Notice: Constant DB_PREFIX already defined in /var/www/finishwebhosting/data/www/cestopisy.com/wss_frontend/defines/defines.php on line 87
Přechod hřebene Nízkých Tater

Nízké Tatry - přechod hřebene

Nízké Tatry jsme letos zvolili jako třídenní akci v rámci přípravy na Pyreneje. Už loni jsme si vyzkoušeli, že s batohem se to má podobně jako se sedlem kola. Příslušné partie se prostě musí odlehčit a pak je to už pohoda. Cíleně jsme proto i při balení šli na „zvýšenou zátěž“ a zapakovali do krosen 20 kg bez vody. Vyrazili jsme ve dvou: já a Ondra.

Autor: Vlastimil Sojka

nizke-tatry-sojka17.jpg

Den 1.; 27,1 km, převýšení 2090m


Plán byl jednoduchý: dopravit se do Liptovského Mikuláše, pak ještě kousek do Závažnej Poruby, po vedlejším hřebenu Nízkých Tater mezi Demänovskou a Jánskou dolinou vystoupat na Ďumbier a v dalších 2-3 dnech dojít do Donoval. Využili jsme víkendu prodlouženého o cyrilometodějský svátek a ještě jsem si přidal den dovolené, abychom měli rezervu.

Z Prahy jsme vyjeli 2. července 2009 ve 22 hodin Košičanem v pohodlí lůžkového vlaku a ve 4:45 už jsme vystupovali v Liptovském Mikuláši. Příměstský autobus nás odvezl až k úpatí Poludnice v Závažnej Porube a tak nám trek začínal opravdu brzy – v 5:45.

Vybaveni mapou i GPS jsme už na začátku sešli z cesty, protože nás zlákala široká sjezdovka mířící přímo nahoru, kterou jsme se pak dobrou hodinu prodírali podle azimutu lesní divočinou, promočení od silné rosy a odření od křoví všeho druhu. Vybrali jsme si prostě zkratku – "sice trochu delší, zato ale horší cesta". Pak už jsme se ale chytli a postupně po žluté a posléze po zelené nabírali další a další metry. Vrchol Poludnice jsme obešli a pochodovali první hodiny do kopce vcelku fádním lesem. Cestu nám ale zpříjemňoval zpěv ptáků a spousta různých květin, které Ondra fotil.

nizke-tatry-sojka1.jpgnizke-tatry-sojka2.jpgnizke-tatry-sojka3.jpg
První metry pod Poludnicou. Liptovský Mikuláš na obzoru *** Po sjezdovce... *** ...a první sedlo

Po výstupu na Sedlo Predných začala nejhorší část cesty. Žlutá vedla stoupající vrstevnicí nad ostrou propastí a z boku nás z cesty vytlačovala neořezaná kleč. Kombinace kluzkého svahu a dotěrných větví kosodřeviny zavinila nejeden pád. Odrásané karimatky a ruce od pryskyřice – byli jsme prostě rádi, že jsme se po pár hodinách vystoupali na hřeben, na Kosienky, kde už to bylo lepší. Začaly slibné výhledy. Vpředu masiv Nízkých Tater, vlevo Jánská dolina a vpravo Demänovská dolina. Před námi masiv Ďumbieru a za námi Poĺudnice. Hřeben, který jsme přešli, i sousední hory měly nádhernou výzdobu z bílých vápencových skal. Nedostatek povrchové vody dával tušit, že pod námi je hornina jak ementál a průvodci vodí skupiny Demänovskými jeskyněmi. Bylo ale ještě nutné překonat náročné stoupání a klesání od Krakovy hoľy přes Tanečnicu a Prašivou.

nizke-tatry-sojka4.jpgnizke-tatry-sojka5.jpgnizke-tatry-sojka7.jpg
Tekoucí voda ve vrchní partii dolomitového hřbetu je vzácnost *** Okno *** zarostlá “žlutá turistická trasa”
nizke-tatry-sojka8.jpgnizke-tatry-sojka9.jpgnizke-tatry-sojka10.jpg
Nad Jánskou dolinou *** první pohledy na hlavní hřeben *** ostroh nad propastí

V sedle Javorie nás opustilo krásné počasí a bouřka s přívalem deště a krup nás zavalila tak rychle, že jsme ani nestihli vytáhnout pláštěnky. Když to přešlo, sešli jsme poměrně dost daleko a hluboko pro vodu a uvařili oběd. Odpoledne už pak začalo být znát, že jsme od batohů od loňska odvykli. Začal jsem se shánět po místu k postavení stanu, ale ouha. Nízké Tatry nejsou Karpaty na Ukrajině. Utábořit se u cesty jsme neměli odvahu – zákazy byly jasné. A dál od cesty už byly jen samé zarostlé svahy, kde to bylo bez šance. Takže jsme pojali rozhodnutí přejít až za hřeben Nízkých Tater a zkusili štěstí někde kolem Chopoku.

Cestou přišel nejkrásnější zážitek dne. Putovali jsme nad ledovcovým kotlem pod Ďumbierem a nemohli jsme se nabažit té nádhery: kombinace divokého štítu Ďumbieru se zbytky sněhu a údolí se dvěma plesy a četnými bublajícími potoky brala dech. Už bylo 17 hodin a od údolí jsme odbočili po žluté traverzem na Demänovské sedlo. Fičel tam vítr, ale hned jsme se po neznačené pěšince pustili dolů na jih. Sestup na modrou vrstevnicovou cestu byl pro unavené nohy docela náročný.

nizke-tatry-sojka11.jpgnizke-tatry-sojka12.jpgnizke-tatry-sojka13.jpg
Pod Ďumbierem *** Jánská dolina *** Ďumbier se tváří mohutnější než ve skutečnosti je
nizke-tatry-sojka6.jpgnizke-tatry-sojka15.jpgnizke-tatry-sojka16.jpg
ukázka květinové nádhery *** před námi hotel Kosodrevina *** pohled z okna hotelu - tak to bych bral i doma

Po modré jsme kolem 18. hodiny dorazili ke zdáli viditelnému hotelu Kosodrevina. Hranatá stavba ze 70. let jakoby ani nebyla v provozu. Vše zašlé, omítka opadaná. Ta hrozná krychle do tak krásné krajiny vůbec nepatřila. Pak jsme k ní ale sešli blíže a k našemu úžasu jsme bez potíží dostali za 2 x 13 € dvojlůžák s polopenzí, povlečenou postelí a teplou sprchou. Omšelost celého zařízení nám byla fuk. Shodili jsme batohy, rozvěsili mokré věci, osprchovali se a hurá na večeři. Polévka, vepřo-knedlo-zelo a navrch pivečko... Blaženost! Do postele jsme zapadli krátce po 20. hodině a spánkem spravedlivých chrněli až do rána. Já vstal před šestou, napsal jsem těchto pár řádek a teď, krátce před 7. hodinou Ondra poprvé na chvíli otevřel jedno oko.

Den 2.; 17 km, převýšení cca 1500m

Po výborné vydatné snídani začínáme asi v 8:30 stoupat po žluté trase přímo na Chopok. Je to převýšení 500 m prudkým svahem, po kamenité cestě, připomínající spíše obří schodiště s kameny namísto stupňů. Kopec nám dával zabrat, ale šlapali jsme s chutí. Na vrcholku čekala kamenná chata pod Chopokem, kterou zásobují pouze nosiči. Jeden z nich dorazil asi půl hodiny po nás a hodil na váhu 70 kg krosnu. Pivko tam přesto bylo za přijatelných 2 €. Z Chopoku byl krásný výhled, počasí nám přálo. Pak už jsme kráčeli po hřebenovce na západ a kochali se přehlídkou nádherných údolí a panoramatických výhledů. Minuli jsme Krížske sedlo a přešli Chabenec.

nizke-tatry-sojka18.jpgnizke-tatry-sojka19.jpgnizke-tatry-sojka20.jpg
naposledy se tu značkovalo za Jakeše *** na Chopoku *** Ďumbier s čepicí
nizke-tatry-sojka22.jpgnizke-tatry-sojka24.jpgnizke-tatry-sojka25.jpg
luxusní hřebenovka *** “mrtvá” lanovka na Chopok - léta nefunkční *** Kamenná chata pod Chopkom

Cestou jsme potkali dva starší Slováky. Paľo a Ľaco nás vyzpovídali a ukázali nám spoustu orientačních bodů na obzoru. Oba byli turisté z přesvědčení. Šli celý hřbet Nízkých Tater od Telgártu a měli dost špatné zprávy ohledně stavu tamních cest. Spolu s nimi jsme dorazili mezi prvními asi v 15:20 do útuľni pod Chabencem. Ten den jsme s různými zacházkami nachodili jen 17 km, takže byl vlastně odpočinkový. Celkové převýšení však přesto bylo přes 1500 m. Hřeben se docela vlní, takže výškové metry naskakují.

Snad nejnádhernější úsek cesty byl průchod podle vedlejšího hřebene Skalka. Krásné divoké masivy a příroda bez viditelných lidských zásahů. Jen jsme marně vyhlíželi sviště a kamzíky, kteří tam prý bývají často k vidění. Také pohled od noclehárny, kde trávíme večer, na panorama před námi je úžasný. Do masivu Skalky se opírá večerní slunce a ozařuje jeho vrcholek ještě ve chvíli, kdy už se u chaty šeří. V chatě spí asi 36 lidí v podkroví na matracích. Dalších asi 10 si ustlalo dole na zemi, na lavicích a dokonce i na stolech. Kromě toho venku vyrostlo 12 stanů, takže tu nocuje celkem asi 80 lidí, většinou Čechů. Režim je přísný. Podle příchodu se nejprve přidělí matrace v podkroví, teprve pak se hledá místo v lokále. Stany se mohou stavět až po západu slunce. Proč? Nevíme. Na nás tedy vyšly matrace v podkroví a stan nošený na mých zádech má zatím stále před premiérou.

Po pár pivech a nějaké té pálence vypité s Paľom a Ľacom uléháme ještě před večerkou, která je oficiálně v 9:30. Spaní nic moc, říkáme si, že by to bylo pod stanem lepší.

nizke-tatry-sojka26.jpgnizke-tatry-sojka27.jpgnizke-tatry-sojka28.jpg
chodník *** na hlavním hřebenu *** chodník stráží mužik
nizke-tatry-sojka29.jpgnizke-tatry-sojka30.jpgnizke-tatry-sojka31.jpg
letecké pohledy
nizke-tatry-sojka32.jpgnizke-tatry-sojka33.jpgnizke-tatry-sojka34.jpg
na poslední fotce v řadě nezbytné zařízení pod Chabencom :)

Den 3.; 30 km, převýšení cca 1000 m

Ráno vstáváme po 6. hodině. Ľaco s Paľom odešli už před hodinou. Takže uvařit něco teplého, hygiena u pramínku a na cestu. Počasí je dost depresivní. Fouká silný vítr a táhne s sebou nízké mraky. Vidět je tak na 50 m a kolem nás protékají pruhy husté mlhy. Jsme oblečeni do nepromokavého a tak se při stoupání na Ďurkovou docela paříme.

nizke-tatry-sojka35.jpgnizke-tatry-sojka36.jpgnizke-tatry-sojka37.jpg
Útuľňa pod Chabencom *** modrá je dobrá *** večerní procházka
nizke-tatry-sojka38.jpgnizke-tatry-sojka40.jpgnizke-tatry-sojka41.jpg
kousek pod Ďurkovou ***  Skalka v západu slunce*** a ráno
nizke-tatry-sojka42.jpgnizke-tatry-sojka44.jpgnizke-tatry-sojka45.jpg
vidět nic není, ale ta informace tam je *** pak se počasí zlepšilo *** krásná cesta

Asi po 1,5 hodině se ale vše obrací k lepšímu. Nebe se vyjasňuje a za chvíli pálí sluníčko. Vyšli jsme asi v 8 hodin a kolem 10. hodiny už se mažeme krémem na opalování. Procházíme dále přes Ratiborskou Hoľu, Veľků Chochuľu a Prašivou. Všude krásné výhledy. Chladnější vítr vyrovnává sluneční svit, takže se jde celkem dobře.

Následuje pětisetmetrový sestup na Hadieľské sedlo. Nohám se to nelíbí. Je vedro a dusno. Na hřebenový vítr už jen s láskou vzpomínáme. V Hadieľskom sedle jsme před 14. hodinou. Je tam nový přístřešek pro turisty s dřevěnými plošinami na přespání a ohništěm uprostřed. Hezké, ale jsou tu hejna dotěrných hovad. Nabíráme vodu v prameni a pak po žluté obcházíme ostrý vrchol Kozího Chrbátu. Po mírných kopcích po dalších dvou dlouhých hodinách dorážíme do Donoval. V centru máme na počítadle GPS 30 km a převýšení přes 1000 m. Za chvíli už sedíme v autobuse do Ružomberoku a vlak nás odveze se dvěma přestupy až do Liberce.

nizke-tatry-sojka46.jpgnizke-tatry-sojka47.jpg