pytel. Druhé myšlenky vám říkají: "Kopnul bych do toho, hned jak se dostanu do Wellingtonu, zjistím, kde je letiště a mastím domů, než mě to tady zničí." Naštěstí ty třetí nesouhlasí: "To určitě, ty nádhero :) Žádný letiště, naskočíš na trajekt a budeš skotačit k jižnímu ostrovu. A jestli ještě cekneš, ty bábovko, dostaneš po tlamě!"

Tolik tedy k mé náladě, když jsem překonával úžinu mezi ostrovy.

Na několik stopů jsem se dostal do centra Wellingtonu, hlavního města země a chvíli se rozhlížel po mrakodrapech (po všech třech). Opatřil jsem si v místní samoobsluze chléb a skopové párky a odšoural se do přístavu.

Wellington je zvláštní svým nepoměrem - představte si třeba architekturu, atmosféru a všechno ostatní, jako je v New Yorku, ale na mnohem menší ploše. Mrakodrapy tu jsou, ale je jich málo, pak jako když utne a je tu další zástavba. Hlavní třída tu je, drahé obchody na ní taky, ale je krátká.  A tak dál. Přístav je ovšem něco jiného. Jako mongolové žijí v sedle svých poníků, novozealanďani žijí pravděpodobně na palubách svých lodí. Bylo jich tam asi tak milion. A uprostřed všech plachet a stěžňů se tyčil trajekt a houkal, jako že už se bude vyplouvat.

Na trajektu už jsem jednou byl, ale to bylo v Cale a jeli jsme jen chvilku do Doveru. Byla tma a mlha a já zvracel přes palubu. Teď byl den, jasno, slunečno a já se rozvalil na horní palubě a kochal se výhledem na moře a přesvědčoval se, že je mě dobře i po zdravotní stránce.

Nebylo, měl jsem stále horečku. Ale výhled na moře a jemné houpání trajektu mě skoro uspalo. Pak mě zase rychle probudil déšť a vyjeli jsme. Houpání se mě přestalo líbit asi po pěti minutách a tak jsem s láskou zavzpomínal na Dover a vyzvracel se přes horní palubu do moře. Když jsme se trochu uklidnil, oslovil mě pár mladých lidí, jestli by si mohli půjčit kytaru. Inu, proč ne, řekl jsem si a doufal, že uslyším živou hudbu, aniž bych ji sám musel provozovat. Bohužel, oba mladí lidé byli začátečníci a čas na trajektu chtěli využít ke zkoušení akordů. Ukázal jsem jim Gdur a Amol a usnul. Vzbudil jsem se asi za tři hodiny, a kdybych napsal, že pršelo, bylo by to pravdě hodně vzdálené. Doslova chcalo, všude mlha, kytara rozladěná a trajekt vjížděl do přístavu na Jižním ostrově, do města Picton.

Vypotácel jsem se z trajektu, zamával oběma mladým lidem, podle řeči to byli holanďané a odšoural se podle cedulek do kempu. Tam jsem si vyzvedl nějakou průkazku, postavil mokrý stan, rozbalil v něm mokrou karimatku, vlhký spacák a usnul.

Následující dny a noci se mě slily v jeden halucinogenní zážitek. Když jsem se nepokoušel vykašlat si plíce, tak jsem se potil nebo spal. Díky vytrvalému dešti byla skoro stále tma nebo hustá mlha. Po celou dobu v kempu jsem nevylezl ze spacáku, krom krátkých odvážných výletů na toaletu a pro vodu do kuchyňky, polévky a čaj jsem si vařil ve stanu. Z té doby se mě vryly nesmazatelně do paměti dva zvuky. Ten jeden vydávaly pářící se žáby. Nevím, jaké s tím máte zkušenosti vy, ale kdybych měl trochu sil a po ruce něco sečného, neváhal bych ani chvilku a spáchal masovou vraždu celé žabí populace v okolí. Nic na světě nedokáže vydávat tak strašné zvuky jako kolonie žab v milostném rozpoložení. Ani chvilku není ticho, vždycky alespoň jedna kváká. Jediné chvíle, kdy žáby nebyly slyšet, jsem zažíval, když po železničním, nýtovaném a pravděpodobně dlouho neudržovaném rezavém mostě projížděl nákladní vlak. Obvykle to trvalo zhruba čtyřicet pět minut, vlak byl nekonečně dlouhý a strojvůdce v tom psím počasí nikam nespěchal. Když vlak přejel a ten strašlivý kovový randál skončil, začaly zase žáby. Každé tři hodiny do toho zahoukal z přístavu trajekt.

9. prosince 2001
Na jih


Jednoho dne jsem se probudil a opatrně vykoukl ze stanu. Bylo ticho, mlha nikde, déšť nikde, obloha blankytně modrá, ptáci cvrdlikali. Moje migréna mohla konečně naplno propuknout. Protože už mě došlo všechno jídlo, odbelhal jsem se na recepci a nakoupil nějaké párky a zeleninu. Všechno mě to psali na účet, včetně noclehů. Zeptal jsem, kolik budu platit, že bych dnes rád odjel. Když jsem se dozvěděl sumu, přitížilo se mi. Brali pouze hotovost, kterou už jsem neměl, ale poradili mě, že ve městě je bankomat. Říkali stále Cash Mashine a já, anglický nevzdělanec, jsem si myslel, že se jedná o country jukebox.

Bankomat moji kartu nebral. Byl to krásný pocit, nemít čím zaplatit. Ani další ne. Pomalu jsem propadal depresi. Protože jsem byl unavený, posadil jsem se na chodník, abych si chvilku odpočinul a vymyslel, co dál. Vzhledem k tomu, že jsem předcházející dny a noci strávil pocením ve spacáku, že jsem se potil jako slévač a byl jsem celý mokrý, začali mě kolemjdoucí za chvilku házet drobné mince a jeden pán mě vzal za loket, odtáhnul do lékárny a koupil mě nějaký sirup a tablety. Pak mě koupil kafe a teprve pak jsem mu dokázal rukama nohama vysvětlit, že nejsem žebrák, ale turista. Když jsem mu řekl, že jsem z České republiky, zajásal, řekl Pilsner Urquel a koupil mě ještě jednu kávu a zákusek. Řekl jsem mu, že v Pilsner přímo bydlím. Dojetím mě nabídl odvoz, že na mě počká, než si sbalím věci.

Když jsme dojedli a dopili, našel se mnou bankomat, něco na něm zmáčknul a moje peníze byly na světě. Zaplatil jsem v kempu, koupil si žeton do sprchy, v té jsem se pro jistotu zamknul, to kdyby se celá ta věc s hodným pánem ukázala jako nějaký omyl a on by chtěl protislužbu, udělal ze sebe zase člověka, a jeli jsme. Sice ne moc daleko za město, nějakých sto kilometrů, ale bylo to příjemné, i ten sirup mě udělal celkem dobře.

Další stop byl velký karavan. Novozélandská rodina se vypravila na výlet a cestou sbírala do svého domu na kolech stopaře, uvnitř už seděly dvě mladé němky a hrály na foukací harmoniku. Jeli jsme při Pacifiku po silnici číslo 1, slunce opět pálilo a na světě bylo hezky. Holky byly právě na cestě z Fidži a měly namířeno do Austrálie. Šprechtily ostošest, trochu jsem jim rozumněl a abych jim udělal radost, řekl jsem jim zpaměti moji slohovou práci z gymnázia na téma Vánoce. Psal jsem ji během střední školy celkem osmkrát, takže mě celkem uvízla v paměti. To jsme se všichni nasmáli.

V místě zvaném Kaikorua je možné pozorovat velryby přímo ze břehu, pak to jde ještě někde a pak už nikde, všude jinde se za nimi musí vyjet na moře. Bohužel, velryby ale nebyly doma, takže jsme s rodinkou a němkami zírali asi hodinu do vln, až to jedna z nich shrnula lakonickým "Šajse". Ale viděli jsme tuleně, bylo jich tam hafo. Vzpomínal jsem na Koblížka, že je škoda, že to nevidí, ale pak jsem si uvědomil, že by pravděpodobně pronesl něco jako "Chtělo by to pivo". Koblížek má vůbec k životu specifický přístup - máloco ho rozhází. Konkrétně mě se to povedlo jen jednou a to za čtrnáct dnů od toho pozorování velryb a protože o tom budu podrobně psát, teď to vynechám. Ale je se na co těšit, honil mě kolem domu s klackem. Kdysi ho zkoušel v hospodě rozházet jeden přiopilý teneager, ale Koblížek ho přátelsky poplácal po zádech, čímž mu vyrazil dech a zlomil žebro, takže toho ten člověk zase nechal.

Každopádně, jeli jsme kolem Pacifiku několik hodin, až nás všechny vysadili v jednom malém městečku, nebo to možná byla autobusová zastávka, že dál už nejedou. Holky z Německa si šly po svém a já doťapal na pláž, postavil si stan a koukal, jak se stmívá. Do toho krákorali rackové. Usnul jsem poměrně brzy s pocitem, že svět je veliký a já zanedbatelně malý.

10. prosince 2001
Gavin


Ráno opět pršelo, ale jenom trochu a jenom chvilku, pak vylezlo slunce a stan vysušilo. Ten stan už pár let nemám, a ani nevím, kde skončil, asi se rozpadl, protože to byl zcestovalý stan, ale kdybych ho někde našel, byl by na něm vyšisovaný flek, jak do něj slunce nejdřív pražilo skrz mezeru ve vlnolamu. Horko začalo nabírat na obrátkách, zařekl jsem se, že už nikdy nebudu používat freony. Sbalil jsem a došel zpátky na státovku a stopoval do Christchurch. Na místě, kde jsem tak činil byla cedule "Mount Cook" a nějaké kilometry. To jsem ještě nevěděl, že se podívám na jeho vrcholek, ona je to totiž Novozealandská nejvyšší hora. Pak mě vzalo Volvo, docela kus, ale když mě ten člověk vysadil, stopoval jsem pak čtyři hodiny na místě, kde nebyl stín. Říkal jsem si, že tohle může vyvážit jen nějaká hodně pozitivní věc.

A protože někdy si stačí jen přát, hned vzápětí zastavilo malé auto značky Opel, co se ale jmenovalo Datsun (to oni Zelanďani takle dělají, že věcem říkají divnými jmény) a za volantem se na mě šklebil sympatický mladý muž. Představil se jako Gavin a řekl mi, že mě vzal hlavně kvůli mé kytaře, protože si taky jednu koupil a učí se na ni hrát. Odvezl mě až k Lake Tekapo, což bylo naprosto úchvatné jezero. Nejprve jsme se vzdálili od Pacifiku, pak se krajina začala vlnit, pak hornatět a když jsme projeli polohorským průsmykem, zjevilo se jezero Tekapo jako mystická krajina - jezero uprostřed pod námi a všude okolo pláně a vysoké skalnaté hory. Jako když vjedete do filmu.

Když mě Gavin vysazoval u místního památníku nějakého praotce zakladatele, zeptal jsem se ho, jestli by si se mnou tedy na tu svoji novou kytaru nezahrál. Zahrál. Tedy... něco na ní šudlal a pak tvrdil, že to bylo něco od Scorpions. Byl jsem si jistý, že to bylo tak maximálně něco od Amol. Tak jsem mu na oplátku zahrál něco od Plíhala a Gasvin zajásal a nabídl mě obchod - nechá mě u sebe týden bydlet, když ho budu učit na kytaru. Konečně se léta dřiny a odříkání vyplatila. Tak jsem se seznámil s mojí dobrou duší, která mě pak provázela po celý pobyt, Gavinem, jeho kamarádkou Rebecou a jejich zlatým retriverem jménem Nike (Nike byla fenka). Ještě večer mě naložili do auta, odvezli do kopců k menšímu jezeru s ostrovem uprostřed, tama měli loďku a na té jsme doveslovali na ten ostrov. "Hele, Tui!" řekl Gavin a ukázal někam do křoví. A skutečně, ten pták tam byl. "Když jsi u nás na návštěvě, tak ti to tady pořádně ukážeme, ať máš u protinožců o čem vyprávět", řekl ještě.

Po návratu na jejich haciendu jsem jim pak do noci hrál Nedvědy a Žalmana, až už jsme skoro neviděl na hmatník a pak jsem usnul na verandě na gauči. Tímto okamžikem to vlastně celé teprve začalo a můj čundr se změnil na návštěvu u kamaráda.

Pro zvídavé čtenáře a čtenářky:

Nový Zealand je hodně podobný Americe, tedy konkrétně USA a Kanadě. Platí se tu dolary, když máte auto, tak jen hodně velké a pokud možno s obsahem minimálně 7 litrů, silnice jsou bez děr a je tu funkční kapitalismus. Lidé jsou ale jiní. Hlavním charakteristickým rysem a životním mottem je to "Pohoda". Jestli si někdo myslí, že to platí spíš na Čechy, tak se mýlí. Typický Kiwi nikam nespěchá, neustále se směje a má dobrou náladu, je opálený a nic nevidí jako problém. Negativní stránka tohoto přístupu je, že s ním není možné cokoliv domluvit, protože nechápe význam stanovování termínů. Obvykle vás v obchodě obslouží i mimo otevírací dobu, když se dáte s někým do řeči, neodmítne vás. Když se zeptáte na cestu, dovedou vás tam.

Pozn.red.: pokud jste dočetli až sem, pak vás zřejmě Dennyho povídání zaujalo a rádi vám doporučíme i jeho knihy, které najdete ZDE a ZDE