Notice: Constant DB_PREFIX already defined in /var/www/finishwebhosting/data/www/cestopisy.com/wss_frontend/defines/defines.php on line 87
Transylvánie 2008
Grafická verze

Pořád se něco děje

RSS CESTOPISY.com
Pokud nechcete propásnout žádný nový příspěvek, přidejte si "RSS kanál poslední změny na webu cestopisy" do Vaší RSS čtečky.

Přidej CESTOPISY na Seznam
Přidat CESTOPISY na Google Reader nebo Homepage

Transylvánie 2008

Přesný začátek CESTY se neurčuje dobře. Nějaký začátek je přesto třeba stanovit. Může jím být den, kdy se o CESTĚ začalo mluvit. Jenže to datum si už nepamatuji. A protože prvním konkrétním činem, který s CESTOU souvisí, je pořízení jízdenek, má začátek naší CESTY datum 1.8.2008. V ten den jsem zakoupila jízdenky na vlak s charakteristickým názvem Panonia. Služby Českých drah se díky součtu mnoha slev, v nichž se člověk vyznal jen s pomocí laskavého muže v informacích na Hlavním nádraží, dostaly do rozumného poměru k ceně.

Napsala Lada Weissová

cestovatelé: Jindřich (47) - otec, Lada (43) - matka, Tomáš (18/19) - syn, Vojtěch (14) - syn

Před každou větší cestou se naše rodina stane majitelem několika nových předmětů, které by snad bylo lepší kupovat s předstihem a rozvahou, jenže život už prostě běží jinak. K nejvýznamnějším akvizicím tohoto léta patří žďárák Žďár firmy Sir Joseph. Jednomístný, ale se síťkou a poměrně vysokou voděodolností. Pláštěnky a čelovka jsou vedle toho drobnosti. 

Neuvěřitelně rychlý byl i nákup potravin. Vzhledem k ambicím zásobit čtyři osoby na šest dní až nečekaně rychlý. Za revoluční změnu v jídelníčku bych označila téměř půl kila špeku, který snad i budeme jíst, když ho s sebou táhneme a jednu hlavičku česneku na den (vždyť jedeme do Transylvánie). Na opačné straně kalorického i váhového spektra se nacházejí rýžové nudle (velmi se osvědčily). Lukulské hody opravdu nechystáme, ale po Tomášově upozornění "nevím, co pořád přebíráš, tisíce lidí jedí celý život jenom rýži a taky vydrží", uznávám, že na tom budeme o trochu lépe.
 
SOBOTA
           
Balení dospělo do závěrečné fáze, batohy byly nadity, svačinky zabaleny, doklady desetkrát překontrolovány. Sousedka při pohledu na batohy popřála šťastný pobyt a také návrat, kterému už atribut šťastného nepřipojila. Prý hlavně, abychom se vrátili. Radotínská lokálka, pražské Hlavní nádraží a pak už konečně Panonia. Na nádraží, kde panoval mírný zmatek, bloudily skupinky turistů hovořících různými jazyky, kteří se snažili porozumět poznámkám na odjezdových tabulích. Zneklidňoval je poměrně častý nápis VLAK NEJEDE, o to víc, když nakonec porozuměli významu těch slov. Panonia přijela, odjezd sice neodpovídal ani času na lístku ani na odjezdové tabuli, ale my byli uvnitř. Nástupu předcházela nedobrovolná účast v bezděčné napodobenině stěhování národů, ale nakonec jsme se s úspěchem prodrali napříč davy, valícími se různými směry za vizí toho správného vagonu. Kupé vypadalo na první pohled útulně, bohužel jen do chvíle, než jsme rozsvítili. Světlo doprovodil až příliš rychle i zvuk - uši rvoucí pískot. Vadné světlo (kontakt, pojistka, ... ?). Nápad požádat o pomoc průvodčího jen probleskne a zmizí. Jindra a Tomáš se pouštějí do opravy vlastními silami. Šroubují, vyměňují, nasazují, zapínají, vypínají, nic nepomáhá. Zůstávají stále dvě možnosti: Světlo-hvizd, ticho-tma. Neobvyklý ruch neušel pozornosti průvodčího. Nejdřív se rozhořčeně divil proč rozšroubováváme kupé, když se to přece "dobije, až se vlak rozjede". Vlak se rozjel. Průvodčí se po deseti minutách dostavil, aby předvedl, jak se "to" dobilo. Nedobilo. Měníme kupé. Pak už jen noc a spánek střídaný s bdělými chvilkami.

NEDĚLE - PONDĚLÍ

Probouzíme se do zvučné maďarštiny na Keléty Pu v Budapesti. Cesta pokračuje docela svižně, v poledne jsme v Békécsabě. Zbývá vyřešit, kde vystoupíme. Původně plánované setkání v Devě rozmetala spřátelená peruť, která si po přechodu Fagaraše potřebovala odpočinout v Sibiu. Setkání se odkládá na 12.8. Z Bucurešti se zase blíží Tomášova kamarádka Catarina a i s ní bychom se rádi setkali, jen stanovit kdy a kde.

Vlak jede přesně podle jízdního řádu, ale v 16.11 jsme v Devě nevystoupili. Připlatili jsme si, rozhodnuti dojet do Petrosani, blíž k horám.

Průvodce Lonely Planet o Petrosani píše, že to je vhodná základna pro cestu do hor. Město je poměrně velké, poměrně průmyslové a poměrně nezajímavé. Ubytování nabízejí dva hotely, oba dvouhvězdičkové (ačkoliv ten, který se nejmenuje Onix, má jedno patro se třemi hvězdičkami, ať už to znamená cokoliv). Pokoj pro dvě osoby stojí 105 ronů. Přesvědčeni, že nouze, jež by byla jediným důvodem, proč v některém z těchto objektů zůstávat, rozhodně nenastala, jsme nabídku odmítli a nechali se zlákat cedulí Cabana Bratec, v domnění, že u cabany-chaty za městem bude i kemp. Na posilněnou jsme zašli do pizzerie. V jediné místnosti visely dvě televize s tlumeným zvukem, na každé jiný program. Zvukovou kulisu obstarala hlasitá hudba z rádia. Pojedli jsme průměrnou pizzu a někteří ochutnali pivo Ursul. Do hůry ke cabaně jsme vykročili za tmy. Osamělá dvojice, jíž jsme se ptali na cestu, nám oznámila, že cabana je "down". Nechtěli tím vyjádřit, že chata stojí pod kopcem, ale že je zbořená. Přesto jsme pokračovali dál. Místo na stan se snad najde. A ještě těsně před tím, než jsme si ve výmolu vymkla kotník, vypadalo všechno docela dobře. Pajdavě pomalý pohyb vpřed uspíšil rozhodnutí, kde přenocovat.

rumunsko2.jpgStan jsme postavili na první louce, která se nabídla. Tma jak v pytli, příliš jsme netušili, kde přesně jsme. Stavění stanu přišla okukovat neuvěřitelně drzá liška. Tak drzá, že možná i nemocná. Rozhodli jsme se držet dvouhodinové hlídky. A ve 4.00 ráno, při Tomášově hlídce, přišli PSI. Podlí, agresivní, střední velikosti. Nejdřív proti nim stál Tomáš se sukovicí sám, pak jsme utvořili obranný val všichni. Odolávali jsme dlouho a ústup vyhlásili až o půl šesté, s rozbřeskem.  Poté, co se PSI začali podle plížit za keři a vyskakovali, až když už byli skutečně blízko, jsme sbalili "svých pět švestek" (těch sušených neseme téměř 1 kg) a sestoupili za ranního úsvitu tam, kde a) stála vyhořelá chata, b) visel směrovník na Cabanu Rusu. Ta se po chvilce váhání stala naším novým cílem. Zhruba po hodině chůze (pomalé) se před námi rozevřela příjemná louka, my podlehli únavě, ulehli a usnuli. Předtím jsme cestou potkali 3 stáda ovcí, 3 bači, 1 chalupnici s oslíkem (velmi vstřícně hýkal), pár krav, 1 koně a dva lhostejné psy. Je pondělí, 11h, relaxujeme, spíme.

rumunsko3.jpgSpánek pomohl a my úspěšně došli na Rusu, z níž se vyklubal liduprázdný hotel u lanovky na Paring. Jako další cíl volíme místo, které nazývají camping Paring. Uvidíme, co to vlastně bude. Turistické značení je pěkné, ale jinak poutníky příliš nešetří. Chceš nahoru, tak šupem přímo pod lanovkou. Drsným výstupem jsme se ke "campingu" přece jen dosápali. Je to hotel ve fázi rozestavěnosti, ovšem příjemný pokoj pro čtyři osoby je za 120 ronů. Ubytovali jsme se. Postel, horká sprcha a chundelatý voříšek, který ani neštěkne, ach, jak milé.  Po večerní procházce na předkopec, kde se pasou koně a modrají borůvky, následuje večeře (polévka ciorba de burta - česneková dršťková polévka se smetanou) v restauraci s obřími psychedelickými obrazy horské krajiny na stěnách. Pak už jen sladký spánek.
     
ÚTERÝ

Plán vypadá následovně. Tomáš a Vojta vyrazí s předstihem a zařídí pár nezbytností v Petrosani. Tak i my (já) pomalejší možná také stihneme vlak v 11.14 do vsi zvané Ohaba (neřekli jsme jí jinak než Ohava, ovšem neprávem). V Ohabě/Ohavě snad konečně dojde k setkání s pětičlennou spřátelenou perutí. V mezistanici lanovky, která je zhruba dvě stě metrů od hotýlku, lze nasednout, pokud člověk věří, že pojede dost pasažérů, o kterých správce lanovky ví a tudíž stroj nezastaví. Tomáš a Vojta nakonec v závěrečné fázi donutili lanovkáře k opětovnému spuštění lanovky křikem, my měli štěstí a to protijedoucí turisty. Dole stejně každý zaplatí 8,5 ronu (12 ronů za obě cesty). 
   
Taxík ze spodní stanice lanovky do Petrosani stojí 20 ronů a je rychlý. Na nádraží jsme ověřili informaci, že do Ohaby jedou dva vlaky, v 11.14 a 15.15. Poklidně jsme hledali, kde koupit lístky. Velká nádražní budova neslouží prakticky k ničemu. Zprava s ní sousedí malá budka s nápisem informace, v ní muž, kterého by z takové služby běžně nikdo nepodezíral, hovoří pouze rumunsky, ale ruka-noha komunikujeme díky snaze domluvit se. Na opačném konci prázdné nádražní budovy je nový objekt, kde se prodávají lístky. Tady se už se snahou o domluvu nepotkáváme. Ovšem velká část viny je na naší straně. Domáhali jsme se lístků na vlak v 11:14 v domnění, že teprve pojede. Po dvou dnech pobytu v této zemi jsme zjistili, že jsme zapomněli změnit čas na našich hodinkách a je o hodinu víc.

Nu což, další vlak nám už neujede, máme čas poznat lépe Petrosani. Město se shlukuje podél hlavní třídy, na jejímž konci je příjemný a ve srovnání s nádražím i čistý park. Parků tu je vlastně několik, občas v nich stojí stolky se zabudovanou šachovnicí a kolem stolků skupinky starších mužů-šachistů. Většina Rumunů vyznává ortodoxní křesťanství a pravoslavný chrám, ač malý, je i v Petrosani. Kousek od vlakového nádraží stojí řada minibusů. Jedním z nich, luxusním mercedesem s klimatizací, odjíždíme ve 14h do Ohaby. Cesta trvá 30 minut (vlakem 1,5 hodiny), stojí 6 ronů (vlak 5,5 r.)    

Po půlhodinové projížďce příjemným krajem se zemědělskými usedlostmi a malými vinicemi vystupujeme v Ohabě de sub Piatra. Vzápětí přijíždí dodávka, brzdí, vystupuje pár lidí s batohy a řidič se, italsky, označuje za "správce chaty Carnic". Rád nás do chaty doveze, ale až v 18h, teď musí ještě dopravit další pasažérku do Hunedoary.

Když zjistí, že jsme Slované, snaží se ohromit pokusy o ruštinu a do toho zamíchá pár, přesně pět, anglických slov. Jedno z nich je river, kterou nám doporučuje jako vhodné místo na čekání. Má pravdu, řeka Strei je příjemná, dá se v ní koupat a tak u ní vydržíme až do pěti, kdy vlakem dorazí druhá maďarsko-česko-německá peruť. Nadšeně jim sděluji, že máme zajištěný odvoz. Paralelně probíhá SMS komunikace Tomáše a Catariny, která nás vytrvale sleduje do Ohaby.     

Správce ale asi cestou potkal jiné zákazníky. Do Ohaby se rozhodně nevrátil. Zachránila nás paní hostinská, u které jsme koupili lahvičku místní slivovice. Obvolala pár známých. Po pár desítkách minut u nás k našemu úžasu zastaví mikrobus Eurolines. Majitel ani stroj zřejmě nemají s firmou, jejíž jméno září z kapoty, nic společného. Hlavně že jede tam, kam potřebujeme, a bůh ví, že to není snadná cesta. "Eurolines" zvládá makadam a strmý kopec zdatně (výzva pro Student Agency). Za 10 ronů na osobu nás všech devět doveze k chatě. Tomáš chce vzápětí odjet zpátky dolů, se stejným řidičem, který se vrací, protože si mezitím v nejbližší vsi domluvil rande. Catarina bude před půlnocí v Ohabě, ale to chudák řidič netuší a dost vyděšeně se snaží zjistit, co se mladíkovi na cestě sem tak nelíbilo, že chce zpátky. Bohužel mu to neumíme vysvětlit, dokud si nepřivede lidového tlumočníka a s ním skupinku zvědavců, přilákaných tou nezvyklou situací. Cesta dolů je nakonec zadarmo. Dnešek končí noclehem na stanové louce vedle cabany Carnic, kde neteče voda, roje meteoritů na obloze a půlnoční příjezd Tomáše a Catariny. 

STŘEDA
           
Ráno jsme neuspěchali, dobře posnídali, počkali, až Catarině přijede taxi, neb pokračuje do Moldávie. Pak začíná výstup k chatě Pietrul, kde nastane další dělení. Konečným cílem je Lacul Bucura. Tomáš a Vojta půjdou hřebenovkou přes Retezat, zbytek pokračuje cestou, kterou později kdosi (tvrdím že neprávem!) nazval trasou důchodců. Přes sedlo s neodolatelným názvem Curmatura Bucura také k jezeru. Pěšina je dobře značená. Je neuvěřitelné vedro, ale u jezera jsme v předpokládaném čase.
Na jihovýchodním břehu jezera stojí chata horské služby - Salvamonti - a na východním břehu je prostor pro stany. Vedle chaty teče pramen s pitnou vodou. V jezeře se nesmí koupat, když to někdo zkusí, salvamonti pískají. Ale všude kolem je spousta menších jezírek, kde je koupání možné. Horská služba se věnuje převážně tomu, že vaří dobroty, chodí v plavkách a vůbec vede spokojený život. Na prostoru vyhrazeném pro stanování stojí spousta kamenných zídek. Tyhle hory jsou pověstné silným větrem. Jen rozmícháme gulášovou polévku a už tu jsou i kluci, spálení a vyžíznivělí, ale v pořádku. Je osm večer, ale neustále horko. Po krátkém čtení z Karpatských her jdeme spát. Poprvé všichni čtyři v jednom stanu. Klidná noc, nebe plné hvězd. Úplně jasno.    

rumunsko4.jpg

ČTVRTEK
           
Vstáváme poměrně pozdě. Druhá ztenčená peruť už podupává venku. Nicméně snídáme rozvážně a pod blankytnou oblohou a horkým sluníčkem spřádáme plány. V půl jedenácté vycházíme nalehko po žlutém obdélníku (značení existuje ve třech barvách - žlutá, červená, modrá - a různých rumunsko6.jpggeometrických tvarech - obdélník, kruh, čtverec, křížek - a je velmi dobře umístěné) k vrcholu Peleagy (2509 m.n.m.), pak hřebenovkou na západ přes Curmaturu, obě Bucury (2372 m.n.m. a 2439 m.n.m.) na Poarta Bucurei a kolem jezírka dolů k našemu jezeru. Nahlédneme do rezervace Gemela, kam je vstup povolen jen na povolení ministra čehosi. Povolení se dalo získat v civilizaci, jen bychom bývali museli vědět, že o něj musíme žádat tam a ne až nahoře u horské. V jezeře Ana slaví Tomáš 19. narozeniny nucenou koupelí. Bohužel s sebou stáhne i mě. Voda je lepší než ledová, ale bohužel nemám na výletě rezervní oblečení. Do kempu se vracím v oblečením posbíraném z přebytků od ostatních členů výpravy. Ale je pořád krásně, vedro.

Většina trasy vede traverzem pod hřebenem nebo po hřebeni, všude dobré a přehledné značení. Výstupy i sestupy jsou poměrně prudké, protože se tu nikdo nezdržuje se serpentinami. Chce-li někdo nahoru nebo dolů, tak proč ho vodit tam a zpátky po svahu, ať jde pěkně přímo. Terén je převážně kamenitý, od suťových polí po svahy z pevně usazených šutrů. Na vrcholu Peleagy jsou dvě železné cedule, informující o chrabrosti horníků z Lupení, kteří kdysi zatočili s buržoazně-vykořisťovatelskými živly a o sto let později to oslavili výstupem na horu, kde umístili pár kusů železa se svědectvím. Původní budovatelské rytiny pomalu překrývají živelné podpisy dorazivších turistů.  
   
Poklidný večer proklábosíme a sledujeme "akci" horské služby. Je tma (tedy úplněk, takže vlastně ne moc tma) a v sedle se objevila světýlka dvou baterek. Po chvíli, kdy světýlka putují v sedle poněkud zmateně sem a tam, jim vyráží vstříc horská služba. Pozdě litujeme, že nově příchozí nebloudili trochu déle. Do dvou do rána hulákají, pak usnou a vzápětí chrápou jak astmatičtí medvědi. My ovšem plánujeme na druhý den budíček už na šestou. Trochu se zatáhlo i mírně ochladilo, ale pořád panuje neuvěřitelně vlídné počasí. Krásné rozhledy.

PÁTEK
           
Budíček v šest jsme téměř dodrželi. Ovšem ranní přípravy v krásném ránu se ostudně protáhly na téměř dvě hodiny. Dnešním cílem je jezero Zanoaga po vrcholové stezce, značené červeným puntíkem a na konci zřejmě bez značení po hranici rezervace. Značná část, kromě závěrečných metrů na vrchol "Jú-hele" (Judele, 2410 m.n.m.) vede jednoduchým chodeckým terénem (samozřejmě dost do kopce). Neznačená cesta (přes Sesele Mici a sedlo Zanoaga) po kamenných polích a poloninách je díky nádhernému počasí a rozhledům až k obzoru snadno dohledatelná. Celou dobu ale fouká dost silný vítr (druhý den poznáme, jak vypadá opravdu silný vítr). Vojta vzpomene na haiku Tornádo od Karla Plíhala, kde také "vítr vane naším směrem, snad se z toho nepo ..."

U Zanoagy je kromě chatky salvamonti (samozřejmě jsou v plavkách, opalují se a vaří) cedule o zákazu stanování. Zjevně tu stojí už hodně dlouho, tak není jasné, jak to s tím stanováním je. Ale koupání je zřejmě povoleno. Když jsme to zkusili, nikdo na nás nepískal.

rumunsko7.jpgrumunsko8.jpg

Po krátkém spánku a ještě mnohem kratší koupeli pokračujeme kolem jezera na Sesele Mari a odtud stejnou cestou pod vrchol Judele. Tam odložíme i lehké batohy a došplháme lehce exponovaný úsek na vrchol. Vrcholové foto a zpátky do sedla, odkud vede již známý sestup k "našemu" jezeru. Tomáš našel houbu z rodu klouzkovitých a večer ji pozřel se slaninou, česnekem a posledními drobky českého chleba.

Poklidný večer je natolik slunečný, že někteří salvamonti svlékli i tanga. 
   
SOBOTA

Poslední den na Lacul Bucura. Vstáváme brzy, před sebou vidinu sestupu na Cabanu Buta netradiční trasou přes hřeben Peleagy, Papuši a na ně kolmého hřebene po žluté značce. Fouká víc než včera, to znamená strašně moc. V osm je vše sbaleno, téměř vše snědeno a začíná výstup. Na Peleagu se vydrápeme navzdory vichru, ale ten se mnou při sestupu lehce smýkne o horu a koleno je v háji. Kvůli kotníku jsme na něj zapomněla. Mí zdatní záchranáři fixují už druhý hromský kloub a varují, že jim pomalu začnou docházet obinadla. Teď u počítače to je legrace, v horách nebyla. Zkouším sestup s batohem, ale marně. Děsně fouká.
   
rumunsko5.jpgMusíme se rychle rozhodnout, jak budeme postupovat dál. Tři členové výpravy jsou už v sedle pod Papušou. Vojtěch běží hledat možný traverz pod hřebenem, ale to víme, až když se znovu všichni setkáme na Butě. Teď netušíme, jak vypadá další část hřebene, a kvůli větru je stále obtížnější udržet se na nohou. Jindra a já se proto vracíme přes vrchol Peleagy k jezeru. Odtamtud půjdeme k chatě turistickou stezkou v údolí. On se dvěma batohy, já zpočátku o jedné noze. Vzhledem k tomu se mi cestu ani nechce popisovat. Salvamonti smaží cibulku a zdraví nás jako staré známé. Pěšinu do údolí lemují rodinky se svačinami. Další desítky turistů, převážně v sandálech nebo v plátěnkách, na krku foťáky. Napadá mě, že zarostlý Jindra s dvěma batohy tu vypadá podezřele, jako když ta zavazadla někomu ukradl. Naštěstí to napadlo asi jenom mě.

Pěšina připomíná některé frekventovanější úseky tatranské magistrály, jen místy vede korytem potoka. Ani tady neupustili od zvyku, že nahoru se jde přímo nahoru a dolů přímo dolů, což voda umí taky. Zhruba v půli cesty leží kemp Poiana Pelegii s dalším stanovištěm salvamonti. Při vrcholovém dělení batohů nám zbyl chleba, ale bez příloh. Na zdejší cabanu míří šipka s nápisem de vanzare, na prodej je buď to stavení nebo něco v něm - třeba jídlo. Salvamonti (pochopitelně v plavkách) přiznává, že jídlo by i prodal, ale jen v případě nouze. Tvrdím, že ten právě nastal a odnáším si dobrou paštiku (3 RON) a okurku jako dárek. Mňam. Po svačince přecházíme přes potok. Z druhé strany k němu místní vlečou čtyři pořádné soušky, právě kolem cedule, že rozdělávat oheň je zakázáno. Na co je asi mají? Další výstup lesem a pak loukami do sedla Buta lemují borůvky a v sedle už čekají Tomáš s Vojtou. Oznamují, že se o hřeben nepokoušeli a traverzovali ho příjemným údolím až k "paštikovému" kempu. Nouzi necítili, proto nedostali paštiku a pozdě toho litují. Sestup k Butě je příkrý, ale dobře schůdný. 

Samotná Buta je shluk různorodých budov v různém stadiu rozestavěnosti a zániku. Vaří tu (polévka - 5 RON, vepřová pečeně s bramborem a salátem - 17 RON) a k pití je buď pivo Hatec (4 RON) nebo Cola (3,5 RON). Na plácku před hlavní budovou parkuje terénní vůz s britskou SPZ a naplno puštěným rádiem. Karpatskými hvozdy se line Verdi, Mozart (po chvíli dobrý jazz). Naproti je velká betonová káď, v ní plavou ryby střední velikosti a dva melouny (?). Na louce pod chatou se může zdarma stanovat. Zatím tu stojí jen tři stany a bez problémů vybíráme místo. U každého stanu je vlastní ohniště.      

Trochu se zatáhlo a zdá se, že slunečné dny končí (nakonec přišlo jen několikaminutové intermezzo deště a ráno zase slunce a blankyt). Ve stanu spíme čtyři - je těsno. Noční klid ruší šestičlenná skupina ze stanu za potokem. Opili se neuvěřitelným množstvím piva. Mají sekery... usnuli včas. 

NEDĚLE
           
Vstáváme bez budíku. Počasí se vrací do slunečné a horké fáze. Z údolí ještě stoupají poslední mlhy, z hor se valí stádo ovcí a bača a spousta krásných a disciplinovaných psů. Ti všichni na chvíli oblili (od slovesa lít kolem) stany a pak zmizeli mezi stromy. Až na jedno chundelaté štěně (ze kterého určitě také časem vyroste obrovská štěkající bestie), pro něj se musel bača vrátit a odnést ho v náručí.
Než sejdeme do civilizace, toužíme vystoupit ještě na jeden hřeben. Laskavý salvamonti se našemu záměru mírně podivuje, cesta je prý stará a špatně značená. Zvlášť závěrečný sestup lesem je těžké najít. Vybaveni tímto upozorněním stoupáme po žlutým pruzích borůvkovou strání. Modro nad námi, modro pod nohama, odolat nelze a výstup se protahuje. Jsou velké, sladké a jsou všude. Díky sklonu svahu se s ústy téměř u země vlastně můžeme pást (tady jsme uplatnila uměleckou nadsázku, tak příkré to zase nebylo).  Došli jsme do Saua Scorota (1920 m.n.m.) a pak přes Vf. Piule (2082 m.n.m.) dál po hřebeni.    

rumunsko1.jpg 

Ten už patří k Malému Retezatu, jakési spojnici mezi Velkým Retezatem a pohořím Godeanu. Změnil se charakter hor, kolem samý vápenec, občas kleč a krásné louky. Když se ohlédneme, vidíme až na Bucuru. Je vážně vedro. Někteří dokonce tvrdí, že vědět, jak vysoko ten sestup do údolí povede, rozhodně by sem nelezli. Ale pohled přes několik hřebenů až na místo, kde jsme byli před pěti dny, za to stojí. Na Vf. Plesa nad námi pomalu roztahuje křídla anděl hladu. Posvačíme a sestup konečně vede dolů. Úspěšně natrefíme na salaš, tedy její zbytky, další důležitý orientační bod. Noříme se do porostu, protože podle mapy má cesta chvíli pokračovat lesem. Cosi tu pěšinu připomíná, ale jen chvíli. Ovšem dost dlouhou chvíli, aby se nám nechtělo vracet. Směr máme správný, proto bojujeme s pralesem, dokud to jde. Nad poměrně velkými a jasnými otisky tlap se shodujeme, že medvědi tu určitě žijí. Ještě chvíli jdeme dál a snaživě hlučíme, aby se nás méďa bál. Pak postup zrychlí a místy je doprovázen zpěvem. Jestli medvěda hluk odpuzuje, je to dobré, v opačném případě bude vědět, kde nás hledat. Po značkách či po cestě ani památky. Pak vyjdeme na louku. Podle mapy ji má cesta protínat a za ní se znovu vnoří do lesa. Je důležité, aby se nám podařilo vnořit na správném místě. Rozptýlíme se do různých stran, pak Tomáš vítězně zařve, což znamená, že našel značku a pramen jako bonus. Doplníme vodu a pak už velmi snadno scházíme serpentinami smíšeným lesem k hranici národního parku. Na další mýtině stojí dva domky. Oba mají štít zakončený křížem, kříž je i na brance dřevěného plotu. Kolem pobíhá černý psík a zuřivě se snaží dostát povinnostem strážce. Sestoupíme ještě o pár desítek metrů níž, na cestu s lavičkami a kříži. Na další krásné louce s ořešákem a malým seníkem postavíme stany a přenocujeme. V noci vzbudily Jindru kroky u stanu. Odvážně obešel tábořiště, ale kroky nejspíš patřily nějakému úplně malinkému zvířátku. Noc je jasná, svítí měsíc.   
           
PONDĚLÍ

Den a vlastně nový týden zahájíme četbou z Karpatských her a snídaní posledních zásob. Opouštíme louku a sestupujeme posledních 130 výškových metrů na asfaltovou silnici. Cestou ještě potkáme obyvatele domků s kříži. Muž, který vzezřením připomíná pravoslavného popa, s pěti plně naloženými osly, jako by se vracel z týdenního (měsíčního?) nákupu. V řece u Gury Butei smýváme prach, aby se nás civilizace nelekla. Teď už se můžeme jen leknout my jí. Pak po dvojicích hodláme stopovat do Petrosani, vzdáleného asi 20-25 km. Příliš se nedaří. Po hodině chůze nás zachraňuje autobus do Uricani a na něj navazující spoj do Lupeni a Petrosani.
   
I nadále zůstáváme věrni místním maršrutkám a v 13.30 vyjíždíme poměrně luxusní variantou na Devu. Vystupovat hodláme v Simerii. Zhruba hodinová cesta stojí 12 RON na osobu a batoh. Autobus zastavuje před simerijským nádražím. Tady se naše cesty opět rozcházejí. Část výpravy se vrací přes Budapešť do Prahy, my čtyři chceme navštívit Sibiu, a pak se uvidí co dál. Do Sibiu jede ale jediný vlak a je nečekaně drahý (35RON/osoba). V porovnání s ceníkem, který visí v nádražní hale i na nástupišti, to je zhruba 300 % navýšení ceny. Paní v pokladně se ani nesnaží vysvětlit, v čem je zakopaný pes, i když by mohla, pár slov anglicky umí.

Už chvíli u nás stojí holohlavý mladík s piercingem v uchu. Taxikář. Slyší naše nespokojené mručení nad cenou vlakové jízdenky a navrhne konkurenční cenu. Za 1 milion dvě stě tisíc lei nás čtyři zaveze do Sibiu. Nemusíme čekat dvě hodiny na vlak a bude to levnější (1 RON = 1000 lei). Tak jo. Pojedem za milion do Sibiu taxíkem. Do kufru své Dacie narve tři batohy (Chce i čtvrtý, s otevřeným kufrem, který by převázal provázkem. Zabráníme mu v tom.) Jedeme. Jenže na hlavní silnici je zácpa. Řidič ruka noha vysvětluje, že pojedem oklikou. Za stejnou cenu. Souhlasíme.

Oklika vede po prašných cestách přes jakési vísky. V jedné chlapík zastaví, že prý potřebuje apa, napít se vody. Zastavili jsme před jeho domem. Osvěžený sviští dál po asfaltkách, pak polní cestě, makadamu, ale pak nám cestu přetne řeka. Nevadí. Je tu převozník. Ruční přívoz. Geniální souhra říčního proudu, lana a lidského mozku. Pomalé a půvabné. Kolem přívozu se koupe pár místních mladíků a dívek. Po půlhodině na nás přijde řada, najedeme na přívoz (maximálně pro tři auta), taxikář se svleče do plavek, zeptá se, jestli nám to nevadí a hups, je ve vodě. Kousek plave, pak vyleze na přívoz, blaženě frkne a celé to zopakuje. Zbytek cesty řídí bosý a v plavkách. Tomáš usoudil, že bude taxikářem v Rumunsku.     

rumunsko9.jpg

Ještě jsme zapomněla zmínit, že při čekání na přívoz otevřel taxikář skříňku přístrojové desky nacpanou různými knihami a mapami a vytáhl...rumunsko-český a česko-rumunský slovník. Hledal slovo objížďka a omluva. Z Dacie místy dostal 160 km/hod. Byl dokonalý. V 19 hodin vystupujeme v Sibiu. Podle popisu jsme našli faru v Metropolitní ulici, kterou nám doporučili kamarádi. Farář, který údajně hovoří německy a ví o nás, je však bohužel právě v Maďarsku. Přesto přesvědčíme paní, která mu v mezidobí hlídá děti a hovoří rumunsky a hodně, aby nás ubytovala. Dvě komůrky jako klícky, v každé dost postýlek (a koupelna s teplou vodou!). Skvělé. Kousek od centrálního náměstí, v historickém centru. Den uzavřeme opulentní večeří. Z objednaných chodů byl jednoznačně nejlepší pašík po sibijsku. Číšník byl milý a nešikovný, polil mě pivem. Na utření přinesl červené ubrousky, které barvily. Kalhoty mi páchnou pivem a mají červené fleky. Den končí v 00 hodin. Na všech kostelech, a v Sibiu jich je spousta, zvony poctivě odbíjejí půlnoc..

ÚTERÝ
           
Den patří prohlídce města. Po mléčné snídani v parku u hradeb postupně objevujeme doporučovaná místa v Sibiu: knihkupectví s německy psanou literaturou, kostely včetně pravoslavného chrámu v Metropolitní ulici, další stavby uvnitř i vně hradeb, vodotrysk na náměstí Piata Mare.

Historické jádro se nachází uvnitř pomyslného trojúhelníku, jehož vrcholy tvoří tři náměstí: Piata Mare, Piata Mica a Piata Huet. Piata Mare obklopují zrenovované domy z 16. a 17. století, které patřily městským kupcům. Brukenthalský palác (18. století) na Piata Mare 5 byl sídlem Samuela Brukenthala, jenž byl královským místodržitelem v Transylvánii.
   
transylvanie1.jpgKromě kulturních cílů máme i cíle praktické. Zásoby si doplníme z nabídky Billy v centru a tržnice za hradbami, na konci "Menšího Města". Obědváme víno a vodu, trochu broskví a hrozno ze zmíněného trhu. Na nádraží jsme zjistili odjezdy vlaků i autobusů, a to navzdory tamější informační budce a softwaru v info-systému, který stagnuje od léta 2007, kdy bylo Sibiu vyhlášeno evropským městem kultury. Plánujeme pokračovat do města Medias a odtamtud dál do Biertanu, za opevněnými kostely.

Vlakový i autobusový terminál stojí hned vedle sebe, v severozápadním cípu města. Vlaky mají novou budovu, impozantní, ale téměř liduprázdnou stavbu vybavenou zmíněnými informačními monitory, dvěma pokladnami, jednou kukaní s informacemi, kde se člověku neznalému rumunštiny dostane velmi nevlídného přijetí, a záchody, na něž neodkazují žádné piktogramy, ale vzhledem k silnému zápachu to ani není třeba. Zbytek obrovského objektu je prázdný, cestující dávají přednost nástupišti.

Na autobusovém nádraží je mnohem živěji, připomíná to peruánské "Terminal Terrestre", jen údaje o odjezdech a příjezdech neohlašují křikem, ale vypisují na tabule. Porovnali jsme ceny a škálu nabízených služeb a rozhodli se odjet do Mediase autobusem. Ovšem až pozítří. Zítra si půjčíme kola a vydáme se na cyklistický výlet.
           
STŘEDA

V devět hodin stojíme před půjčovnou na Piata Mica, u Casa Luxemburg, kde kromě půjčovny kol podávají turistické informace, nabízejí bezplatný internet, prodávají suvenýry, zprostředkovávají ubytování a vůbec jsou velmi milí. Konkurenční půjčovna kol na Piata Huet naproti protestantské katedrále nabízí na první pohled profesionálnější služby, vybavení ke kolu (pumpičku, helmu, pláštěnku), ale profesionalita končí, když se na ně nemůžeme dozvonit ani dobušit.
   
Půjčená kola jsou asi třikrát těžší než naše stroje v Čechách, ale přehazovačky přehazují, brzdy brzdí a víc ani nechceme. Včera jsme podle německého cyklo-průvodce - asi 400 stran textu a mapek, v C. Luxemburg nás do něj nechali nahlížet déle než hodinu a nevadilo jim, že si ho zjevně nehodláme koupit - vymysleli trasu, která by transylvanie4.jpgměla být zvládnutelná během jednoho dne. Ze Sibiu vyjíždíme po středně velké výpadovce (Stefan cel Mare) na východ, směrem na Cornatel. Silnice je i dlouho za městem rušnější, než jsme čekali, proto nás k odbočce zlákal sjezd do obce Daia/Thalheim. Tady jsme navštívili první z opevněných saských kostelů.

Opevněné kostely sehrály v této oblasti různé role. Zpočátku, v 14. a 15. století, kdy se ještě používaly poměrně primitivní válečné techniky, sloužily opevněné kostely jako pevnosti bránící bezpečnost celého regionu. Později, v 16. a 17. století se staly útočištěm vesničanů, kteří se za jejich hradbami ukrývali v době chaotických přesunů moci, spojených s vojenskými útoky, ať už v souvislosti nájezdy Turků či se sjednocováním habsburské říše. Po připojení Transylvánie k Rakousko-Uhersku sloužily kostely-pevnosti jako úložiště cenných předmětů. Neméně významná byla i jejich symbolická role, protože zosobňovaly identitu protestantské komunity a její kultury. V okolí Sibiu je zhruba 23 opevněných kostelů.

Obec Thalheim byla založena v roce 1250. Její původně románská bazilika ze stejné doby byla několikrát přestavěna, naposledy v roce 1778 v barokním slohu. V roce 1930 žilo v Thalheimu 300 Sasů, 232 Rumunů, 61 Cikánů a 2 Maďaři. V letech 1945-1952 bylo z obce deportováno mnoho Sasů na Ukrajinu, protože zdejší Němci podporovali za války hitlerovské Německo. V obci zbylo 35 Sasů. Po dalším odchodu obyvatel do Německa a Rakouska (za povolení k vystěhování jedné osoby požadoval Causescu od NSR zhruba 8000 USD)  bydlí dnes v Daie 3 saské rodiny. Kostel nám odemkla paní, která tu vykonává roli občasné průvodkyně (patří do jedné ze tří zbylých rodin, její dům je třetí v levé řadě, stojíte-li zády k faře). transylvanie2.jpg

Z Thalheimu jsme se vrátili zpět na silnici do Cornatelu a za ním do vsi jménem Hosman/Holzmengen. Tam nastal nečekaný vrchol celého výletu. V úžasné vesnici jakoby z 19. století stojí řady pestrých domků, občas by bylo vhodnější pojmenování "chaloupka". Ulice jsou kamenité a prašné, třetinu obce obývá cikánská komunita. Nastrojené ženy v pestrobarevných šatech a pentlemi v černých copech, kolem kupa dětí, které na nás mávají, chlapi v bílých košilích, černých kloboucích a černých kalhotách buď debatují před hospodou nebo někam jedou s povozem. Před domky studny s rumpály, kolem barevných domů zahrádky, na domech dost často obří satelit. Opevněný kostel je větší než v předchozí obci. Hradby se vinou kolem ve dvou řadách. Po kostele nás provázel stařík, který tvrdil, že prý za války bojoval ve wehrmachtu a u Stalingradu padl do ruského zajetí. Domů se vrátil v roce 1952.
 
ČTVRTEK
           
Odjíždíme autobusem do Mediase, kde stojí další opevněný kostel a odkud chceme pokračovat (možná pěšky) do Biertanu. Průvodce Lonely Planet o Mediasi píše "bezútěšně vyhlížející mediaské továrny a průmyslové závody jsou pro nově příchozí trochu šokující, ale centrum chvílemi připomene středověkou minulost města." Nevím přesně, čím ji připomene, ale možná je dobře, že se tak nestalo. transylvanie3.jpgMedias nově příchozí rozhodně neuchvátí: zaprášené nádraží, chátrající domy, kromě kostela a parčíku v centru nic k vidění. Ubytování v socialistickém hotelu po mírné rekonstrukci za 270Ron/2 osoby také poměrně drahé. Kamkoliv pěšky je daleko, strašné vedro zmáhá. Postupně se vzdáváme plánů na cestu do Biertanu i do sirných lázní. Po několika hodinách líného zvažování, co dál, převládne návrh na předčasný návrat. V první řadě musíme zjistit, jak se dopravíme do Devy. Bylo by dobré najít jinou trasu a vyhnout se poněkud potupnému návratu stejnou cestou přes Sibiu. Podařilo se najít vlakové spojení přes Alba Iulia. Ve 14.45 jsme vlastníky jízdenek do Devy přes A.I. a odjíždíme kombinací personal-acceleratul. Místní (nikoliv však zaměstnanci drah) nám ochotně pomohli domluvit vše, co se domluvit dalo. Bohužel, veškeré slevy, které by pro cizince přicházely v úvahu, lze získat jen při zakoupení jízdenky s minimálně čtyřiadvacetihodinovým předstihem. To se nám při našem způsobu cestování příliš často nedaří.

Naštěstí jsme měli v Alba Iulii 80 minut na přestup. Díky časové rezervě se nám podařilo zrušit rezervaci na zpáteční lehátka a koupit místenky na další den do rumunského vlaku, snad až do Prahy. Ač se to zdá neuvěřitelné, času skutečně nebylo nazbyt. Mnohokrát jsem za tu hodinu a půl litovala, že neumím rumunsky, domluva probíhala skutečně šíleným způsobem a nakonec zdárně skončila především díky velké ochotě paní pokladní. Žena z informací a další pokladní však byly naprosto nekomunikativní a velmi neochotné.     

Večerní Deva nevypadá příliš atraktivně. Zašlé paneláky, prach, v dáli silueta zpola pobořené citadely pod lešením. Díky aktivitě Tomáše a Vojty jsme ale už za hodinu v hotelu Deva v pokoji pro 3 osoby, v ceně je snídaně pro 4. Hotel už má leccos za sebou, ale pokusy o rekonstrukci usilovně probíhají a přinášejí docela dobré výsledky. Večerní procházka po hlavní třídě potvrdí, že Deva je především velké sídliště kolem frekventované silnice, která si na chvíli odpočine v pěší minizóně pod zmíněnou citadelou.
 
PÁTEK
           
Snídaně se vydařila. Dopoledne si zopakujeme včerejší procházku. Jedinou obměnou byla návštěva hřbitova, z níž i odnášíme pár roztomile morbidních fotografií. Nakoupili jsme potraviny na cestu,  na rozloučenou s rumunským kulinářským "uměním" si částečně zničili žlučník sladkými dortíky a nastoupili do lehce zpožděného rychlíku do Prahy. Chvíli řešíme zmatky, které vyvolala informace rumunského průvodčího, že vagon, kam máme místenky, do Prahy nejede. V Aradu už víme, že jede. V kupé nám dělá hovornou společnost penzionovaná učitelka ze slovenské komunity v Nadlacu, toho času bytem v Bratislavě. Projíždíme Maďarskem přes Slovensko až domů, kde jsme v sobotu ráno, přesně na čas podle jízdního řádu.
       

  • Gastro technika - Prodej a servis profesionální gastro techniky. Gastro projekty velkokuchyní, realizace profi kuchyní na klíč
  • Managed server hosting - Business hosting, managed server h