Notice: Constant DB_PREFIX already defined in /var/www/finishwebhosting/data/www/cestopisy.com/wss_frontend/defines/defines.php on line 87
Píseň Nově Zelená - část I. | CESTOPISY.COM

Píseň Nově Zelená - část I.

Jednoho barevného podzimního dne jsme seděli s Koblížkem na zahradě jeho rodičů, mlátili jsme do kytar a bylo nám teskno z toho, že léto po sobě právě zametlo poslední stopu a blíží se k nám zima. Staré lásky se toho roku vydaly hledat své vlastní životní směry a my tu zůstali najednou tak nějak sami, sníh na krku.

Zažil a napsal: Denny

Ty nové lásky ještě nebyly zdaleka nablízku. Nebyly dokonce ani v dohledu a tak naše srdce drsná nadšených dobrodruhů zatoužila po změně prostředí a tak vůbec všeho, protože někdy se nedá nic dělat a je toho na vás prostě moc.

Zatočili jsme tedy s Koblížkem glóbem, který jsme našli na půdě a zabodli náhodně prst. Pak ještě patnáctkrát, protože každý z těch předchozích čtrnácti pokusů v něčem nevyhovoval našim představám. Německo bylo moc blízko, v Rusku byla zima, a tak podobně. Nakonec jsme ale našli místo, kam se dalo vyrazit současně bez sněžnic, očkování proti kanibalům a bez horských šerpů a kam se dalo, a to hlavně, sehnat vízum. Na dva malé ostrovy napravo dole pod Austrálií, do země, kde právě vrcholilo natáčení Pána prstenů, na Nový Zealand.

Celkem jsme strávili v následujících dvou měsících na cestách - společně, nebo sami - skoro tři měsíce a urazili vzdálenost, která se rovná obvodu naší Zeměkoule a ještě kousek navíc. Protože Koblih není přímo deníkový typ, on je spíš takový ten tichý milovník života s tajemným pohledem, zbylo na mě, abych naši cestu zaznamenal. Pro poučení případných potomků, pro dychtivé oči těch budoucích lásek. Psal jsem si deníček do kostkovaného sešitu se zelenými tvrdými deskami a spotřeboval na něj tři černé fixíky Centropen, moji oblíbenou značku.

Pro zvídavé čtenáře a čtenářky:

Nový Zealand se v řeči jeho původních obyvatel, Maorů, řekne Aotearoa. Říká se to ale málo, protože Maorů zůstalo na obou ostrovech v současnosti jen 15 %, což jak jistě sami uznáte, není právě většina. Maorové objevili Nový Zealand pravděpodobně někdy v 9. století a mohlo jim tu být dobře až do dnešních časů. Jednoho slunného rána roku 1642 ale přistála u břehů holandská loď mořeplavce Abela Janszoona Tasmana a bylo po ptákách.

Tasmanovi se kraj líbil a když se vrátil domů, všem vykecal, jak je na ostrovech krásně, jak tam pobíhají polonahé maorky a tak dál, takže už v roce 1769 se u břehu objevil další evropský turista - populární kapitán James Cook. Chvíli se poflakoval po okolí a pak ho napadlo, že Holanďan nekecal, že je tu fakticky hezky a tak tady založil pobočku své mateřské společnosti, Spojeného Britského Království. Napsal domů a už v roce 1840 dorazily z domova posily a založily na Jižním ostrově město Wellington a oba ostrovy anektovaly.

Když se o naektování dozvěděli maorsští náčelníci, přišli se podívat, co tam ten běloch na pláži blbne, a nenápadně se zeptat, jestli to myslí vážně. Běloch to myslel vážně a to se náčelníkům samozřejmě nelíbilo, protože oni tu byli se svými lidmi první. Naštěstí ani jedna strana v té době nebyla úplně padlá na hlavu a tak místo aby se na sebe s jekotem vrhly, začaly obě menšiny vyjednávat. Menšiny proto, že Maorů bylo málo od začátku a Angličanů zase tolik nepřiplulo.

Výsledkem byla dohoda, že Maorové nebudou sabotovat anglické pokusy o osídlení země a Angličané oplátkou nebudou masakrovat Maory a nebudou se na ně moc vytahovat. Pro úplnost - smlouva o rasové rovnoprávnosti, v té době jinde nevídaná, byla podepsána roku 1840 v maorské obci Waitangi. A kupodivu platí ku všeobecné spokojenosti dodnes.

A překvapení nakonec, na tom, že pak Zealand vzkvétal a prosperoval, měli největší zásluhu nikoliv Angličané, ale Skoti, tedy národ, který byl doma utlačován. Asi dobře věděli, co dělají.

1.den - 30. listopadu 2001
Letadlo

Každý máme, nebo v horším případě jsme měli, rodiče. To jsou takoví ti lidé, co se o vás bojí a obvykle mívají neuvěřitelně přesný cit pro to, aby vám v dobré víře, že páchájí dobro, komplikovali život tím nejefektivnějším způsobem. Třeba vás nutí nosit do školy tesilky, díky čemuž se vám spolužáci smějí, že jste blbeček a Tesil a dají vám do huby, protože oni mají všichni džíny.

V exponovaných chvílích se ale může stát, že rodiče vyloví z tajemných hlubin svých osobností skryté a nečekané rezervy a zafungují zcela opačně, než se od nich očekává. Podpoří vás. Co se ale změnit nedá, je panický strach rodiče samičky, když její dítě bere kramle do nějaké dálky. A do čím větší dálky ty kramle bere, tím větší je panika v jejích očích. Ale o tom ještě bude řeč, teď něco málo k tomu, jak může být těžké udělat tak jednoduchou věc, jako je odcestovat z bodu A do bodu B.

Když se ukázalo, že pro vstup na Nový Zealand je třeba turistického víza, motivačního dopisu a spousty jiných a jiných zbytečných věcí a šaškáren, a když se ukázalo, že to zdaleka není všechno, co musíme s Koblížkem podstoupit, začalo nám být jasné, že to nebude jen tak. Že se tahle cesta bude přeci jen trochu lišit od těch našich ostatních cest, kdy jsme si ve středu řekli, že se v pátek sejdeme na nádraží, ve čtvrtek naházeli do batohu spacák, karimatku a guláš v konzervě a bylo toho až až pro běžné turistování, alias čundr. Tohle od nás vyžadovalo něco navíc. Jazyk například.

Jak jsme oba do té doby angličtinu moc nepotřebovali, protože buď uměla tuto libozvučnou řeč nějaká blízká osoba v našem okolí, nebo jsme prostě dělali blbé a ono to nějak dopadlo, tak se teď ukázalo, že jsme se ji přeci jen měli učit, až by nám tou rychlostí hořely uši. Zvládli jsme napsat motivační dopis a uprosit Zubušu, aby nám ho přeložila. Zvládli jsme zfalšovat ISIC karty a následně si koupit levnější letenky. Dokonce i ta víza jsme obdrželi. Kámen úrazu se ale ukázal na zcela nečekaném místě, ležel si tam klidně celou dobu a čekal, až o něj na naší cestě úřadem zakopneme. Tím kamenem nebylo nic menšího, než British Royal Post. Mě vízum z Londýnské ambasády Angličané doručili, Koblížkovo se jim podařilo ztratit. Vzhledem k tomu, že nám do odletu zbývalo čtrnáct dnů, jevila se nám tato situace sice jako malý, ale nezanedbatelný problém.

Jsme zpátky u mateřského strachu. My muži, tedy my, co jsme se za ně považovali, jsme se rozhodli jednoduše: poletím tedy sám a Koblížek počká na ztracené vízum, přebookuje si letenku a přiletí za mnou. Naše matky se dotkly dna svých nejhorších představ. Ta moje mě několikrát prosila, ať letím až s Koblížkem, že mě zaplatí novou letenku, ta Koblížkova nadávala, že už dávno věděla, že se se mnou nemá Koblížek spolčovat. Obě pak svorně nespaly hrůzou v jistojistém přesvědčení, že pokud poletíme každý sám, teroristé unesou letadlo, to ztroskotá někde na ostrově, kde nás, jednotlivě samozřejmě, sežerou kanibalové a agresivnější hmyz. A určitě k tomu ještě dostaneme šílenou pokutu od ochranářů. Ale maminky už jsou takové.

Naši otcové naproti tomu zachovali důstojnost a k situaci se postavili po svém - Koblih senior šel na pivo a můj otec si pořídil velikou nástěnnou mapu Nového Zealandu a připravil si barevné špendlíčky, aby si mohl značit, kudy se budu pohybovat. Moje maminka to málem odstonala.

Vízum se na britské poště nenašlo. Takže jsem nakonec skutečně musel odletět sám. Rozloučili jsme se s Koblížkem stisknutím pravice, načež mě ten skřet pravil zásadní větu: "Já přiletím. Ale jak na mě na letišti nebudeš čekat v džípu a nevezmeš mě z toho letiště rovnou někam do hor, kde už bude připravená chata u jezera, dostaneš pecku."

Asi jsem se ještě nezmínil, že přezdívka Koblížek je v přímém rozporu se skutečností. Koblížek se skládá pouze ze dvou věcí - ze svalů a dobrácké povahy. Nikdo ale neví, kolik té dobrácké povahy má, takže jsou k němu lidé uctiví a slušní, protože ta hora svalů dává tušit, že kdyby nebyli, mohl by se Koblížek třeba naštvat a zjistit, že mu dobrácká povaha došla. Odpověděl jsem mu důstojně, ať jde tam, kam slunce nesvítí, a nechal se svými rodiči dovézt na letiště. Koblížek šel na pivo do baru Sedmé nebe, který se nacházel ve sklepě a neměl okýnka.

Když jsme na letiště dorazili, vyslechl jsem si fundovanou přednášku mojí maminky, která obsahovala řadu cenných rad pro jakoukoliv příležitost, namátkou uvádím: Co dělat, když s sebou letadlo začne divně škubat, Jak vyjednávat s teroristy a Jak se do ničeho, proboha, nepřimíchat. Chtěl jsem jí poslouchat, ale byl jsem si bohužel dobře vědom toho, že z ní mluví ten strach víc, než ona sama a tak jsem nechal zapnuté uši na volnoběh a rozhlížel se po letišti.

Takové letiště je zvláštní věc. Lidé tu jsou oblečeni zánovně až hezky, voní to tu dálkami a na každém rohu na vás číhá nějaké pěkně zabalené pokušení. Lidé tu stojí fronty s kufry a čekají, až jim je hezké slečny u pultíků polepí papírky, ze kterých pak jiní lidé vyčtou, kam mají zavazadla dorazit. Načež je tedy obvykle pošlou opačným směrem, nebo je rovnou úplně ztratí a pak zase najdou a jiným letadlem je nakonec v pořádku doručí. Taky se tu lidé loučí. Někteří si jen kývnou na pozdrav, protože ví, že se zase uvidí a nechtějí z toho dělat tyjátr. Jiní z toho ale tyjátr dělají, aby ti ostatní viděli, když už ta letenka stála tolik peněz. Rodiče tyjátr naštěstí nedělali, spíš se dmuli pýchou, že to někdo z rodiny dotáhl takhle daleko, až za detektor kovu, protože to se zatím u nás doma ještě nikomu nepodařilo.

Nechal jsme si polepit nerozbitný futrál s kytarou a dvacetikilogramový batoh a nastal čas loučení. Maminka zaslzela, otec zvážněl, Zubuša na mě plivla pro štěstí a já šel. Uvědomil jsem si, že kdybych byl přítelem metafor, právě jsem, ve svých 26 letech, definitivně přetrhl pupeční šňůru, která mě spojovala s domovem, a vykročil na svoji vlastní, dálkami vonící životní pouť. Dost bylo blbin páchaných lokálně, svět čeká.

Nechal jsme se zrentgenovat, vyfasoval jsem kartičku a šel do čekárny. Ta kartička pro mě nebyla moc srozumitelná, ale hbitě jsem vytáhl slovníček, co mě dala na cestu Zubuša, a vyzkoumal, že takové lístečky dostanu ještě několikrát při každém přestupu a že se jim říká Boarding Pass a že je to taková jízdenka po letišti, která řekne lidem u vchodu do letadla, že k nim patřím a aby mě drželi sedadlo.

Drželi mě sedadlo, první let, do Vídně, byl s ČSA, letušky byly krásné jako z reklamy a já jim rozuměl a bylo mě dobře. Seděl jsem hned u vrtule, takže jsem celou cestu až do Vídně přemýšlel, co je potřeba k tomu, aby se utrhla a překrojila naše malé letadlo na dvě části. Zůstal bych v té bez pilota a to by mě asi trochu vadilo. Narolovali jsme na rozjezdovou plochu, vmáčklo mě to trochu do sedadla a ta plechová věc se opravdu zvedla.

Byl to můj úplně první let v životě a tak jsem čekal nějaké zvláštní a nové pocity, ale nic takového se nedostavilo, protože přesně v tu chvíli, kdy jsme se odlepili od země, jsem si uvědomil ty zásadní věci, na které jsem doteď neměl čas - že letím na druhou stranu planety, že neumím nijak zvlášť tamní jazyk, že nevím, co tam budu dělat, co tam budu jíst a kde budu spát, a že teď už je pozdě se vracet, což by bylo navíc ještě neskutečně trapné.

Cesta trvala necelou hodinu a já ji strávil chmurnými myšlenkami, například na to, jak se asi dá z Vídně dojet stopem do Prahy. Nálada se mě spravila až po přistání, kdy se směr mého uvažovaní stočil na dálnici očekávání věcí příštích a představ všech sličných maorek, které jsem vyčetl z různých průvodců. Jednoho takového kapesního průvodce jsem tedy vyndal z batohu a jal se jím listovat, až se mě vrátil optimismus úplně a šel jsem si pro další Boarding Pas.

To už jsem se tvářil jako zkušený cestovatel a nonšalantně jsem prohodil u pultíku větu, kterou jsem před tím dvacet minut cvičil se slovníkem: "Hi, one ticket to seat near window please". Slečna se na mě usmála, mě to vyděsilo, protože měla rovnátka, a pravila: "Bitte Schön". Zmateně jsem řekl "Danke" a vydal se bloudit letištěm, které bylo trochu jiné než to v Praze. Především tu pobíhal letištní personál v červených stejnokrojích a všechny personální ženy měly k tomu ještě červené punčochy, což mě děsilo ještě víc, než ta rovnátka u pultíku.

Uprostřed odbavovací haly jsem dlouho pozoroval komickou věc - na celém letišti někdo moudrý zavedl zákaz kouření, ale aby se myslelo i na kuřáky, zavedl tam i místa, kde se kouřit smí - plochu zhruba 2x2 metry, na zemi orámovanou bílou čárou a nahoře opatřenou výškovým vysavačem vzniklého kouře. Tísnilo se tam asi sto padesát lidí a jak se tísnili, vypadávali přes tu bílou čáru a neustále se vzájemně omlouvali a strkali do sebe dál. A kouřili. Vypadalo to nad nimi jako nad sopkou, co právě vybuchla a teď si jen tak doutná.

Letadlo, které mě mělo z Vídně dovézt až do dalekého města Taipei na Thaiwanu, mě ohromilo svou velikostí. Na obrázku vypadají Boeingy mnohem menší. Nejprve jsem si myslel, že je to nějaká stěna na další stojánky, ale byla to stěna letadla, která zabírala celý výhled z čekárny. Posadil jsem se ke svému objednanému okénku a žasnul. Sedadla byla ve třech řadách, všude spousta místa, pohodlí a lidi všech národností, úplný Babylon, česky ale nemluvil nikdo.

Když jsem se dosyta vynadivil, usadil jsem se, otevřel si Ikarii, co jsem si vzal prozřetelně z domova a čekal, kdo bude sedět vedle mě. Ukázal se za chvíli a byl to Thaiwanec, okamžitě jsme zjistili, že si nerozumíme ani jediné slovo. Byla mě jasná jedna věc - budeme tu spolu sedět skoro 30 hodin a nebudeme si moct povídat. Zatracená Britská pošta, mohl tu sedět Koblížek a mohli jsme hrát karty nebo se dohadovat, kdo se míň bojí.

Nastal start. Nejprve se objevily asijské letušky v brčálově zelených kostýmech, všechny pasažéry usadily a donutily připoutat se a pak nám pustily instruktážní film. Byl animovaný a panáčci jako vystřižení ze South Parku v něm předváděli, co se stane, když letadlo spadne do moře. Nemuseli to předvádět, znal jsem to z televize - vyloví nás krásné domorodky a než nás zachrání zaoceánská loď, budeme si s nimi užívat nevázaného sexu a prostopášností. Pak se letadlo pohnulo. Jako když cuknete panelákem, chvilku popojíždělo po letišti a nakonec se nasměrovalo čumákem na rozjezdovou plochu a na chvilku zastavilo. Asi čekalo, až na semaforu padle zelená.

Drclo to, zaškrundalo to někde ve strojových útrobách a Boeing se rozjel. Na monitoru u stropu jsem sledoval rychlost, okýnkem rozmazanou šmouhu letiště. Když jsme byli během několika sekund na třístovce, stroj se vznesl a - zrychlil na osm set v hodině. Vmáčklo mě to do sedačky jako malinu do jogurtu, okamžitě mě zalehly uši (což mě vydrželo další dva dny) a udělalo se mě špatně. Na monitoru se objevila mapa a na ní se začala kreslit červená čára, aby bylo vidět, kudy letíme. Pod tím ještě údaje o výšce, rychlosti a času letu. Nad Balaton to trvalo přesně sedm minut.

Můj soused se naštěstí projevil jako vcelku přátelská osoba a tak jsme začali hrát piškvorky a já se začal učit svoje první anglická slovíčka. Nakonec jsme se začali i domlouvat směsicí všech možných jazyků a posuňků. Já mu nedokázal vysvětlit princip prší, on mě nedokázal vysvětlit princip pokeru. Ale pochopil jsem, že je kuchař, že se z Prahy vrací domů a že se mu líbí český holky. Komu by se ale nelíbily, máme je nejhezčí na světě.

Letušky nám během chvilky na vozíčkách přivezly jídlo a pití a já, protože jsem povaha drzá, až oprásknutá, jsem několikrát požádal o dolití sklenice s Whisky a kolou. Je dobré se učit cizí jazyky, lépe se pak cestuje. Například ten den jsme se naučil zásadní větu: "One more, please".

Dole pod námi se objevily Karpaty a já zavzpomínal na dva čundry po Rumunsku, jak jsme koukali s Honzou a Digim nahoru na letadla a říkali si, jak by bylo fajn někam takhle vyrazit. Digi mezitím vyrazil do Denveru a udělal si pilotní průkaz, Honza vyrazil do Eidhovenu a udělal si doktorát, takže na mě zbyl Nový Zealand, kde bych si rád udělal nějaké kamarády.

Vyhrál jsem piškvorky, takže můj soused projevil tendenci další hry už nezačínat, ale vůbec to nevadilo, protože na monitorech začínal film. Pro pohodlné sledování filmu byly připravené u každého sedadla sluchátka. Ta moje jsem dokázal během tří minut ztratit. Nevím, jak se mě to povedlo, ale bylo to tak. Znovu jsem se ujistil, že dokážu ztratit cokoliv a kdekoliv. O nové jsem si říct neuměl, takže na mě čekalo 30 hodin němých filmů. Takhle nějak musí vypadat jedno z lehčích oddělení pekla.

A to bylo všechno. Venku se setmělo a pod letadlem se stáhly mraky. Čekal na mě další den.

Pro zvídavé čtenáče a čtenářky:

Pokračujeme ve všeobecných informacích: Nový Zealand se skládá ze dvou hlavních ostrovů, severního a jižního, a ostrovů malých, přidružených (Cookovy ostrovy, Niue, Tokelau nebo Stuart Island). Oba hlavní ostrovy odděluje Cookův průliv. Pozornější čtenář už si jistě všimnul, že kapitán Cook je tu vcelku populární ještě dnes). Dohromady je Nový Zealand o něco menší než třeba Japonsko a o něco větší, než Velká Británie.

Pro zajímavost - při přepočtu rozlohy území a počtu obyvatel vychází hustota osídlení na jeden kilometr čtvereční vůči České republice 12:1 pro Českou republiku. Když navíc vezmete v úvahu, že z celkového počtu ( cca. 4 miliony lidí) jich přes dva miliony žije ve čtveřici velkých měst (Auckland, Wellington, Christchurch a Hamilton), několik set tisíc ve městech malých a někdo na okolních malých ostrovech, máte pramalou šanci někoho ve volné přírodě vůbec potkat. A když potkáte, je to japonská turistka, nebo německý turista, kteří se pomalu začínají stávat novým původním obyvatelstvem.

2.den - 1. prosince 2001
Katka

Znám jednoho člověk - říká se mu Jerry - jehož celoživotním koníčkem je film. Zajímá se o všechno, co s filmem nějak souvisí, a je schopný z hlavy a bez nápovědy vyjmenovat například tři pomocné kameramany, kteří se podíleli v roce 1937 na málo známém a u nás nikdy neuvedeném patnáctiminutovém filmu zapomenutého režiséra odkudsi ze Skandinávie, nebo obsazení všech tří prodavaček v pozadí z japonské krátkometrážní komedie, včetně správné výslovnosti a jednoho upřesnění chyby, které se dopustil leptač titulků.

Jednou ho někdo přemluvil, aby zkusil přijímačky na AMU. Prošel testem na plný počet bodů, ale vyhodili ho od ústního pohovoru, když za dvě hodiny nepřerušeným monologem přesvědčil polovinu zkušební komise, že Kolja je kýč a Svěrák by měl vrátit grant.

Jednou, to jsem ještě chodil na gymnázium, jsem ho potkal v odpoledním vlaku z Plzně. Řeč přišla - jak jinak - na film a za malou chvíli už Jerry pobíhal po vagónu plném škodováků, kteří se nasupeně vraceli z práce domů a těšili se na pivko a fotbal v televizi, a rozděloval jim role, aby mezi Vejprnicemi a Tlučnou zinscenoval scénu z filmu Sedm statečných, ve které je postřelen Win a hrdinně se projeví Chris. Myslím, že dodnes na to aktéři téhle show s láskou vzpomínají, protože už nikdy v životě jim nikdo nedal pocit, že jsou pistolníci na divokém západě, tak sugestivní metodou.

Proč o tom píšu - někdy se stane, že mám pocit, jako bych sám v nějakém filmu účinkoval. Tohle byl ten případ: v Bangkoku letadlo přistálo, zarolovalo po ranweji a pak nás příjemná letuška s úsměvem, ale striktně vyhnala do letištní haly, že dál se neletí, až zase zítra. Lidé se záhadně rozprchli do všech stran a já osiřel v prázdné letištní hale, byly dvě hodiny ráno a já najednou nevěděl, co dělat.

Někdo mě zaťukal na rameno a angličtinou podobnou té mojí se mě zeptal, kam cestuju. Ten někdo byla pěkná holka s kufrem. Ještě horší angličtinou jsem jí zkusil vysvětlit, že ani nevím, ale letenku mám do Aucklandu. Ona mě rukama nohama vysvětlila, že ona taky. V tomto duchu jsme pak pokračovali ještě asi 15 minut, než jsme oba vyčerpali své slovní zásoby a než nás napadlo se jeden druhého zeptat, odkud jsme. Já byl z Plzně, Katka z Košic. Já si myslel, že je Francouzka, ona si myslela, že jsem Holanďan.

Katka mě nabídla azyl v pokoji, který jí zaplatila letecká společnost jako satisfakci za naše noční zpoždění a já dlouho neváhal. Po několika letech tenhle příběh ukradl Jim Jarmush a natočil podle něj úspěšný film Ztraceno v překladu, jen místo Bangkoku použil Tokio a namísto jedné noci potřeboval na příběh celý týden. Takže tolik k tomu filmu.

Na cestu do Aucklandu už jsme si zabookovali sedadla vedle sebe, Katka mě usnula na rameni, pak se na mě schoulila celá a cesta mohla takhle příjemně utíkat až do přistání, nebýt stewarda Zealandských Aerolinií, kterému jsem se z nějakého důvodu zalíbil a tak se mě stále chodil ptát, jestli ještě něco nepotřebuju. Ještě nikdy v životě jsem nespořádal za tak krátkou dobu takové množství chipsů a Jacka Danielse. Je pravda, že steward byl pěkný chlap, ale spletl se o jednu orientaci. Jinak bych ho asi bral.

Přistání v Aucklandu proběhlo hladce, načež jsme byli všichni podrobeni důkladné prohlídce - prohledali nám oblečení, prozkoumali podrážky bot, mě dokonce nechali rozbalit a postavit stan a pak ho prošmejdili div ne s lupou. Na Novém Zealandu totiž dbají na spoustu věcí daleko důsledněji, než u nás v Evropě a jedna z nich je právě ochrana přírody. Díky tomu se snaží, aby se na ostrovy nepropašovalo ani jedno semínko, které tam nemá co dělat, protože si správně myslí, že by to mohla být pro jejich flóru pěkná darda.

Ostatně jak se později ukázalo, věděli dobře, co dělají, i z vlastní zkušenosti, velká část pastvin byla porostlá trnitými keříky, které k nim někdo dovezl podobně jako k nám bolševníky do lednického skleníku. Čekal jsem, že mi zabaví i čokoládu Milka a trochu sušenek z domova, co mi ještě zbyly, ale byli shovívaví, když viděli, že je to balené vakuově.

Když jsme prošli dveřmi do příletové haly dostupné už široké veřejnosti, vrhla se Katka do náruče svého chlapce, který na ní už celý nedočkavý čekal, a já se vydal hledat směnárnu, protože každý film by měl mít rozumnou stopáž.

Směnárna byla hned za rohem, vyměnil jsem si nějaké USD dolary za dolary místní, čímž se vyčerpaly mé úspěchy pro dnešní den, a začal jsem se rozhlížet po autobusové zastávce, neb jsem pojal nápad dopravit se autobusem na okraj města a stopem se vydat k jihu, kde by nějaké to česání jablek mohlo být k mání.

Odmalička jsem tušil, že kolem mě někteří lidé mluví jiným jazykem, než je ten můj. Poprvé to byla myslím paní v samoobsluze u nás v Tlučné - mě bylo šest a ona byla ze Slovenska. Měl jsem radost, protože jsem alespoň trochu rozumněl. Pak jsem někde slyšel písničku v takovém divném jazyce o nějakých balóncích, byla to zpěvačka Nena a moje první setkání s němčinou, to mi bylo tuším tak osm, navíc už jsme s bráchou sjížděli na ZDF Toma a Jerryho. Ruština na mě číhala ve škole a dokonce mě nutili se jí učit a odebírat Vjesólije kartínky, což byl časopis s gramofonovou deskou z měkkého plastu a spoustou budovatelských říkánek v azbuce. Nakonec mě dohnala angličtina - na gymnáziu se nás zeptali, co bychom rádi studovali za jazyk, já řekl angličtinu a další čtyři roky na mě paní učitelka Chaloupková mluvila německy a říkala mi das Käferchen.

Díky tomu jsem se ocitl před letištní halou jen s opravdu minimální znalostí tohoto libozvučného jazyka a malinkatým slovníčkem od Zubuši v kapse. A samozřejmě dvacetikilovým batohem na zádech a kytarou v ruce. Ještě mě chyběl fotoaparát kolem krku a vlněné podkolenky.

Spatřil jsem budku s tlustou černoškou, která prodávala frontě lidí nějaké lístky. Vedle byla autobusová zastávka. Když jsem vystál frontu a složitou pantomimou vysvětlil, že chci lístek na autobus někam za město, celá fronta se rozesmála a mě bylo vysvětleno, že tady se platí parkování, lístky na autobus že prodává řidič.

Schutlle bus mě skutečně vzal na palubu, lístek jsem si taky dokázal pořídit, jenom za město se nejelo. Jelo se do centra, mezi skleněné domy a vysokou věž, podle kapesního průvodce pojmenovaného Sky City - to podle modré oblohy, která se ve všech těch skleněných plochách odrážela a vytvářela skutečně nebeský dojem. Něco podobného jsem už jednou viděl, v seriálu Miami Vice, když Don Johnson stíhal ve Ferarri padoucha centrem města, tady bylo jenom víc stromů, keřů, parků a zeleně vůbec a všechno bylo utopené v neuvěřitelně vlnitém terénu. Udělal jsem si poznámku, že až se budu jednou vracet, strávím pár dnů ve městě a pořádně si to tu prohlídnu.

Na centrálním autobusovém nádráží to vypadalo jako v Plzni na CANu, jen tu byly dražší a luxusnější autobusy a já si uvědomil, že se tu jezdí vlevo. Jak jsem se cestou kochal, nějak jsem si toho nevšimnul. Autobusy přijížděly a odjížděly a já nemohl ani za nic přijít za to, který jede někam za město, pokud možno směrem k jihu. Nakonec jsem se odhodlal oslovit slečnu u informačního okénka a tradičním tancem se jí snažil sdělit, kam chci jet. Pochopila, byla to inteligentní slečna.

V autobusu jsem si vyzkoušel - a to říkám i s vědomím, jaké jsem bebíčko - jaké to je, trpět jako pes. Klimatický rozdíl mezi odletem v Praze (-10 stupňů) a přistáním v Aucklandu (+35 stupňů) mé lehce stárnoucí tělo nezvládlo přímo ukázkově a tak mě přepadla kombinace rýmy, kašle, angíny a všech ostatních nemocí, na které si teď dokážu vzpomenout. Chrchlal jsem na celý autobus, až mě z toho samotnému bylo trapně. Novozélanďané dělali, že tam nejsem. Bylo mě ještě trapněji.

Vystoupil jsem ve městě Tarakoa. Protože moje zahraniční zkušenosti doposud obsahovaly jen Anglii a Belgii, Itálii a lehce Německo, byl jsem konsternován místním uspořádáním. Ve zkratce - každý kousek půdy někomu patřil. Měl jsem v plánu stoupnout si k silnici a jednoduše dostopovat za několik dnů na jižní ostrov a podívat se po nějaké práci na poli nebo v sadu. Cestou se samozřejmě naučit místní jazyk. Kdyby stopování nešlo, postavit si stan, vyspat se, uvařit si a pak jet dál. Ale ono nebylo kde! Město Tarakoo, nebo vesnice, oni to Kiwies tak nějak nerozlišují, se rozprostíralo především do všech stran. Všude malé domečky s malými zahrádkami, ale o to jich bylo víc. Podle cedulí jsem se zorientoval a vykročil směrem na Hamilton.

Při balení jsem měl daleko lépe uvážit množství a hlavně hmotnost věcí, které si s sebou beru, protože tahat něco podobného na zádech už bych nikdy nechtěl opakovat. Ploužil jsem se ve svém zuboženém stavu ku kraji města a dýchal... jak to popsat - svobodu. Kdo to nezažil, měl by to vyzkoušet. Odletět sám někam hodně daleko a ten první večer (a všechny ostatní) se dívat kolem sebe a čichat, chutnat a hmatat prostor, který se kolem otevřel a prostor, který se otevřel uvnitř, protože tohle doma dělat nejde.

Zaujala mě jedna drobnost - místní a venčení jejich psů. Ulice ve městě byly dostatečně široké na to, aby se po každé straně vešel široký pruh udržovaného trávníku a alej stromů (s přírodou si moc nerozumím, poznám jen borovici a jelena, ale tohle byly TY stromy, co babička pěstuje v mnohem menších rozměrech v pokoji v květníku). Několikrát projel po ulici pick-up, řidič měl z okénka nataženou ruku, v té vodítko a na vodítku psa, který si to spokojeně metelil po trávníku vedle dodávky. Když venčící auto dojelo nějaké nevenčící, nenastalo žádné troubení, ťukání si na čelo a vynalézavé nadávky vaginálního charakteru, ale úplně normální objetí (ne že se objímala, ale že se ta auta objela, jako kolem sebe), někdy i přibrždění, pozdrav a krátké poklábosení z okénka do okénka. Byl to můj první večer na druhé polokouli, takže jsem to ještě vnímal celkem silně, ale za pár dnů už jsem si nato zvyknul - Kiwies jsou prostě založením pohodáři.

Když jsem se dovlekl na konec města (cestou jsem se podíval u jednoho motelu, kolik stojí pokoj na noc, zjistil, že 70 dolarů, a šel dál), zastavil sám od sebe, tedy ještě než jsem začal stopovat, člověk, který jako by z oka vypadl Anthony Hopkinsovi - to je ten malý plešatý muž, co hrál MUDr. Hanibala Lectera v Mlčení jehňátek - a posuňky se mě snažil vysvětlit, že mě sveze. Nastoupil jsem a začali jsme klábosit. Pod klábosením je ale třeba si představit moje blekotání a posuňky.

Tady udělám malou odbočku - jel jsem na Zealandu stopem s hodně lidmi a časem jsem se naučil několik praktických vět, spíš odpovědí, na které téměř vždy přišla řada. Uvádím ty nejčastější:

- Ne, Jaromíra Jágra osobně neznám, přeci jen je nás v Čechách něco přes patnáct miliónů a on už navíc dlouho nebydlí u rodičů.
- Ne, je mě líto, ale ani Semtex u sebe nemám. Ne, ani na ukázku, u nás se v obchodě nedá běžně koupit, i když je v každém americkém filmu.
- Ne, do třetice vás musím zklamat - Čečna je úplně jiný stát, u nás se neválčí.
- Ano, elektrický proud máme, stejně tak i dálnice a teplou vodu. Přeci jen jsme uprostřed Evropy. Kde? Vedle Německa.
- Úsměvné, že to říkáte, stoletý dům je opravdu úctyhodný, ale u nás jsou takhle staré jen ty mladší.
- Ano, vpravo. A ano, bojím se, když jedete vlevo.

A další a další. Každopádně můj dobrý řidič Anthony mě vzal podle vlastních slov právě kvůli tomu, že uviděl v mé ruce kytaru. Sám prý je muzikantem a ví, co je to solidarita. Navrhnul, že mě odveze do tzv. Holiday Parku (ekvivalent evropského motokempu), kde si budu moct postavit stan, osprchovat se a zavolat domů. Prý tam jsou i termální prameny.

Holiday park na Novém Zealandu ve srovnání s naším autokempem u Mohelnice vychází vítězně, až triumfálně. Celá plocha parku, a že jí nebylo málo, se skládala z několika budov uprostřed a mnoha příjemně zatravněných ploch se spoustou stromů, jezírek, keříků a zákoutí. Na některých zákoutích stály karavany a veselí turisté mě vesele zdravili, když jsem je míjel, a přáli mi pěkný večer. Něco jako velký piknik na golfovém hřišti. Domů jsem zatelefonoval a říkal jsem si, že kdyby byl telefonní kabel vedený skrz zem, že by telefonní společnost dost ušetřila na materiálu.

A pak jsem šel spát. Postavil jsem si stan, rozbalil spacák, pod hlavu sroloval svetr a je&scaron