Notice: Constant DB_PREFIX already defined in /var/www/finishwebhosting/data/www/cestopisy.com/wss_frontend/defines/defines.php on line 87
Ostrov svobody pod taktovkou Raúla Castra | CESTOPISY.COM

Kuba 13.3. – 24.3. 2008

Napsala: Tereza Čápková


"Ne abys tam na té Kubě šířila demokracii, za to by si tě tam mohli nechat, nebo tě minimálně prošacovat..."

...vyprovázela mě kamarádka se slovy těsně předtím, než jsem s posádkou vyrazila do země bratrů Castrů. Většina mých známých nevěřícně kroutila hlavou nad oznámením, že se chystám na Ostrov svobody a naoko provokativně se mě ptali, co tam jako chci dělat. „Válet se dva týdny na Varaderu určitě ne,“ byla moje odpověď, ale i na to válení na Kubě došlo. Ještě před odjezdem jsem varovala své spolubojovníky, aby si osvěžili několik španělských obratů ( minimálně obraty s tématikou – Pomoc, jsem ztracen a Jsem chudý turista), v letadle mezi sebou ještě vtipkovali, kdo z nich vyslovuje líp. Jakmile jsme přistáli na letišti José Martino, španělština utichla. Jediný z donucení mluvící člen výpravy jsem byla já. Postupně mé úlohy nabíraly na obrátkách, z tlumočníka jsem se postupně stala navigátorem, vyjednavačem, smlouvačem o cenách, poradcem při nákupu suvenýrů, mazačem opalovacího krému a teď i vypravěčem.

Několik věcí, ať jste v obraze

  • Na Kubě platí dvojí měna, jedné říkají Kubánské peso CUP a mohou s ním platit domácí obyvatelé. Druhou měnou je tzv. Konvertibilní peso CUC, které je určeno pro cizince. Přestože domácí peso je vůči tomu konvertibilnímu hodně nadhodnocené, brzy pochopíte, že pro vás jako pro turisty platí stejně jiné ceny. Platit budete vždy v konvertibilní měně, k té domácí cizinci nemají přístup. A kurz je stanoven 1:1. Ale nenechte se zmást, formálně platíte stejně jako Kubánci, ale ve skutečnosti můžete platit až 5x víc než oni.
  • Nejvíc aerolinek létá do hlavního města Havany, let trvá asi deset hodin a ceny letenek se liší v závislosti na období, kdy na Kubu letíte. Hlavní sezona, kdy jsou ceny nejen letenek, ale i hotelů vyšponované, je od prosince do konce března.
  • Na Kubě nenajdete nic, co by souviselo s Amerikou, jedině snad jejich veterány, které se po Kubě prohánějí spolu s moskvichi, škodovkami a žigulíky. I kdybyste chtěli platit americkou platební kartou, tak máte smůlu, bankomat nebude váš kamarád.
  • Nevěřte tomu, že Američané na Kubu nesmějí. Potkáte jich spousty a od všech se dozvíte, že to není jejich první dovolená na Kubě. Zařídit jde všechno, a přestože Američané oficiálně na Kubu nesmí, pravda je opakem.
  • Přestože se o Kubáncích tvrdí, že jsou neskutečně milí lidé, mějte oči na stopkách, spousta z nich se k vám bude chovat hezky a budou si chtít s vámi povídat, pak už se jich ale nezbavíte a ještě po vás budou chtít peníze za doprovod. Pokud vám je už během cesty neukradli.
  • Možná marně budete hledat ony osmahlé, nádherné Kubánky, které na svých vypracovaných stehnech budou válet doutníky COHIBA. Sám můj bratr uznal, že nejhezčí Kubánky jsme byly my dvě se sestřenkou. Zdá se, že jakási dortíková epidemie zasáhla Kubu a všechny tamější ženy, které snad si ve všech městech nosily nejrůznější cukrářské dobrůtky, se „rozjely“ do nebývalých rozměrů. 

kuba2.jpg
Capitolio, Havana

Guantanamera, Bahía Guantanamera

V době, kdy jsme naši cestu plánovali, byl u moci pořád ještě soudruh Fidel, sice se už od léta 2006 neobjevoval na veřejnosti, ale pořád ji měl údajně pevně v rukou. Aspoň nás všechny o tom přesvědčoval jeho kamarád Hugo Chávez. S blížícím se koncem roku přibývalo expertů, kteří vybízeli všechny poznatků-chtivé, aby se na Kubu vypravili ještě předtím, než ji zaberou zlí Američané a udělají z ní druhý Disney World. Nám se to těsně nepovedlo. Ne že by Amerika Kubu obsadila, ale Fidel se rozhodl nekandidovat na nejvyšší post v zemi. Sám zvolil za adekvátního nástupce bratra Raúla, a parlament, který o novém prezidentovi hlasoval bez opozice, mu toto rozhodnutí schválil. Neznám přesná čísla, ale nedivila bych se, kdyby to bylo jednomyslným hlasováním. Od března to tedy byla Raúlova Kuba, Fidel, CheGuevara a José Martí byli ale cítit na každém kroku.  

Po příletu do Havany jsme byli všichni nesví, možná to bylo těmi deseti hodinami v letadle, možná zážitkem, jak nám na palubě omdlela jedna spolucestovatelka, možná už jen tím, že s námi letělo několik Kubánců a my jsme na ně rádoby nenápadně zírali. Všichni evropští turisté se tísnili v turistické třídě, všichni kubánští umělci seděli pohodlně v první třídě. Už tehdy jsem nad tím kroutila hlavou. Další nevěřícné kroucení krkem přišlo po příjezdu na Varadero, které mělo mít ty nejnádhernější pláže. Kdyby někdo mumlal něco o nejčistší vodě, nejmodřejší obloze nebo podobně, souhlasila bych. Ale pláže, na kterých se povalovaly konzervy, listí, větve a sklo, bych čisté nenazývala. Ale to kroucení bylo až v momentě, kdy jsme zjistili, že náš Lonely Planet se malinko sekl, když tvrdil, že na Varadero Kubánci nesmí. Po příjezdu na ono Varadero jsme potkali nespočet Kubánců a ti nevypadali, že by tam nebydleli. Skoro bych řekla, že jich tam bylo víc než západních turistů, pro které je Varadero určeno.

Havana -  jedna velká troska a všude samá fára

První noc jsme si už dopředu zamluvili v Havaně, ty ostatní jsme naprosto nezřízeně plánovali až během dne a jestli na Kubu ještě někdy pojedu, udělám to zrovna tak. Dovedu si představit, že to stálo mou maminku strašné přemáhání, aby nás neustále nepřesvědčovala o tom, že bychom si měli zarezervovat každou noc hezky v bezpečném hotelu. My neposlušné děti jsme si ale udělali po svém.

Tak tedy první noc, první nádech a všechno, co bylo na Kubě poprvé, je rozhodně nezapomenutelné. V Havaně mají v domech i hotelích dvojí klimatizaci. Tu první najdete v pokoji a s trochou štěstí bude fungovat. Tu druhou, říkali jsme jí „Fidelova klimoška“, je neřízená střela. Začne hučet (to je bohužel jediná funkce, kterou za našeho pobytu vykazovala) v momentě, kdy byste to nečekali, třeba ve tři hodiny ráno a nepřestane a nepřestane. První večeře, přestože jsme po požití měli pocit, že to možná byla večeře poslední, je také nezapomenutelná. Objednali jsme si tři různá jídla, mezi nimi pro začátek internacionální bratrův sendvič (říkal, že první den je třeba se řádně najíst a pak až se bude experimentovat.. ale myslím si, že za celý pobyt se nejvíc najedl v letadle), potom jeden kebab s mořskými plody a kuřecí s bramborovou kaší a samozřejmě mojita. A dostali jsme něco úplně jiného, všichni rýži, a ta byla bohužel tím jediným, co se dalo sníst. Ale co, posíleni mojitem a rýží jsme vyrazili do ulic Havany, která je jedním slovem neskutečná. Najdete tu domy, pod kterými se bojíte projít, protože se rozpadají a možná spadnou právě vám na hlavu, Havana má ale i stránku, která lahodí očím turistů. Hezké obchůdky se suvenýry, předražené budovatelské pohledy a trička s všudypřítomným Che Guevarou. Když ale zajdete do takové Čínské čtvrti, nebudete chtít věřit tomu zápachu, který váš nos cítí a nebudete věřit, že malé děti na „hlavní silnici“ hrají baseball. To je vlastně sport číslo jedna. Zapomeňte na fotbal, baseball a box jsou tu sporty.   

Havana byla asi vůbec nejcivilizovanějším místem, které jsme navštívili. Jako turisti neznalí kubánských poměrů jsme se první noc ubytovali v hotelu Inglaterra. Jak jsem později zjistila, pobýval tu sám Enrico Caruso – holky bacha, to není Enrique Iglesias (teda aspoň v kuchyni byl ten Caruso, a teda aspoň v románu Mayry Monterové, který je mimochodem moc čtivý. Zvlášť jestli se třeba zajímáte o karibsko-africké náboženství Santería, o tom napíšu třeba zas někdy jindy. Tak ten Caruso zpívá na Kubě v El Gran Teatro a protože tam vybuchne bomba a protože Inglaterra je jen přes ulici od divadla, zabloudí Caruso právě tam.)

Nádherný je třeba Malecón – nábřeží, po kterém se procházíte a nevěříte, že voda tam na Kubě je tak modrá, anebo v jiném ročním období šplouchá moře tak vysoko a převalí se přes útes, že postříká po silnici jedoucí auta. Na Malecónu jsme byli svědky toho, čemu se říká „Ty už nevíš, co bys roupama dělal.“ Zrovna jsme si dávali sváču a v tom přijel nějaký Kubánec s kamarádem na kole. Chvilku si povídali, jeden z nich si pak svlekl tričko, od silnice se rozběhl a skočil po hlavě dolů do vody. Všichni jsme čekali, že už minimálně nevyleze živý, protože všude v moři byly vidět skály a útesy. A on vylezl, šibalsky se na nás usmál a skočil znovu. Když zjistil, že už jsme schovali foťáky a šli vlastní cestou, nechal toho, vzal si triko, sedl na kolo a zas odjel. Začínala jsem věřit tomu, že na Kubě opravdu pracuje jeden z deseti lidí.

Havana byla krásná, ale přesto jsme nějak po dvou dnech zjistili, že tam není moc co vidět ani dělat, bylo na čase zvednout kotvy a jet do Trinidadu. Půl šestá hodina ranní se stala našim oblíbeným časem vstávání, respektive Kubánci na tento čas seřídili snad všechny autobusy a bylo to nejrozumnější řešení, jak se do 335 km vzdáleného místa dostat. Kubánské autobusy tuto vzdálenost jely neuvěřitelných šest hodin. Ale chápu, že na dálnici, na které nenajdete pořádný ukazatel s cestou, se můžete zamotat raz dva třikrát.

Trinidad, aneb Business po kubánsku

Trinidad byl všechno – koloniální městečko, trh se suvenýry, kulturní centrum plné muzeí. Ale i přes všechny tyto lákavé nabídky to byla primárně jedna velká vesnice. Nevěřili jsme, že vzdálenost, která se v průvodci tvářila na dvacetiminutovou procházku, můžeme zdolat za tři minuty, taky nás nenapadlo, že během odpoledne projdeme všechny pamětihodnosti, vyfotíme všechny obyvatele, kteří jezdí na oslíkách a projdeme všechny obchody se suvenýry. Když nás autobus vyhodil na „hlavním nádraží“ (které bych přiblížila asi takto – představte si vesnickou zaprášenou cestu, tak úzkou, že jí skoro neprojede ani autobus, a jste v Trinidadu na Hlaváku), seběhli se k nám místní a skoro se ušlapali, aby se k nám dostali jako první a nabídli nám svou Casu particular. To bych přirovnala třeba k penzionu, kde vás ubytují a uvaří vám místní mňamku. O kubánské pohostinnosti jsme četli hodně, zůstali jsme ale bohužel jen u té teorie, v praxi jsme toho moc nezažili. K dobru dávám vždycky příklad, jak jsem šla v jedné „restauraci“ na toaletu a jen, co jsem zavřela dveře, hned na ně někdo klepal. Byl to takový staroušek, který mě upozorňoval, že jsem si zapomněla toaletní papír. Tak jsem se usmála a nechala si od něj kousek odmotat z roličky. To, že byl mokrý a skoro použitý, jsem zjistila, až když jsem ho měla v ruce. Po „akci“ jsem si sedla na svoje místo u stolu a hned jsem měla dědulu za zády, nastavoval ruku, aby mi dal najevo, že jsem mu zapomněla zaplatit. Nějak mi to nedošlo a nechápavě jsem se ho ptala, za co že to mám platit. „No přece za toaletní papír,“ odpověděl. Tak tohle u nás ještě nemáme, za záchody se sice platí, ale měli bychom uvažovat o tom, že zpoplatníme zvlášť i toaletní papír. A nejlepší na celé historce je, že ten dědula ani v té restauraci nepracoval, jen šel kolem a zahlédl turisty, tak se zastavil, aby něco vydělal, a pak šel prodávat papír zas o hospodu dál.

kuba4.jpg

Mafiánská Santa Clara a COHIBI za 60 pesos

Protože jsme nějak zázračně sfoukli Trinidad během jednoho dne, vyfotili všechny obyvatele, kteří měli osla nebo triko s nápisem Kuba, bylo na čase jet zas o kus dál. Jako další kubánský cíl jsme si vybrali Santa Claru. Na mojí mapě, kterou jsem dostala na kubánském konzulátu v Praze, byla u Santa Clary namalovaná nějaká strašně hezká budova, jak jsme ale zjistili, nejsilnější zážitek z městečka, které by velikostí a občanskou vybaveností odpovídalo takové malé vsi, přišel až s koupí doutníků. Domácí z Trinidadu se ukázali jako velcí kabrňáci, když se nám nabídli, že zavolají do Santa Clary známým a my u nich budeme moct nocovat, za úplatu samozřejmě. Po několika málo dnech na Kubě, neznalí tamějších poměrů, jsme na to kývli a skoro jsme se za takovou laskavost klaněli až k zemi. Mysleli jsme si, že když se něco řekne, tak to zkrátka platí. Hmm, ne vždycky. Když náš raketoplán přistál na „hlaváku“ v Santa Claře, zabralo nám dobrou půlhodinku vyfotografování Che Guevery, který zdobil obrovskou stěnu na nádraží, ze všech stran a úhlů. Pak bylo načase najít naši Casu Particular. Taxík nás ochotně hodil až před dveře domu, který nás měl hostit, ale ouha. Pan domácí měl zrovna ještě plno a nikdo mu o nás neříkal, jméno naší ex-domácí samozřejmě taky neslyšel. Ale to z něj vypadlo až po dobré hodince čekání, odcházení a přicházení. Bylo tématické, že k nám přispěchal i jeho huňatý pes, domácí ani nemusel hlásit, že volno nemá, jeho psík - rasa čau-čau nás vyprovodil beze slov a všem nám to bylo jasné.

Nakonec se nás ujala jedna rodinka, která měla zrovna v domě prázdno. Tento pár bych označila asi za nejpřátelštější a nejotevřenější. Zajímali se o nás a nebáli si postěžovat na zemi, ve které se skoro nedá dýchat. Podělili se s námi o zážitky s průměrnou měsíční výplatou (která činí v přepočtu 8 kubánských pesos) a ještě nám nabídli odkoupení levných doutníků. Ostatně jako skoro všude.

Santa Clara byla také první místo, kde jsme se odhodlali zajít do tabákové fabriky. Jaké bylo naše zklamání, když jsme za 3 pesa museli schovat všechny foťáky, zmlknout a za dvacet minut vypadnout. Opravdu za dvacet minut skončila naše výprava, a to průvodkyně stihla přednášet jak ve španělštině, tak v angličtině. A přesně tady začalo naše podezřelé nakupování. Oni tři hluční lidé a navíc bílí, vzbuzují pozornost, a Santa Clara, která je tak malá jako má rodná víska, vám nedá moc příležitostí, kam se schovat. Už před fabrikou nás potkal chlapík, který byl až podezřele hodný, zaslechl, jak jsme na sebe pokřikovali česky a hned se snažil zapojit do rozhovoru. Světe div se, taky česky. Nakonec z něj vypadlo, že studoval osm měsíců v Česku (no, ale moc toho tedy nevystudoval) a povídal nám, jak má Česko rád a všem Čechům vždycky pomáhá. I nám pomohl, ale k tomu, že jsme chtěli ze Santa Clary co nejdřív odjet. Nějak nevinně došlo na téma doutníků a náš kamarád se mile nabídl, že nám nějaké prodá, i přes naše hlasité NOOOOO si na nás stejně ve městě po rozloučení počkal. Nějak nás zatáhl do zadní uličky, kde samozřejmě nikdo nebyl, otevřel krabici s COHIBAmi a hned házel cifry. Na třicet doutníků za šedesát pesos jsme nikdo neměli odvahu, bohužel česky jsme mezi sebou prohodili, že by nám stačilo tak asi patnáct. Kubánec pohotově oddělal přebytečné doutníky, krabici zapečetil nálepkami a vyhrkl: „Čičicet peso, dobrý cena, pro mí kamarádi z Československa.“ Ani nevím, jestli nás naštvalo víc to neexistující Československo nebo ta naléhavost, se kterou se nám je snažil prodat. „Nic nebude,“ dohodli jsme se jednohlasně a z místa utekli. To jsme netušili, že nás společník tohoto strejdy bude pronásledovat na každém kroku. kuba5.jpgV obchodě, v restauraci, i v Paladares, kam jsme si odskočili na záchody. Mimochodem bych se klidně vsadila, že větší smrad z toalet jsem ještě nikdy necítila. A víc vody kolem záchodku než v něm jsem taky ještě neviděla. Když k nám v restauraci přiskočili další lidé, skoro jsme se báli, že nám jdou zase vnucovat nějaké doutníky. Jedni se přišli zeptat (po půlhodině, kdy nás nefalšovaně očumovali), v jakém jsme my tři příbuzenském vztahu, jiní nám přišli sdělit, že je Československo krásná zem. Vzápětí jsem dostala nabídku - exkluzivní poštovní zásilku plnou fotek CheGuevary výměnou za nejnovější diskografii Káji Gotta. Nojo, Herr Gott je prostě známý všude. Tak tohle byly nejsilnější zážitky ze Santa Clary, k vidění nic moc, ani jsem vlastně nezjistila, co že byla ona krásná stavba na mapě. Asi si brzo udělám výlet na kubánské velvyslanectví. A dovolte ještě poznámku o doutnících. Koupili jsme je, od té milé paní domácí, která nám těch třicet „puros“ prodala za třicet pesos. Bratr je před spaním všechny něžně hladí a kontroluje, jestli se jim během cesty v autobuse něco nestalo :). A z toho, co jsme se dozvěděli, je nejzajímavější fakt, že všichni ti, kteří provozují ubytování v soukromý tzv. Casas Particulares, musí platit státu. A ne zrovna málo, dvě stě pesos každý měsíc bez ohledu na to, zda někoho ubytovávají. Uvědomíme-li si, že řádově si vydělají v práci osm pesos, je dvě stě opravdu hodně. Takže stát opět podporuje tyto „drobné podnikatele“ v tom, aby si to vydělali na turistech. Průměrně vás vyjde noc v jedné Case v dvoulůžkovém pokoji na třicet pesos. Při kurzu 1,3 pesos za Euro je to hodně na tak chudou zemi. Ale nechť je vám útěchou klímoška, která není centrálně řízená a můžete ji pustit, kdy se vám zachce. Rachotit bude stejně celou noc, i když je vypnutá. A teď hurá do Varadera. Údajně ráj na zemi, nejkrásnější pláže.

O Varaderu, přílišném klidu, rozbouřeném moři a dokonalé konkurenci

Na začátek musím říct, že kdybych se řídila prvním dojmem, z Varadera bych ujela nejbližším taxíkem zpátky do Havany, kde bych možná trucovitě čekala na letišti na svoje letadlo. Do onoho turistického letoviska jsme dorazili v deset hodin večer, všude tma a hlavně obrovský vítr, až jsme se i s batožinami kymáceli ve větru. Moře bylo rozbouřené, vlny obrovské a silnice mokré a nikde nikdo. Ani pouliční lampy nebyly. Moc jsme si nedokázali představit, že tady máme trávit tu „válecí“ část dovolené.

Po čtyřhodinové cestě autobusem ze Santa Clary jsme už poznávali staré dobré obličeje, které s námi cestovaly do Havany, některé jsme dokonce potkali na tržištích v Trinidadu. Skoro se nám zdálo, že ta Raúlova Kuba je fakt malá. První noc jsme měli domluvený nocleh v hostelu Turquino, který je co by kamenem dohodil od varaderského „hlaváku“. Jedna noc nás v trojlůžkovém pokoji vyšla na 45 pesos, bez snídaně, bez klidu a pomalu bez zámku ve dveřích. Minimálně jsme byli ale mile překvapeni tím, že když nám ten pokoj rezervovala milá paní domácí ze Santa Clary, opravdu o nás věděli. Na rozdíl od rezervace, kterou nám dělala domácí z Trinidadu. Opravdu, když dva dělají totéž, není to totéž.

Ráno jsme se vydali hledat jiné ubytovací zařízení, už předem jsme věděli, že na Varaderu nejsou žádné ekonomičtější Casas Particulares, takže jsme měli na výběr hotely a hostely. Stihli jsme se podívat do dvou z nich a nakonec si vybrali Club Herradura. Dovolte mi, abych teď popsala kubánské Know-how, aneb jak ulovit zákazníka. Myslím, že každý evropský hoteliér by se snažil mít pokoje uklizené, před hotelem zameteno a hlavně by v nejturističtější části ostrova zaměstnával lidi, kteří mají alespoň snahu domluvit se jinak než španělsky. To byste ale nemohli být na Kubě. Když jsme se recepční španělsky ptali, jestli nemá volný trojlůžkový pokoj, nejdřív zívla, potom si nechala otázku zopakovat, ušklíbla se a pak řekla, že něco tam asi bude. Nepřeju vám vidět ten obličej, když jsme si chtěli pokoj prohlédnout, šel s námi bodyguard, kterého recepční instruovala, aspoň podle nás, aby nám ukázal ten nejneuklizenější, nejzakouřenější a nejnefunkčnější pokoj v celém komplexu. Tak jsme cupitali za recepční a sdělili jí, že si panstvo z Česka přeje vidět jiný pokoj. Když jsem tuto větu ze sebe španělsky soukala, měla jsem strach, že na mě recepční skočí a uškrtí mě. Nakonec ten další pokoj v uklizeném stavu nebyl tak zlý, měl funkční sprchu, tři postele, dveře, které se nerozpadaly při sebemenším bouchnutí, a výhled na moře, to nám stačilo.

kuba6.jpgPřestože nám zapřísáhle všichni tvrdili, že na Varaderu nepotkáme ani jednoho Kubánce, spíš nám přišlo, že jsme na Varaderu potkali nějak málo cizinců. Do této oblasti ostrova místní nesmí z jednoho důvodu - z Varadera na Floridu je to jen 150 kilometrů, a plavců, kteří tuto vzdálenost chtěli překonat, bylo opravdu hodně. Podle Lonely Planetu na Kubánce, kteří doplavou nebo se jakkoli jinak dostanou k břehům USA, jejich vláda už nedosáhne. Proto po plážích chodí hodně policistů a kontrolují, jestli se někdo nesnaží uplavat, anebo si prostě sednou pod palmu a pozorují cizinky.

Kubánské moře je neuvěřitelně průzračné a až nadlidsky čisté, zatímco na pláži v písku zakopnete o konzervy, sklenice, ořechy a papíry, v moři není nic než čisto. Nás první den přivítaly velké vlny, hádám, že to bylo ještě z večerní bouřky, která se nad Varaderem přehnala, další den už byla pravá pohoda u moře. Už jsme si zvykli na sladké kubánské snídaně, takže nás nepřekvapily polosyrové lívance, máslo z kozího mléka, máslo-sýr, fíkový džus a nejrůznější buchtičky a dortíky. Hned po ping-pongovém utkání mých spolucestovatelů v lobby hostelu jsme vyrazili na pravé kubánské trhy.

Skoro jsme si připadali, že Kubu zasáhla dokonalá konkurence, kdy všichni prodávali tytéž náramky, za tytéž množstevní slevy (jeden za pět, dva za osm) a za naprosto stejnou cenu. Ani já ani sestřenka jsme neodolaly kubánským čepicím s hvězdou. Takže když jsme prodavačku usmlouvaly na osm pesos za obě, byly jsme obě nadšené. I když jsem se snažila chovat neturisticky, mám pocit, že dřív nebo později to na člověka prostě dolehne, a koupí si něco podobně kýčovitého. Kšiltovka to ale nebyla obyčejná, dokázala měnit barvy, ale jen jednou. Když si ji sestřenka omylem namočila do vody, celý kšilt jí zčervenal, takže z původní světlounce hnědé čepice měla dvoubarevnou pokrývku hlavy. Myslím, že už kšiltovku nenosí, nejspíš skončila někde hluboko v batohu.

Nefunguje vám žárovka, vážně ji chcete spravit?

Úžasné bylo také poznání, jak efektivně pracují opraváři v místním hotelích. Když mě zbytek osazenstva přesvědčil, že rozhodně musím jít na recepci nahlásit, že nám praskla žárovka na chodbě, děsila jsem se, že potkám onu příjemnou paní recepční. Ta nás ode dne našeho ubytování probodávala pohledem. Všichni santerijští bohové asi stáli při mně a seděla tam vcelku příjemná slečna, která nám za hodinku poslala opraváře. Bez kufříku s nářadím, bez štaflí a náhradní žárovky přišel pán v bílém nažehleném triku a ptal se nás, co se děje. Když jsem mu řekla, že asi praskla žárovka, nevěřil mi. Tak odšrouboval kryt, na žárovku se díval, aniž by se jí dotkl. Pak mi sdělil, že asi praskla. Na následnou otázku, jak moc na opravu spěcháme, už jsem jen s klidnou duší odpověděla, že vlastně ani nespěcháme. Tak jsme na chodbě asi dvacet minut konverzovali o ničem a o všem, až jsem se následně dozvěděla, že musím být rozhodně z Mexika, protože vypadám jako pravá Mexičanka. Můj dědeček by vám tvrdil, že jsem typická holka z Moravy a figuru mám po něm.

Varadero bylo nádherné díky té průzračně čisté vodě, ale přestože tam byl klid, byla jsem ráda, že jsme jeli zas o kousek dál. Po všech těch zážitcích z ostatních míst Kuby bylo Varadero prostě moc klidné. Sice jsme si půjčili čtyřkolku, abychom projeli zbytek výběžku do moře, ale jela taaaaak pomalu, přestože jsme všichni šlapali jak draci, že jsme se vlastně jen utahali.

A jestli chcete doporučit místo, kde se po několika vyhladovělých dnech na Kubě opravdu najíte, zajděte si k Číňanům. A objednejte si rovnou dvojitou porci Sweet and Sour. Zaručím se vám za to, že po několika dnech pojídání ryb, rýže a nekonečných černých fazolí, se olíznete až za ušima.

A jedna rada na závěr, nevyměňujte si peníze v hotelích, zajděte hezky do banky, tam neplatíte žádnou komisi. Když se budete správně culit, bankéřka vám ještě, když se securiťák nebude dívat, na kus papíru napíše, které hostely jsou v okolí nejlepší a nejlevnější. Věřím, že kdybych tam stála ještě chvilku, snažila by se mi střelit krabici doutníků anebo pohledy s Che Guevarou :)

Vidět Pinar del Río je nutnost, stejně jako si přivézt doutník

Poslední výlet na naší, jak s oblibou říkají mí rodinní příslušníci, dovolené (cha, kdyby tak věděli, že na takové kubánské dovolené se vstává před sedmou ráno, aby se stihl autobus do další destinace, a snídá se, až se najde opravdu něco, co by za snídani stálo) - provincii Pinar del Río, která je nejvýchodnější oblastí celého ostrova, jsme málem z našeho programu vyškrtli. A to hlavně ze dvou důvodů – autobusy tam jezdí velice prapodivně, takže vyrazíte z Havany velice brzo ráno a hned po obědě mažete zpátky do hlavního města, anebo přijedete tak pozdě večer, že ani nemá smysl si hledat ubytování na noc a rovnou vyrazit po pomátkách. Protože jsme celou provincii potřebovali sfouknout za jeden poslední den, který nám v zemi kluků Castrů zbýval, zvolili jsme kapitalistickou cestu – zakoupení si zájezdu u cestovní kanceláře (ten vznešený název) Cabatour. Teď si možná všichni milovníci dobrodružství klepou nechápavě na čelo a navrhují půjčení si auta, kola, osla prostě čekoholi. Myslím, že jsem už psala, jak viditelně jsou cesty označené, jak spolehlivě víte, kudy to vzít, abyste nenarazili do stáda krav, a hlavně se dostali do vytoužené destinace. Pro nás bylo nejdůležitější zvládnout všechno během jednoho dne a potom se v klidu sbalit a rozloučit s Kubou.

kuba3.jpg

Jedu, jedeš, jedeme s kubánskou cestovkou na výlet

Takový zájezdík si buď můžete koupit v lobby vašeho hotelu, spolehlivě tam bude sedět jeden ze zaměstnanců cestovky a lákat vás na výlety, teda pokud nebude kouřit, telefonovat, nebude na siestě, nebo na druhé siestě. Ale pořád máte šanci, že ho tam potkáte. Anebo zajděte do kanceláře Cubatouru. Celá ta krása nás vyšla na 75 pesos každého, a přestože je to za jeden den hodně (někde jsem v cestopisech četla, že lidem stačilo 10 pesos na jídlo na týden, a musela jsem se jim upřímně zasmát, protože netuším, co mohli jíst. Jen litr a půl vody stál 0,75 pesos a tohle vypijete za dopoledne), teprve tak jsme si uvědomili, že toto místo je ta pravá Kuba. Proto kdyby se mě dnes někdo zeptal, kam má na Kubě vyrazit, rozmlouvala bych mu Trinidad i Santa Claru, a vyslala ho přímou cestou do Provincie Pinar del Río.

Ta je známá díky panenské přírodě, tabákovým plantážím, fabrikám a lidem, kteří jsou ještě nepoznamenaní touhou okrást turisty. I když i to je relativní. Když si vzpomenu na tabákovou fabriku, už druhou, kterou jsme měli možnost vidět, a nahlížet pod ruce pracujícím Kubáncům, které navíc hlídala ostraha, aby se nám nesnažili nic prodat, přesto se snažili. Jakmile jste se u někoho zastavili trochu déle, hned s vámi začal posunky komunikovat a nabízet vám doutníky za super ceny. V ten moment jsem pomalu přestávala věřit všem průvodcům, které jsem s sebou měla, a kteří psali, že Kubánci si nosí stébla tabáku tajně domů a potom z něj uválí doutník, který někde na trhu střelí turistům. Dost dobře si umím představit, že prvních sedm a půl hodin pracují Kub&aa