Notice: Constant DB_PREFIX already defined in /var/www/finishwebhosting/data/www/cestopisy.com/wss_frontend/defines/defines.php on line 87
CESTOPISY.COM - Velká Británie 21.8. – 10.9.2004
Grafická verze

Pořád se něco děje

RSS CESTOPISY.com
Pokud nechcete propásnout žádný nový příspěvek, přidejte si "RSS kanál poslední změny na webu cestopisy" do Vaší RSS čtečky.

Přidej CESTOPISY na Seznam
Přidat CESTOPISY na Google Reader nebo Homepage

Přidejte odkaz

Velká Británie 21.8. – 10.9.2004

Anglie mapa

O Anglii se říká, že tam jsou perfektně střižené zelené trávníky připomínající husté koberce....
to je pravda. Český zahrádkář by zde zaslzel, protože trávníky jsou všude – v každém městě je několik parčíků, kde je možné po trávě nejen šlapat, ale taky si na ni sednout, lehnout, udělat piknik (alespoň do té doby, než začne pršet) a to bez toho, že vás každou chvilku bude očichávat nějaký ratlík. Stejně tak se Angličané pečlivě starají o své minizahrádky – květinami je ozdoben každý kemp, venkovní posezení před hospůdkami....ovšem někdy je to trochu extrém....
Zahrádka sbalená nacesty
Zahrádka sbalená na cesty - v Anglii je populární cestování v karavanech a aby se Angličané i na cestách cítili "jako doma", vozí s sebou i své oblíbené kytičky včetně trpaslíků. Kdo mi ještě stále nerozumí, nechť si pustí animovaný film Cesta na Měsíc od Nicka Parka a pozorně sleduje, čím si pan Wallace vybavuje interiér rakety :)
 

O Anglii se říká, že tam hodně prší....to je pravda. Nemyslete si ale, že přejedete hranice a deštník nedáte z ruky (i když až tak špatný nápad to není) – zažili jsme i krásné počasí, např. v několika posledních dnech, které jsme strávili v Londýně, panovaly přímo tropické teploty a obloha byla bez mráčku. Déšť je v Anglii hlavně velice zákeřný – sedíte v parku na trávě, slunce do vás pere, najednou – kde se vzal, tu se vzal – mrak přímo nad vámi – a začne pršet tak intenzivně, že nestihnete udělat ani dva kroky k nejbližšímu stromu. Blbé to z tohoto pohledu mají zvláště bohatí turisté, kteří se nechají po městě povozit ve vyhlídkovém doubledeckeru a aby toho viděli co nejvíc a mohli si pořídit co nejvíc fotek typu já-a-osmý-div-světa, sednou si na horní palubu (a ta je nekrytá :) ). Někdy je to totiž trochu extrém....
Déšť v  Bathu 1 Déšť v  Bathu 2
Vlevo: tak tady jsme se zrovna snažili schovat pod stromem, ale moc to nepomohlo - pláštěnka byla nutná. Nevypadá to, ale máme na sobě jen jednu - Pája ven kouká rukávem.
Vpravo: a můj model pláštěnky...při jejich koupi jsme nehleděli na to, jakou "parádu" v nich budeme dělat, ale na to, že pod ně budeme na horách muset schovat sebe i krosny. Výsledkem pak bylo, že když jsme šli vedle sebe, vypadali jsme jako obří chobotničky z Čertovky - Pája byl ta zelená, já ta modrá :)


O Anglii se říká, že tam jsou škaredé holky....
to je taky pravda. Kdyby ale byly jen škaredé! To se ještě dá nějak zamaskovat...ale ony to ani maskovat nechtějí! Mnohokrát jsme žasli nad nějakou slečnou, která si vykračovala po městě v oblečku, který odhaloval širokou škálu tukových polštářků a dalších nezajímavých věcí...Inu, jak řekl jeden roztomilý Australan, se kterým jsme měli tu čest se seznámit: „English girls are big, dirty and without teeths...“ Snažím se lidi nesoudit podle vzhledu, (ostatně ve svém věčně promočeném oblečení, často ještě v pláštěnce - viz. předchozí foto - jsem taky nevypadala nijak vábně), ale občas to byl fakt extrém....(ilustrativní fotku nemáme, nicméně zkuste si představit třeba postavičku Michelin oblečenou v růžové sukýnce velmi velmi těsně pod zadek a v topu zase velmi velmi těsně pod prsa....)

Co se týče cestování po U.K., je dost drahé (na naše poměry) a to i se studentskými slevami, které jsme využívali, kde to šlo. V U.K. je velice dobrá síť luxusních (na naše poměry) autobusových linek, nicméně my jsme se snažili v rámci šetření co nejvíce cestovat stopem. Stejně nechutně drahé je i ubytování. My jsme spali většinou v hostelech nebo v kempech, jednou i tzv. „pod mostem“. Hostely jsme si oblíbili nejen proto, že v případě absence vhodného kempu je to nejlevnější varianta (i tak ale jedna noc vyjde na 15 a víc liber, nad čímž si každý Čech a navíc student jen zoufale povzdechne...), ale hlavně proto, že v hostelech bývá úžasná atmosféra, kde máte možnost poznat zajímavé lidi z celého světa – většinou mladé lidi a studenty cestující jako my s batohem na zádech (pro něž se vžilo mezinárodní označení „backpackers“). Kde jinde se vám podaří zažít, že sedíte u jednoho stolu s Irem, Němkou, Australanem, Slovákem, Švýcarkou, Angličanem, Američanem...a všichni dohromady zpíváte Bohemian Rapsody... Ještě zábavnější je pak taková společnost, když v televizi zrovna běží olympijské hry, kde každý backpacker má zástupce své domoviny, kterému pochopitelně fandí :)
Hádanka 1 Hádanka 2 Hádanka 3 Hádanka 4
Tak schválně - kdo z nich je Němec, kdo Amík, Australan a kdo Ir? :)

Co se ale týče pohodlí ubytování, překvapivě vyhrávají kempy. Domy v Anglii jsou totiž většinou velice úzké, malé, stísněné...kdežto kempy jsou krásně udržované, samozřejmě pokryté zeleným trávníkem, perfektně vybavené (běžně zde najdete pračky, sušičky, fény, místnosti na přebalení mimina, na záchodě toaletní papír :) ...) a dokonale čisté. To je hláška jak z reklamy na prací prášek, nicméně nekecám – kempy v Anglii se dokonce každoročně účastní soutěže, který je ten nejvíc nej- a často např. v umývárně najdete tabulku s prosbou, aby návštěvníci po sobě setřeli vodu z podlahy a nekazili kempu prestiž. Je rovněž zajímavé, že ti návštěvníci to tam respektují a skutečně po sobě tu umývárnu vytřou...

Nad cestou do Anglie jsme nemuseli nijak zvlášť přemýšlet – Pája se rozhodl tři týdny strávit studiem angličtiny v Oxfordu a mně pak přišlo logické za ním dojet a strávit s ním pár týdnů cestováním po Anglii a Skotsku. Pája si mě vyzvedl v Londýně, kde jsme se ale nezdrželi a hned nejbližším autobusem odjeli do našeho prvního vytýčeného cíle – Brightonu. Tady bych asi měla dodat, že to byl náš vytýčený cíl první a taky poslední. Měli jsme sice zhruba představu, co bychom tak asi chtěli vidět, ale podle žádného plánu jsme nejeli. Když se nám v nějakém městě chtělo zůstat déle, zůstali jsme, a když se nám naopak někde nelíbilo (Glasgow rozhodně), snažili jsme se dostat co nejdřív pryč (a zrovna z toho Glasgow se nám dostávalo pryč jen obtížně).

Text: Markéta Polášková, foto: Pavel Prostřední