Notice: Constant DB_PREFIX already defined in /var/www/finishwebhosting/data/www/cestopisy.com/wss_frontend/defines/defines.php on line 87
Norsko 2005 - pokračování | CESTOPISY.COM

Norsko 2005 - pokračování

Tohle si napsal do deníčku Zabík:

Cesta
Vracečka zpět k autu. Už to nebylo tak ostrý jako včera, ale taky toho bylo dost. V podstatě jsme celou dobu obcházeli jezero Rondasee zpět k Rondachatě a odtud zase k autu tou samou cestou. Šlo se zvesela z kopečka, většinu času jsem prokecal s Marim o životě a o sexu, což je vždy příjemnější než se hádat s Kachnoklanem o absurditách. Autem jsme se přesunuli ještě ten den do NP Jotunheim.

Hezký zážitek
To dopoledne nicnedělání pod Rondashuttem bylo příjemné, stejně jako cesta z kopečka k chatě.

Ošklivý zážitek
Kdosi mi při odchodu dal do batohu pěkně hnusně těžkej šutr. Asi Kachnoklan s Nopákem, nejspíš v tom jeli všichni. Nejdřív jsme to přisuzoval tomu, že mi ztuhly přes noc svaly. Pak mi došlo, v jaké druhotněpospolné společnosti se nacházím a začal jsem tušit zradu. Prozradil mi to Denny, právě když jsem se ho na to chtěl zeptat. Nevím, jestli jen ze soucitu nebo chtěl zase machrovat, jaký je skvělý charakter. Člověk tady nikdy neví, na čem je.

Hledání noclehu
Krize, děs a spousta cedulek NO CAMPING. Byly všude. Na každý odbočce. Padla tma a my stále nic nemohli najít. Sice v Norsku můžete spát, kde chcete, k čemu vám to ale je, když nemůžete nikde zastavit s autem. Hádky, hlad, tma, zima. Stále to samé.

Nálada
Co by jste chtěli po lidech, kteří tři dny běhají po horách a pak se rychle přesouvají autem jinam, aby bez hygieny, bez večeře hledali místo na spaní. Všichni mrtví jako vždy. Ještě že aspoň Kachnovi bylo blbě, vždycky máte radost, když je někomu hůř.

Počasí
Při návratu z Rondane nás ještě zastihl malý deštík. Ale jen tak symbolicky, abychom si mohli vážit, jak tu máme hezky. Jinak to stále šlo.

norsko19.jpgnorsko21.jpg

***

Plácání se u Gjende

Opět začnu ránem - když jsem se dostal do stavu alespoň částečné bdělosti, kachnožrádlo už bylo v plném proudu. Moje nohy bohužel stále odmítaly spolupracovat, takže jsem se jen tak potácel kolem a sténal při každém kroku. Byla to smůla, Jotunheimen všude okolo, těšil jsem se sem nejvíc a teď abych hlídal tábořiště a odháněl medvědy. Alespoň jsem si usmyslel, že dnes najdu tábořiště za světla, Zabík bude spokojenej a nebudeme se muset nikam hnát. Naskočili jsme s Martinou a Michalem do Fabie a jeli napřed směrem k jezeru Gjende. Cestou jsme zastavili na takovém milém odpočívadle pod vodopádem a šli (já se belhal) podívat nahoru. Bylo to tam naprosto žum žum, dřevěný most přes rokli, ve které vodopádila divoká řeka, skály, lesy, hory, prostě ideální místo pro nocleh, i dřevěná útulna tam byla, i ohniště, i zajet se tam lesem dalo s autem.

Když se přihnala po drahné době zbylá smečka, Kachna to hned zatrhnul, že se tam nevejdeme. Byl jsem naštvanej, bylo to to nejlepší místo na světě, které jsem kdy navštívil a nejlepší tábořiště, které jsem kdy viděl. Takže takhle nějak jsme na tomhle místě nepřespali.

norsko23.jpgNejlepší místo na světě

Dojeli jsme k jezeru Gjende, kde měli krásné parkoviště (za mnoho NOK), pak ještě jedno (taky za mnoho NOK) a parníček, co jezdil na druhý konec jezera (za příšerně mnoho NOK). Aha. NOK jsou norské koruny. Protože jsme však byli vcelku ubimcaní po předešlé tůře, zkonstatovali jsme, že se dá jít, ale až zítra a jeli hledat místo k táboření. Nad jezerem Gjende totiž vede prý nejkrásnější trek z celého Norska, v jednom místě se jde po devět metrů širokém pásu, kdy na jedné straně je to asi 30 m kolmo dolů do jednoho jezera a na straně druhé asi 300 metrů kolmo do druhého (právě Gjende). Moc jsem se těšil na druhý den.

Hledání místa na spaní bylo náročné - Kachna vybral tu nejblbější možnou stráň v širokém dalekém okolí (asi 100 metrů od kempu se sprchou), protože nějací zoufalci už tam měli postavený stan. Je pravda, že odtama byl nádherný výhled, ale stanovat se tam nedalo. Přesto nás všechny přesvědčil, že jedině tam je to správné místo, takže jsme hledali alespoň dva čtvereční metry roviny na jeden stan. Krtek spal v dodávce, takže jsem měl stan pro sebe. Nakonec jsme skutečně zastanovali, ale naše vigwamy byly rnorsko24.jpgozesety od sebe ve zcela náhodných vzdálenostech a směrech, takže to vypadalo jako šest nezávislých expedic. Když se začalo stmívat, takže asi tak v půl dvanácté večer, zapálili jsme vařiče a ti odvážnější připravili smaženici z hub. Já houby k smrti nenávidím, takže jsem se nezůčastnil a jen nahlas pronášel úvahy o tom, proč jsou ty hřiby, co přinesli, tak obrovské a že to určitě nemá žádnou souvislost s výbuchem jaderné elektrárny v Černobylu, protože nad Norskem se radioaktivní mrak přeci zdržel jen tři dny a pak se zase otočil dolů na jih. Všem bylo blbě a dobře jim tak, houby bych zakázal.

Radioaktivní houby

Tohle si napsal do deníčku Zabík:

Cesta
Ráno hádaní a dělení na dvě skupiny. Denny, Martina, Michal jedou napřed, ani nevím proč. Já a ještě pár lidí, které se mi obratnou psychologií podařilo zviklat, jdeme na blízký kopec, který slibuje hezký výhled. Cesta asi na hodinku. Pak dojíždíme s modrou cihlou fabii, potkáváme se o 10 km dále, Denny tu našel hezké místo na spaní. Místo to bylo opravdu hezké, malý srub v lese nad hlubokým kaňonem plným peřejí, Amerika. Jenže 11 lidí se sem nevejde, tak jedeme dál až k jezeru Gjende. Okolní krajina je úžasná a stále divočejší, lesy pomalu mizí. Jsou tu jen nízké březové porosty, jinak jen tundra, jezera, hory, sníh. Moc se mi tu líbí.

Hezký zážitek
Výlet na místní neznámý kopeček stál za to. Cesta tam nebyla žádná, šli jsme nadivoko lesem, hromada borůvek a hub. Les postupně řídnul a na vrcholu byla zase jen holá pláň a skvělý výhled na celý Jotunheim s ledovci v pozadí. Nahoře jsme udělali malý pivní mejdan a zapózovali dolní skupině, která nás na tu dálku v daný čas vyfotila. Cestou zpět jsme se roztrhli. Já s Mášou a Krtkem jsme se odpojili od Mariho, Davida a Kachny. Ti pak dorazili k autu až půl hodiny po nás, neboť sešli z cesty. To udělalo dobře mému egu, že s tou orientací na tom ještě nejsem tak špatně. Jo a pak jsem taky našel tu velkou houbu.

Místo na spaní
No to byla síla, absolutní fukec. Moje áčko zažilo v noci pořádný tanec. Ostatní se díky tomu kraválu, který vydávalo, moc nevyspali, já nespal vůbec. Nemůžete spát, když se každých 40 vteřin ozve zvuk, jako když vám těsně kolem hlavy projede metro, dostanete dvě facky od plachty a něco vás nadzvedne o půl metru. Stan jsem položil a všemožně zatížil. Nic nepomohlo, hrozná noc a ráno na mě sousedi nadávali, v jakým hadru to bydlím. S áčkem jedu do Skandinávie naposled.

Večeře
Tak to se povedlo, nějaký holky udělaly kotel smaženice z hub, co jsme nasbírali, asi to byla přímo Jana, čímž si u mě nasbírala nejvíc bodů za celý pobyt, byla to dobrota, i bez vajíčka. Nikdo to moc nechtěl, tak na mě hodně zbylo. Ňam.

Nálada
Byla docela sranda, vedly se nějaký fekální debaty, na jejichž obsah už si nepamatuji. Na roztržku s Kachnou se rychle zapomnělo. Někdo vytáhl flašku. Asi tady se mi Denny poprvé svěřil, že se rozhodl být dospělým a rozumným člověkem a končí s plánováním hovadin. V životě bych od třicetiletého člověka nečekal takové osobní vyznání. Myslím, že jsme se i objímali.

Počasí
Občas sice trochu sprchlo, ale jinak to šlo. Vítr z hor u jezera Gjende byl fakt síla. Nad horami vedle nás to neskutečně burácelo, a vypadalo to, že to na nás každou chvíli přijde. Nepřišlo, ale udělalo to na nás dojem.

norsko25.jpg
Gjende zhora z Bessegennu

***

Bessegen

Vzhledem k tomu, že na mé nohy přišla největší krize za celou výpravu, strávil jsem den velmi monotónně - odvezl jsem ráno zbytek výpravy k jezeru Gjende, chvilku čekal na parkovišti, jestli se objeví nějací Norové lační po alkoholu (vystavil jsem dokonce své lahve za okýnko dodávky a dělal, že toužím po tom je někomu prodat, ale ty potvory skandinávský jsou charakterní, disciplinovaní a vůbec, takže se nikdo ani nezastavil). Pak jsem si všimnul, že parkoviště je placené a měl bych hodit do kasičky nějaké NOKy. Neměl jsem žádné NOKy, takže jsem nahodil motor a odjel zpátky k našemu poslednímu tábořišti ve svahu, kde bylo parkoviště zadarmo. Četl jsem si, psal deník za minulé dny a kreslil do něj pajduláky, zkoušel hrát scrabble sám se sebou, ale vždycky jsem se norsko26.jpgporazil a tak mě to přestalo bavit. Se slzou v oku jsem se díval na Bessegenský hřeben, který dnes zdolávali mí kamarádi. Těch slz bylo víc ve chvíli, kdy jsem musel z dodávky, nebo do dodávky. I nepatrný výškový rozdíl mezi podlahou automobilu a povrchem parkoviště způsoboval mým stehenním svalům pravá muka. Styděl jsem se, ještě že jsem tam byl sám. Po nějaké době mě napadlo, že bych mohl přeci jen zajet dolů na spodní parkoviště u jezera a tam počkat, že by mě nemusel nikdo kontrolovat.

Šílenec stanuje na nejblbějším možným místě (taky bych tam stanoval)

norsko27.jpg

Na spodním parkovišti se objevil Kachna a Honza. Ten druhý si udělal něco s nohou, ten první ho doprovázel zpátky, i když o to ten druhý evidentně nestál a rozčiloval se, co za ním Kachna furt leze. Takže už jsme byli tři. Opět jsme se vrátili na horní parkoviště, uvařili něco jídla a flákali se až do pozdních nočních hodin. Nejprve se přicourala polovina výpravy od jezera. Došli na jeho konec a stejnou cestou se vrátili, protože vracet se po hřebenu jim přišlo jako sebevražda. Druhé části výpravy to přišlo jako úžasný nápad a vyrazila v ďábelském tempu. Konkrétně Olaf, Máša, David a Zabi. Proklínám se ještě dneska, že jsem s nimi nešel, že mě nožičky zradily v ten nejblbější okamžik.

Na střeše světa

Tohle si napsal do deníčku Zabík:

Cesta
Zlatý vrchol výpravy. Túra podél jezera Gjende k chatě Kdositomákurvafurtpamatovattypitomýnázvy a zpět přes hřeben Besseggen. Podle průvodce prý jedna z nejhezčích tras v Norsku vůbec, mě se fakt líbila. Bohužel to byl výlet pouze pro vyvolené. První to vzdal Nopák, vymlouvaje se na bolavé nohy a celkovou sešlost stářím zůstal u auta. Cesta začala hádkou, jako vždy, protože jsme vyrazili až v poledne na tůru, na kterou se vyráží už za rozbřesku, pokud chcete dojít do večera živý. Ti méně drsnější z nás žbrblali, že to nestihneme a že půjdem jen tu lehčí půlku podél jezera k chatě Kdositomákurvafurtpamatovattypitomýnázvy a zpět. Drsnější to chtěli jít celé třeba až do noci. Ve mě se to mlelo, páč co do fyzického výkonu jsem drsný málo, co do pitomých nápadů jsem drsný až moc. Slabší zvítězili a šlo se kolem jezera. Bylo tam ale hezky, tak jsem se rychle uklidnil. Po chvíli chůze po úzké pěšince se stalo něco velmi nemilého. Hrneček si vyvrkl kotník a musel se vrátit za Nopákem, Kachna chtěl zase být charakterem a šel s Hrnečkem zpátky, byť ten o to evidentně nestál. Tak se Kachna připravil o nejkrásnější výlet, neboť byl v přesvědčení, že to myslí dobře, přitom zbytečně. No prostě Kachna, já ho ten sobecký přístup snad nikdy nenaučím. Zbytek týmu urazil těch dlouhých 10 km k chatě Kdositomá...typitomýnázvy. Bylo už pozdní odpoledne a proti nám se vraceli z Besseggenu turisti, co tvrdili, že to jdou už od rána. Drsnější skupina (Dáša, David, Krtek) se přesto vydala nahoru. Chvíli se ve mě pralo mé líné a drsné já, pak jsem se ale rozběh za nimi a nelitoval jsem. Ostatní se vrátili tou samou cestou zpět. Začali jsme zhusta stoupat a zdolávat převýšení na horu na stěnu nad jezerem. Uvědomil jsem si, že jsem se stal nejslabším článkem týmu a začalo mi zase být úzko. Za Machovou člověk musel běžet, aby jí stíhal, Krtek byl drsný od pohledu a David se na všechno jen blbě tlemil. Dal jsem si tu fakt do těla, přesto jsme to zvládli ještě za světla a bylo to super.

Hezký zážitek
Hřeben Besseggen, to byla paráda, kolmá stěna 400 m nad jezerem Gjende, 15m úzká šíje a hned další obrjezero. TOTÁLNÍ výhledy, TOTÁLNÍ kochačka, tady se mi mocmoc líbilo, sem se chci vrátit. Hory, jezera, ledovce... prostě všechno. Pak se vylezlo na horu Faktsinepamatujijejíjméno, nikde ani noha, nízké severské slunce vše zbarvilo tak nějak do fantastična a člověk měl chvíli pocit, že je někde na měsíci, dal jsem si pivko, čuměl na okolní hory a bylo mi dobře.

Ošklivý zážitek
Hřeben Besseggen, to byl horor, kolmá stěna 400 m nad jezerem Gjende, 15m úzká šíje. A teď po tom lezte, když máte závrať, bylo mi tu děsně úzko. Držel jsem se za Dášou, která lezla přede mnou, upřeně jsem sledoval její zadek, protože to bylo jediný místo, odkud nebylo vidět do tý hrozný hlubiny, pak mi ale utekla, já se omylem podíval dolů do tý modrý hlubiny, udělalo se mi zle. Zakousl jsem se do skály a udělalo se mi moc zle, neboť jsem byl na 100pro přesvědčen, že tu teď zemřu.

Večeře
V podobném duchu jako předchozí. Druhý pokus o uvaření dobrého hostince na liháči. Za svitu baterky nic nevidím, slimáci mi lezou do ešusu, chroupu těstoviny zase za syrova, zapíjím vodkou.

Počasí
Bomba, počasí nelze jinak než chválit chválit chválit. Zvláště to, jak nad Besseggenem nad námi celý den svítilo slunce a těsně vedle v horách fučelo a pršelo a mlhavo. Snad jen ten vítr nemusel být takový.

***
Vodopád Vettisfossen

Všichni až na mě nabaženi hor a treků si naplánovali výlet na nejvyšší norský vodopád Vettisfossen a tak jsme začali sjíždět dolů k jihu. Cestu jsem si moc užil, protože neustále stoupala a klesala krásnou norskou přírodou. Tohle mít doma, tak z kola neslezu. Nakonec jsme nalesali k fjordu, našli odbočku na vodopád, dojeli, kam to šlo a nastal další pěší trek. Vzhledem k tomu, že turistické boty jsem přes puchýře neobul, šel jsem v sandálech, a jelikož mě stále ještě bolely stehenní svaly, kulhal jsem a prožíval své osobní peklo. A protože neštěstí nechodí nikdy samo, rozhodla se Janička, že mě bude dělat společnost. Neutekl jsem. Dozvěděl jsem se spousty hodnotných informací o čemkoliv, zakončených i v oznamovacích větách otazníkem. Pojal jsem to ale jako osobní zkoušku odvahy a rozhodl jsem se, že vytrvám i přes nástrahy osudu. Pajdal jsem statečně až k vodopádu, i když místy to bylo opravdu o život, v sandálech skákat po kamenech nad divokou řekou nikdy nebyla má oblíbená činnost. Vodopád byl monumentální, už nevím, kolik měl metrů, něco ke tří stům, dole se tříštila voda, hučelo to jako... prostě jako vodopád, co má třista metrů. Zabi s Kachnou se vypravili až pod ně, já, chromý mrzák, už jsem na to neměl. Taky mě strašně bolela hlanorsko29.jpgva z Janičky, takže jsem byl rád, že jsem rád. Po cestě byl ještě pěkný řetězový most přes řeku, ale nikam to nevedlo, tak jsme se jenom pohoupali a šli dál.

Dole ve městě, když jsme se vrátili od vodopádu, jsme oblehli čerpací stanici, protože tam měli vodu, co nám dovolili natankovat do petlahví (už jsme se stali pro místní jistou atrakcí) a čerstvý chléb a záchody. Já miluju záchody! Nesnáším chodit na záchod v přírodě. Mělo by se to nějak vymyslet, třeba to granulovat nebo tak něco. Moc jsem si to užil, ale myslím, že jsem zdaleka nebyl sám.

Houpání na lávce

Projeli jsme tunel a vyskytla se zajímavá otázka - když cyklisté nesmí do tunelů a do města se nedá dostat jinak, než tunelem (ze všech stran), co ti cyklisti ve městě dělaj? Jezdí jen od tunelu k tunelu? Jednoho takového jsme totiž viděli, mastil si to od pumpy k tunelu a zpátky, pořád dokola, asi 200 metrů to bylo, kolo měl pěkný, závodní...

Projeli jsme nejdelší tunel v Evropě, měl 25 kilometrů. Vždy po čtvrtině vzdálenosti v něm byl vykutaný velký dóm, který někdo modře nasvítil, takže to vypadalo jako když se projíždí ledovec. Sice tam byl zákaz zastavení a kamery, ale to Kachnu nemohlo odradit. Máme z toho pěkný fotky.

Večer, už za hluboké tmy, jsme zakotvili u nějakého městečka u malého jezírka. Nálada trochu stoupla, protože tam byla blízko civilizace a lavička se stolečkem. Zahrál jsem, podruhé na výpravě, něco na kytaru, Mary něco zahrál, obětoval jsem neprodanou lahev Jamesona, Zabi vytáhnul vodku, všichni pak piva a ztřískali jsme se jako prasata. Spát jsem šel v silně podnapilém stavu a bylo mě moc krásně.

Tohle si napsal do deníčku Zabík:


Cesta
Ráno malé hledání sloupových kostelů v údolí, pak směr vodopád Vetissfosen, šplhání zpět do hor, pak brutální sjezd k fjordu. Cca 6 km pěší výlet k vodopádu a zase cesta kolem fjordu, čekání na Mariho, který ztratil bundu, tunely a zase noční přesun.

Hezký zážitek
No tak každopádně ten vodopád, takový určitě jen tak neuvidím, 275 m volného pádu, dole absolutní hukot. Lezu s Kachnoklanem až pod něj, zase se trochu bojím, hezký. Nevím, jestli to není moc přízemní, ale moc hezké taky bylo, jak jsme zastavili u jednoho obchodu, kde jsem po týdnu jedl čerstvý chléb a mlíko a kakal na splachovacím záchodě, to bylo moc příjemné. No a pak taky ty nekonečný tunely.

Nocleh
Travnatá pláž na břehu místního jezera, tak trochu si tu připadám jako na návsi u českého rybníka, protože v dálce jsou domy a na spaní u civilizace jsem si docela odvykl. Znovu, teď už tradičně, spím pod širákem, protože stavění stanu po tmě mě nebaví, zvlášť když vím, že hned po ránu na mě bude řvát Kachna, ať ho rychle sbalím, že odjezd.

Večeře
Čínský nudle, v nich kus taveného sýra a rozlámaný 10 dní starý chléb, nechutná to, ale dá se na tom přežít, když musíte jíst ve spěchu někde na parkovišti za bagrem a čekat, aby ostatní mi neujeli, když jsem si dovolil takový luxus jako teplé jídlo za světla.

***

Bergen

norsko31.jpgŽivot s Andreou přináší různé chvíle a různé situace. Když už je ale člověk po x-té uvězněn v nějakém malém městečku, které by mu i přišlo zajímavé, pokud by nemusel procházet všechny ulice a kochat se každým domem, schodištěm i květináčem v okně, a očekává se od něj, že se bude nad vším rozplývat, o všem hovořit a být neustále pozorný, získá k návštěvám obydlených aglomerací opravdu speciální vztah. Trochu jsem se proto obával Bergenu, známého norského města, kde jsme měli strávit dnešní den. Určitě tam číhaly rozkošné ulice plné zajímavých dvorků, mnoho interesantních lamp, koček v oknech a co nejhůř - zcela jistě i prostě úchvatných záhonů plných květin. Ano, musel jsme si přiznat, že jsem si po Andrejky boku vypěstoval nenávist k městům.                                                                                                      Pravé velrybí

Když jsme se blížili k Bergenu, doprava zhoustla a já dostal ještě větší nechuť se podívat dovnitř. Pak jsme se propadli pod zem. Jeli jsme si po dálnici a najednou jsme byli ve spleti podzemních tunelů. Někdo vzal všechny ulice plné aut a zakopal je pod zem. Na podzemních křižovatkách byly dokonce směrovky, kam který tunel vede. Krtek plesal, asi se cítil trochu doma, plno blonďáků a ještě pod zemí. Nakonec nás to vyplivlo přímo u hanzovního přístavního městečka, dnes Bergenské čtvrti.

norsko32.jpg
Přístav Bergen, dříve hanzovní město

Bergen se nám představil jako prosluněné, světlé a vzdušné město, plné krásné architektury, s minimem nadzemní dopravy, spoustou květin, příjemných mladých Olafů a Olafek a hlavně - a to je informace speciálně pro Kachnu - NA KAŽDÝM ROHU TU PRODÁVAJÍ ALKOHOL!!! Táhnul jsem několik lahví tvrdého alkoholu, dvě z nich dokonce na tu blbou dvoutisícovou hromadu šutrů v Rondane, dal jsme za ně poslední peníze a teď jsem najednou věděl, proč to nikdo nechtěl koupit! Protože je tu normálně k sehnání, Kachno jeden pitomej!

Krám, co jsme vzápětí našli, byl od vchodu až ke dveřím do skladu narvaný všemi představitelnými druhy alkoholu za zcela normální ceny. Jenom piva tam bylo asi sedmdesát druhů. Propadl jsem těžké depresi. Mary s Martinou taky, měli těch lahví ještě víc než já. Ze zoufalství jsem šel do prvního supermarketu a koupil si první jídlo, na které jsem narazil. Byl to krevetový salát a já jsem najednou věděl, že s každou špatnou zprávou přichází i ekvivalentní dobrá - našel jsem svůj chuťový grál. Bylo to vynikající. Tak vynikající, že jsem té dobroty snědl asi kilo a půl.

norsko33.jpg                                                                        Starý Bergen

Pak jsme jen tak broudali městem, já stále s Marym a Martinou, výprava byla rozhádaná a roztrhaná do skupinek, takže nemám tušení, co podnikali ostatní. Prolezli jsme hanzovní skanzen, byl naprosto boží, měli tam i vycpané lidi v dobových krojích. Matina způsobila mezinárodní skandál, když vysvětlovala prodavačce velrybího masa, že by ho neměla prodávat. Prodavačka se jí vychechtala. To maso ale nebylo vůbec špatný, chutnalo to trochu jako panda.

Pak jsem poprvé za celou výpravu dokázal být zcela a bezvýhradně spokojený. Oddělil jsem se od Pešíků a šel do přístavu k majáku, kde jsme se natáhnul na trávník a pozoroval okolí. Asi tři hodiny. Bylo mě krásně, expedice za to stála. Bohužel, všechny krásné věci jednou musí skončit a tak jsme se zase sešli u dodávky a jeli jsme dál. Odjezd z města byl zpestřen Zabíkovou etudou na téma "Vhození pohlednice do poštovní schránky". Když jsme stáli na křižovatce, skočila zelená a my se dali do pohybu směrem z města, zařval Zabi: "Támhle je!!!", otevřel dveře a vyskočil z auta. Pak jsme ho zcela konsternovaně pozorovali, jak ze všech sil běží na roh ulice, kde byla poštovní schránka, hází do ní pohlednici pro Lucku a pak zase sprintuje k autu, které už se mezitím dostalo do situace, kdy muselo buď zrychlit, nebo způsobit těžkou dopravní zácpu. Stihnul to akorát, zabouchnul za sebou dveře, usadil se a zeptal se, co se nám děje, že na něj tak divně čučíme. Nakonec jsme to kolektivně vyhodnotili jako halucinaci a už o tom nemluvili.

Cesta za Bergenem byla nudná, už mě začaly všechny ty řeky, jezera, tunely a vodopády na každém rohu lézt na nervy. Chtělo by to zase na chvíli něco na způsob Mostecké uhelné pánve, aby se mě srovnala hladina vkusu zase na normál. Zakotvili jsme zcela výjimečně ještě trochu za světla na příjemném odpočívadle kdesi v nějakých horách. Byla tam příjemná travnatá plocha, vodopád jako prase opodál, divoký kaňon mezi odpočívadlem a silnicí a dva německé karavany s bodrými Bavoráky.

Spal jsem pod širákem, byla to krása. Vodopád hučel za rohem, štíty kopců a skal úzké soutěsky čněly všude okolo, alkohol jitřil moji představivost, hvězdné nebe nade mnou a jako bonus Mary ještě chvíli brnkal cosi na kytaru. Nejhezčí večer z celé výpravy. Asi budu lepším člověkem a přestanu po nocích pro začátek obírat v parku důchodce a vypalovat cédečka.

Tohle si napsal do deníčku Zabík:


Cesta
Kulturní den, návštěva historického města Bergen, celodenní akce. Nejdřív se mi tam vůbec nechtělo, protože souhlasím s Kachnou, že města jsou fuj, pak se mi tam ale líbilo. Po tradiční krátké hádce jsme se rozdělili na dvě skupiny. Ostatní dopoledne zůstali ve městě a já, David a Kachna jsme odvezli auta za město, abychom nemuseli platit parkovné a vrátili se pro ně až večer. Z Bergenu jsme se otočili na východ, zamířili směrem na Oslo a urazili ještě cca 50km.

Hezký zážitek
Bergen je krásné město, myslel jsem, jaký to nebude zapadákov, ale tady to děsně žilo. Město vzdáleně připomíná Karlovy Vary, velikostí a zalesněnými kopci kolem. Všude ale čisto, čisto, čisto a klid. Na povrchu chodí jenom lidi a jezdí trolejbusy, veškerý dopravní ruch je sveden pod zem, kde je v tunelech labyrint křižovatek, přesně takhle bych si to představoval v Plzni. V centru u přístavu jsou historické dřevěné hansovní domy, rybí trh a ulice a parky plné upravených rozkvetlých záhonů. Vůbec jsem neměl pocit, že jsem kdesi na krušném severu, ale v nějakém příjemném středomořském letovisku, tam by to ale smrdělo a ulice by byly plné tmavých, líných a hlučných lidí. V tomhle blonďákově na sebe všichni byli hodní, zdvořilí, krásní a šťastní. Všechny domy krásný a opravený, přestože se tu prodávalo mnoho suvenýrů, tak na ulicích nebyl vidět žádný pitomý kýč, všechno zde má styl a vkus (pozn. autora: nevztahuje se na svetry a trička se sobem). Prostě ideální město, kde bych chtěl žít, ó pěji chválu na nordickou rasu. Jenom ty hospody, ty mi tady chyběj. S Kachníkem jsme se rozšoupli a koupili si napůl krabici plnotučného mlíka, sedli si na molo, čučeli na krásný dřevěný plachetnice, chlastali mlíko a snili, jak plujeme na té bárce kolem světa.

Ošklivý zážitek
Když jsme chtěli zaparkovat auta za městem, tak jsme se s Kachníkem pěkně motali. Na každém mostu byla cedule, že si nás po přejetí dotyčného mýta vyfotí a na výjezdu z města brutálně zkasírujou, nic takového se naštěstí nestalo, přesto jsme se s Kachníkem pěkně zpotili, hlavně když jsme popáté vjeli na most, kde za jedno přejetí chtěli v přepočtu 200 Kč. Po událostech příštích dnů se tomu musím smát.

Večeře
Cosi hnědého ze dna batohu. Fakt, že už jsem se prožral na dno zásob a všechno je tam hnědé a zatuchlé, mě mírně znervóznil. Dokud ale je pivo, tak to vydržím.

Nálada
Nejdřív se vesele chlastalo a byla sranda, pak ale Denny vzal kytaru, po Buffalo Billovi začal pět své melancholické písně a mě tím uspal. Je starej a už prostě do toho nedokáže dát ten elán.

Počasí
Sluníčko, občas to fouklo, v noci padla tak brutální rosa, div mě to nepřimáčklo, tak se ráno sušilo.

***

Hadrangervidy

Ráno bylo krásně alkoholické, s lehkou kocovinou a úsměvem ve tváři. Němci odvedle z karavanů ještě hluboce spali, protože večer se s námi chtěli poměřovat v pití českého piva a dopadlo to pro ně jak jinak než špatně. Opět jsem byl, jako každý den, sbalený jako první, nasnídaný jako první a připravený k odjezdu jako první. Ostatním to trvalo další dvě a půl hodiny, takže jsem naštvaně chodil od auta k vodopádu a zpět a kopal do menších kamenů a zvířátek. Doba odjezdu z tábořiště rovná se neschopnost nejpomalejšího člena výpravy krát čtyři.

norsko34.jpgNáhorní plošina, kde se Zabi urval ze řetězu

Když jsme konečně vyjeli, museli jsme neustále objíždět nějaké fjordy, projíždět nějaké tunely a míjet nějaké vodopády, že z toho těm Norům nehrábne. Jeden z fjordů byl tak dlouhý, že přes něj vedla zkratka trajektem. Ještě nikdy jsem nejel přes fjord trajektem, tak jsem si to pořádně užil. Strhla se sice brutální hádka o to, jak rychle trajekt jede, ale té jsem se zůčastnil spíš ze zvyku, než kvůli potěšení. Pak jsme dali koupačku, jak jinak, než ve fjordu. Voda byl příšerně ledová, ale zaplaval jsem si, koneckonců, stále ještě to bylo Severní ledové moře, i když přes sto kilometrů ve vnitrozemí. norsko35.jpg

Na trajektu přes fjord bylo na co koukat, někdo na krajinu, někdo na strojovnu...

Konfliktní člověk zavelel odjezd a my nastoupali turbonukleárněbožským tunelem šroubovicí strašně vysoko do pohoří Hadrangervidy. Kdybych si v průvodci přečetl, že to je to pohoří, jak se tam dá skvěle chodit na treky, vystoupil bych. Takhle jsme jenom profrčeli úžasnou krajinou. Cestou bylo nějaké vodní dílo, ale zrovna jsem se koukal na druhou stranu, takže když Zabi začal nadšeně naskakovat, ukazovat z okýnka a říkát "váva!", stihnul jsem zahlédnout jen kousek. Znakem naší výpravy se stalo, že míjíme ta nejzajímavější místa bez zastávek, zatímco na nudných odpočívadlech trávíme většinu dne kachnožrádlem a hádkami.

norsko36.jpg
Pohoří, ve kterém jsme nebyli na treku

K večeru jsme sjeli do městečka v údolí, kde měli opuštěnou jednokolejnou železnici, na které nějaký místní norský podnikavec provozoval takové žůžo drezínky. Bylo ale už pozdě a stmívalo se, tak jsme to nechali na ráno, že se pořádně projedeme a zařídíme si. Nocleh byl tentokrát na opuštěné louce za městečkem, kde to vypadalo strašidelně díky mlze, tmě a Kachnovi, který tu papulu prostě nedokázal zavřít a non-stop se hádal s Davidem. Uvádím ukázku jejich fundovaného rozhovoru:
"Chlapče, otáčky točivého pole jsou dány kmitočtem napětí odebíraného ze sítě a počtem pólů trojfázového motoru." "Debile." "Hovado" atd...
Konec ukázky. Vydrželi se takhle hádat několik hodin, během stavby stanů, během improvizované večeře i během doby, kdy jsem se snažil usnout. Z lesa zase něco kvílivě řvalo, ale protože tím směrem ležem v mlze Zabík, byl jsem klidný, asi ho zase volala příroda. Martina se ovšem bála doopravdy, Zabi umí být hodně přesvědčivý.

Tohle si napsal do deníčku Zabík:


Cesta
Byl to den dlouhého přesunu na východ napříč Norskem od Bergenu k Oslu. Nejdřív se míjely ty pitomý fjordy, všude to tu vypadalo jak někde v kýčovitým Švýcarsku. Samý jezera, bílý vesničky s kostelíky a kopce, slunce pražilo, pořád se koupeme v moři. Takhle jsem si drsný sever nepředstavoval. Pak se jeden fjord překonal trajektem, vyjelo se do hor Hadrangervidy, kde bylo brutální stoupání. Nahoře byl brutální ledovec a kaňon a brutální hydroelektrárna, doma jsem se pak dozvěděl, že je to jeden z nejbrutálnějších kaňonů a hydroelektráren v Evropě vůbec a jezdí se sem na to dívat lidi z celého světa. My, díky Kachnovo tupé organizaci a nevědomosti, tu ani nezastavili. Pak se jelo skutečně drsným severem, kde nebylo nic, jen tráva a kameny a bílé hory v dálce. Děsně mi to připomínalo krajinu, kde se odehrává děj Barbara Conana, měl jsem děsnou touhu vzít si slipy z medvědí kůže, do ruky oštěp a vyběhnout do hlubin té fantastické krajiny. To jsem také na první čurací pauze udělal. Došel mi ale dech na prvním kopečku a všichni z auta na mě křičeli, že jsem blbec a ať se vrátím, že jim je tu zima.

Hezký zážitek
Koupání ve fjordech. Na konci toho posledního hluboko pod horami stála malá vesnička. Místo pláže zde byla do hladka obroušená žulová skála pozvolna mizící v moři, někdo tu dokonce udělal skokanský můstek a molo, aby vytvořil dojem mořského letoviska. Voda byla ledová úplně brutálně, to nás ale nezastavilo. Po koupání mi do vody spadla karimatka, dlouho mi ji lovili rybářským prutem a Machovou.

Ošklivý zážitek
To, že jsme v té Hadrangervidě skoro ani nepřibrzdili, to je mi docela líto. Je to důsledek tý Kachnovo šílený organizace, kdy si o Norsku zjistil jenom to, že je na severu a jsou tam kopce. To mu nikdy neodpustím.

Hledání noclehu
Předzvěst malérů dnů nadcházejících. V městečku pod horami jsme našli opuštěnou železnici, kde místní podnikavec půjčoval malé šlapací drezínky na svezení, to se nám moc líbilo (chlapům), všichni jsme se na drezínce vyfotili a rozhodli se, že se ráno půjdeme svézt. Samozřejmě už mezitím padla tma a fábie byla vyslána, aby našla nocleh za městem, našla ho po dlouhé době na takové strašidelné loučce uprostřed lesů.

Nocleh
Atmosféra zde byla fakt magická. Skrz opar svítil matný úplněk, po louce se válela taková ta typická hororová mlha, co je vám jen do výše kolen, všude kolem tmavé obrysy borovic a rozeklaných skal. Z lesa každou chvíli něco ponuře zavylo a zafunělo. Spali jsme nezvykle blízko k sobě. I já jsem si lehl jen 20m od ostatních na kraj lesa a celou noc myslel na to, jak mě něco najednou čapne za nohy a bezbranného odtáhne do jeho temných hlubin.. brr. Spát vedle Kachny bylo ale mnohem horší.

Nálada
Naprosto vykachněná. Kachnovi zde definitivně hráblo a rozhodl se nám dát celovečerní přednášku z 3. semestru fyziky. Nešel zastavit, tak šli všichni spát. Ještě než jsem usnul, slyšel jsem, jak se z mlhy ozývají zmatené výkřiky o principu a efektivitě adiabatických motorů. Hororová atmosféra byla dovršena.

Počasí
Naprosto nechutně krásné, už se mi chce z toho Norska brečet. V moři se koupu častěji než na dovolený v Itálii, a to jsme vyrazili na hory.

***

Černý den

Opět ráno. Vzbudil jsem se jako první, posadil se (čímž jsem dostal hlavu nad hladinu ležící mlhy) a rozhlédl jsem se okolo sebe. To, co se večer za soumraku zdálo jako strašidelná louka u strašidelného lesa, za světla skutečně vypadalo jako strašidelná louka u strašidelného lesa. A právě z lesa se za okamžik vypotácely dvě příšery. Jedna byla celá krvavá a nesla lidskou hlavu, druhá byla tříhlavý drak. Obě se vášnivě přely o principu asynchronních motorů. Za nimi šel Kachna a nadával jim do debilů a hovad.

Pak jsem probudil opravdu, posadil se (čímž jsem dostal hlavu nad hladinu ležící mlhy) a rozhlédl jsem se okolo sebe. Viděl jsem jen mlhu, která pokrývala široké okolí a tedy i celou louku. Odkudsi odspodu se ozývaly hlasy Kachny a Davida, které pokračovaly v debatě o motorech. S nadějí jsem se podíval k lesu, ale nikdo se odtamtud nepotácel.

Po tradičním kachnožrádlu, které jsem strávil sbalený a připravený k odjezdu před dodávkou, Kachna rozvinul teorii, že na drezínky půjdeme hromadně. Drezínky nejezdily. Svaz norských důchodců si je pronajal na celý den. Sice to nevypadalo, že by na nich chtěli jezdit, ale měli je pronajmuté a nepučili. Vyjeli jsme. Při jedné ze zastávek u supermarketu Kachna zblednul a oznámil nám, že nám musí něco důležitého říct. Že je to důležité pro celou naši výpravu a že to ve finále zcela změní její charakter. Zaradoval jsem se. Konečně, říkal jsem si, nám Kachna řekne, že už se nebude rozčilovat, křičet na nás, že se s námi vždy pokusí dohodnout, vezme v potaz názory ostatních, bude na nás hodný a už nikdy v životě neřekne slovo motor. Celá naše výprava tak dosáhne vytoužené harmonie, a proto se cestou zpátky domů stavíme na nějakých památkách, stanovat budeme ještě za světla a tak vůbec nám bude všem dobře.

Kachna oznámil, že ztratil ledvinku se všemi penězi na benzín, mýto, trajekt a jídlo.

Ve výpravě, která už tak byla v těžké krizi, zavládla ještě větší krize. Všichni začali mluvit naráz na všechny, hledal se viník (což nechápu), všichni se ptali Kachny, kde ji měl naposled, on nevěděl, pak někoho napadlo, že ji viděl na kufru od dodávky ráno na louce, Kachna nám tvrdil, že na louce jsme vůbec neparkovali, pak jsem mu ukázal fotografii, na které byla louka, zaparkovaná dodávka a před ní Kachna, jak se hádá s Mášou, Kachna stále tvrdil, že na louce dodávka neparkovala, takže jsem se dovtípil, že je ještě víc nepříčetný, než obvykle, Mary propadl skepsi, Janička vesele žvatlala jako kdykoliv jindy... prostě, bylo to moc príma.

Fabie dvakrát vyjela zpátky, aby ledvinku našla a dvakrát se vrátila s prázdnou. Ostatní mezitím posedávali na opočívadle a hráli scrabble a přemýšleli, co dál podniknou se svými životy, když jsme teď uvězněni ve Skandinávii a nemáme peníze. Za ponurého ticha (Kachna) a ponurého ticha jiného druhu (ostatní) jsme vyjeli dál, do Osla. Dorazili jsme tam skoro za soumraku a zaparkovali u kajakářského klubu, kde byl pěkný travnatý palouček, molo a Oslofjord. Nejsmutnější den výpravy.

Tohle si napsal do deníčku Zabík:

Cesta
První, co ráno slyším, když otevřu oči, je samorozprava o asynchronních motorech ozývající se z mlhy. Ten blbec o tom mlel snad celou noc. Takto výstižně začínal náš nejhorší den v Norsku. Pak Kachna seřval holky, že s námi nechtěj na drezínky a nechtěj nám na to dát ani peníze. Několikrát se urazil a odešel, bohužel se pokaždé vrátil. Vyrazilo se do městečka k drezínkám, bohužel je měl zamluvený zájezd důchodců, tak jsme měli smůlu. Vyrazilo se směrem na Oslo a dál už nemá cenu ani nic popisovat...

Hezký zážitek
Hezký? Z tohoto dne? Ale jo. Na doporučení Dennyho jsem si koupil výborný krevetový salát, hrál jsem ten den asi milionkrát Skrebl, to je asi vše, co lze označit za pozitivní.

Ošklivý zážitek
Mount Everest mezi ošklivými zážitky v Norsku. Kachna ztratil ledvinku se všemi penězmi. Má cenu o tom ještě psát?

Hledání noclehu
No haha. Zase za tmy, jak jinak. Bylo to kdesi na předměstí Osla u moře. Tady už byl problém sehnat přenocování v divočině. Místo hledal Michal a Krtek a musím říct, že v rámci možností se jim to celkem povedlo, i když jsem na ně děsně nadával. Bylo to na posekané louce u parkoviště místního kanoistického klubu. Pod námi bylo krásné molo a čisté moře. Pán, co ten den jako poslední odcházel z večera z klubu se zděsil, jaká tlupa Rumunů se mu usídlila na trávníku. Měl z nás takový strach, že se nás ani neodvážil vyhnat.

***

Oslo

Kachna, toho času v exilu, nedokázal ovlivnit touhu zbytku výpravy projít se Oslem, když už jsme tady a tak touto šťastnou konstelací došlo k tomu, že jsme zaparkovali kousek od centra v zapadlé uličce, zadarmo, a šli se kochat historickým centrem. Mě nejvíc zaujala radnice, celá obložená cihličkami, s gigantickými hodinami na jedné z věží. Takhle by mohla vypadat moderní architektura. Prolezl jsem s Pešíkama i park plný soch, ale byly značně depresivní. Královský zámek měl krásný park plný blabutí a tak vůbec to tu vypadalo spíš jako na jihu, než na severu. K autu jsem se vracel plný dojmů a povedených digitálních záběrů.

norsko38.jpgnorsko39.jpgnorsko40.jpg
Divadlo v Oslu, Konstruktivistická radnice a depresivní sochy ve Vigelandově parku

Tohle si napsal do deníčku Zabík:

Cesta
Ráno přijíždíme do centra Osla, kde se brutálně pohádáme. Následuje individuální prohlídka města. Všichni obdivují, jak jsem se k autu vrátil bez mapy a hodinek na minutu přesně, protože mě prý už odepsali. Jsem prostě dobrej. Za Oslem dáme ještě koupání a oběd na místní pláži, moře bylo fakt teplé, Denny si půjčil moje plavky, hnus. Pak se zase dlouho do noci přesouváme směrem na jih. Opouštíme Norsko a kolem jedenácté večerní končíme kdesi na poli u švédského Goteborgu.

Hezký zážitek
Už podruhé jsem byl velmi mile překvapen krásou a čistotou norských měst. Ač nejsem městofil a Oslu jsem se vyloženě bránil, moc se mi tu líbilo. Takže proč stojí za to se do Osla podívat: Přístav s krásnýma plachetnicema a pobřežní promenáda se špičkovou moderní architekturou, milovníci architektury jistě ocení naprosto jedinečnou radnici v konstruktivistickém stylu. Dále je dobré vidět královský palác a všechny nádherný parky kolem, všude klid veselo pohoda, ideální město, sem se
jednou přestěhuju.

***

Domů!

Už jen cesta domů. Události hodné zaznamenání: Zabi si rozdělal na trajektu karimatku, vyndal poslední májku a jal se mazat ji na chléb. Zapálit liháč jsme mu zabránili v poslední chvíli. Už takhle se na něj chodila dívat celá loď. Posádka dodávky opět zabloudila a udělala okružní jízdu okolo Berlína. My ve Fabii jsme taky zabloudili a jeli jsme šptaně, dokud nás nezastavila cedule Hamburg 15 km. S
překročením českých hranic jsme se vrátili do špinavé, hnusné a nepříjemné reality. Symbolicky u nás bylo opravdu hnusné počasí.

A ještě jedna věc: Za nějaký čas, jednoho podzimního odpoledne zazvonil u Kachny pošťák a podal mu balíček. Uvnitř byla ztracená ledvinka se všemi penězi, doklady a vším ostatním a na obálce bylo norské razítko.

Tohle si napsal do deníčku Zabík:

Cesta
Frčíme domůůůůů. Někteří z nás se už těší za svými dívkami a ženami. Někteří z nás by tu ještě zůstali, ale došlo jim pivo. Já obojí. Jedeme zase přes Helsinborg do Dánska, chvíli nejsme schopni si koupit lístek na trajekt a hrozí, že uvízneme na vždy ve Skandinávii, z čehož jsem měl smíšené pocity. Pak se to ale díky Máše a Krtkovi vyřešilo a my hnali přes celý Dánsko abychom stihli poslední trajekt do Německa.

Hezký zážitek
Cestou jsme si dali ještě koupání v moři, našli jsme si úplně fantastickou písčitou pláž, moře bylo sladké a rychlé (zjistili jsme, že je to řeka, to je ale jedno). Koupání parádní, chlapi soutěží v hloubení nesmyslných děr v písku, skoro jsem vyhrál.

Ošklivý zážitek
Ty dlouhý přesuny mě prudí, už jsem uscrabbleovaný k smrti, na dálnici byla zácpa, zahlídl jsem konečně soba, ale asi jen na 0,25 s. Konfrontace Skandinávie s blbýma Čechama je depresivní - blbý počasí, blbý příroda, blbá kultura všeho. Asi se budu stěhovat.

norsko41.jpg

Autor: Denny (a Zabi)
Pozn. prvního autora: Když jsem několik minulých dnů přepisoval deník z Norska, doplňoval fotografie a přepisoval věty, které se mě nezdály úplně jako nejlepší, zjistil jsem, že celý deník je vlastně o Zabim. Nejen, že mě poskytnul svůj deníček, u kterého jsem se mohl utřískat, ale on byl vlastně když ne přímo strůjcem, tak alespoň účastníkem všech důležitých událostí. Takže Zabíku, pokud by u deníku bylo věnování, stálo by tu: Zabimu, tomu, jenž tančí s čímkoliv.

Cestopis byl redakčně upraven, celé znění najdete zde

Autorům děkujeme za poskytnutí cestopisu a spoustu zábavy při jeho přepisování na Cestopisy.com

  • Managed server hosting - Business hosting, managed server hosting in Europe, VPS hosting, dedicated hosting
  • Gastro technika - Prodej a servis profesionální gastro techniky. Gastro projekty v