Notice: Constant DB_PREFIX already defined in /var/www/finishwebhosting/data/www/cestopisy.com/wss_frontend/defines/defines.php on line 87
Ukrajina (a slovenské zříceniny) | CESTOPISY.COM
Grafická verze

Pořád se něco děje

RSS CESTOPISY.com
Pokud nechcete propásnout žádný nový příspěvek, přidejte si "RSS kanál poslední změny na webu cestopisy" do Vaší RSS čtečky.

Přidej CESTOPISY na Seznam
Přidat CESTOPISY na Google Reader nebo Homepage

Ukrajina a slovenské zříceniny :) 2007

Ukrajina je zemí velkých překvapení a pokud ji chce člověk alespoň trochu poznat, měl by tak učinit na vlastní oči, protože žádný popis nemůže nahradit přímý prožitek. I přesto to zkusím a napíšu své dojmy z naší bývalé državy.

Autor: Denny Newman

Pátek 10. srpna 2007

Můj milý deníčku,
nevím, jak je to možné, ale už se to stalo znovu. Zase sedím v dodávce plné hádajících se lidí, je tma a Kachna nechce zastavit na čůrání. Kolikrát už se mě o tomhle zdálo a já se pak probudil hrůzou a celý zpocený? Musel jsem mít mozkovou příhodu, že tohle znovu dělám. Jedeme na Ukrajinu, do naší bývalé državy, jsou tam krásné hory a vlídní lidé. Našel jsem si to na internetu, tak to musí být pravda. Moc se těším, jak se budu kochat výhledy na krásnou, panenskou krajinu, jak budu skotačit se Zabim, jak budu pozorovat Davida, jak bravurně řídí...
Náš první den jsme skoro celý strávili v Davidově dodávce, protože cesta na Ukrajinu je opravdu dlouhá. Tuze dlouhá. Takže jen heslovitě s hodně přibližnými časovými údaji.

19:00 - Sraz v Plzni na Rokycanské třídě. Jdeme s Andrejkou, která mě vyprovází o přibližně 4 a půl minuty pozdě. Mám kvůli tomu veliké výčitky, chudáci kamarádi na mě budou muset čekat. Nesnáším, když někdo přijde někam pozdě. Je to podobné, jako když Zabi nesnáší, když někdo nesprávně složí mapu. Jsem nervózní a strašně spěchám.
19:10 - Na místě srazu je jen Zabi s Luckou, která ho doprovází podobně jako Andrejka mě. Výlet na Ukrajinu je jen pro otrlé a ostré hochy, navíc Andrejka nemá dovolenou a Lucka není blázen. Auto nikde. Když se dole u Baumaxu objeví bílá dodávka, vášnivě se se Zabim loučíme se svými dívkami. Každý s tou svojí.
19:30 - Projelo mnoho bílých dodávek, už dlouho jsem se tak vášnivě a často nelíbal.
19:59 - Jsou tady, míněna správná, Davidova dodávka. Přesněji řečeno, jsou tady plus několik metrů, málem nás přejeli. Zastavit na prázdné autobusové zastávce byl náročný manévr. Dojemné, definitivní
rozloučení s Andrejkou a Luckou a odjezd.
20:01 - Zabi se ptá, jestli už tam budeme.
20:02 - První pivo.
20:05 - Druhé pivo.
20:11 - Třetí pivo.
20:20 - Fernet.
20:24 - Zabimu dochází alkohol.
20:57 - Dlouhý a nudný přesun potmě a po dálnici, jako doplněk déšť. Časté žádosti o zastavení na čůrací pauzu nenachází odezvy. Je to tu zase.
23:01 - Řeč přišla na nejnižší místo v ČR. Všichni ti lidé okolo mě mají encyklopedické znalosti. Já sázel na Čížárnu u nás na vsi pod kolejema na Nýřany, ale je to dno nějakého oceánu o rozloze celého našeho území v hloubce 6000 metrů pod hladinou moře. Jediná věc mě uklidnila a to, že někteří tipovali dno dolu Karviná, než je Zabi utřel tím dnem v moři. O Zabim je známé, že doma má v knihovně výhradně encyklopedie a učí se je nazpaměť. Má je i na WC, když jsem tam jednou seděl, kousek jedné jsem si prolistoval a dodnes si pamatuju atomové číslo plutonia. Na to bohužel řeč nepřišla, i když jsem se ji na toto téma snažil nenápadně zavést.
23:12 - Kachna trvá na tom, že tam chce alespoň jeden ostrov. Zvláštní, doteď to vypadalo, že spí na přední sedačce.
23:14 - Matematicko statistická diskuze v řádech pro mě nepochopitelných čísel a vzorců.
23:16 - Mary je nasranej, protože mu došlo, že tam nejspíš někdo chytá ryby. Naše ryby.
23:18 - Kachna je umírněnější, chce tam jen vybírat mýtné.
00:07 - Hrajeme Stupido. Když jsme ho hráli naposledy, což bylo na Aljašské poště v roce 2005, Zabi se se mnou brutálně pohádal o jednu část pravidel, konkrétně stopku při výkopu.
00:08 - Brutální hádka se Zabim o jednu část pravidel, konkrétně stopku při výkopu.
00:09 - Všichni jsou uraženi, nemluví spolu a když výjimečně ano, označují se za kretény, hovada a v jednom případě i za lidi bez vysokoškolského vzdělání.
00:11 - Přeci jen hrajeme, sporné pravidlo je vynechané. Stupido je skvělá šance, jak ostatní přinutit přiznat, že neznají některá cizí slova. Například opak zenitu. Nadir. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Nadir)
01:00 - Blížíme se ke slovenské hranici.
01:01 - Už jsme skoro u slovenské hranice.
01:02 - Zabi nám oznamuje, že nemá pas.
01:03 - David nám oznamuje, že nám teče nafta z čerpadla.
01:04 - Oznamuju všem, že brzo někoho zabiju.
01:05 - Hranice se Slovenskem. Klidný průběh celní kontroly narušil Zabi, který se dožadoval razítka do pasu.
01:29 - Nové Mesto. Kachna porovnává autoatlas s realitou kolem nás a snaží se najít odbočku vpravo. Je hodně důležitá, abychom si nezajeli. Všechny odbočky jsou doleva.
01:30 - Jsme za Novým Mestom, zajeli jsme si.
01:31 - Po otočení dodávky a několika nepublikovatelných slovech se navigace ujímá Zabi. Všichni jsme si výrazně oddechli.
01:32 - Správná odbočka nalezena. Zabi se dotazuje Kachny, jestli už se někdy v životě setkal s mimoúrovňovou křižovatkou. Kachna zarytě mlčí.
01:45 - Čachtice, tady někde budeme spát. Zabi nás varuje, že v žádném případě nesmíme při hledání noclehu podjet koleje, to by znamenalo, že jsme na úplně špatném konci hřebene.
01:46 - Ano, podjeli jsme koleje.

cachtice.jpg
Čachtický hrad, první zřícenina výpravy, tady mě to ještě bavilo.

sobota 11. srpna 2007

Ráno nás probudil lehký deštík, takový romantický, ale vzhledem k tomu, že jsme spali na louce u dodávky a beze stanů, přinutil nás vstávat. Bylo 6 hodin ráno. Tady na východě svítá vždy dřív, už se těším na Ukrajinu, tam bude světlo jistě už od čtyř od rána. Nabídnul jsem Zabimu pivo, chtěl jsem si vychutnat zvuk otevírané plechovky ve dvou, to je vždycky lepší. Rozdal jsem i čokosušenky, chtěl bych být v kolektivu oblíbeným.

Zabalili jsme. V dodávce je krásný pořádek, věci uspořádané, nikde žádné odpadky, voní to tu. Pod přední sedačkou Zabi našel přepravku plnou různého dobrého jídla, jako například lovecký salám, čokolády, sušenky, juice a podobné pochutiny. David od volantu všechny přítomné upozorňuje, že kdo mu na přepravku sáhne, toho stáhne z kůže a maso mu otrhá z těla kombinačkama. Zhruba minutu na to koluje v zadní části dodávky větší množství loveckého salámu, sušenek, čokolád a juice. Kombinačky David nenašel v autě ani jediné, i když kvůli tomu zastavil a někteří servilnější jedinci mu je pomáhali hledat. Zabi dokonce ještě s plnou pusou. David by měl příště věnovat víc času přípravě, aby se mu zase nestalo, že nechá něco důležitého doma.

ukrajina14.jpgPod zříceninu hradu Čachtice, naši první historicko-poznávací zastávku, jsme vyjeli vcelku bez potíží. Pravda ale je, že někteří z nás se nehodlali s tímto stavem spokojit a přesvědčovali Davida, aby vyjel až nahoru a zacouval na nádvoří. Nejlépe tak, aby šlo fotit přímo z auta. David byl ale uražený za ty sušenky a nebyla s ním řeč. Kachna jásal, že díky předčasnému vstávání jsme několik hodin před itinerářem a že nám to všechno pěkně vychází. Pomyslel jsem si, že se hned vzápětí musí něco strašného stát, třeba že začnou padat meteory nebo něco na ten způsob. Nikdy v minulosti nám to všechno krásně nešlo. Když nám to jen trochu krásně šlo, zabloudili jsme, nebo nám ujel vlak. Jednou jsme snědli smažák se zkaženou tatarkou a bylo nám blbě.

Zřícenina byla krásná, záhy jsem seznal, že je to ta samá, na které se točil film Tajemství hradu v Karpatech a do které v závěrečné scéně pochodovali vojáci za zpěvu šlágru "Salašáry". Hrad evidentně tajemný byl, protože jsme nalezli návštěvní knihu, která ač téměř celá popsaná, obsahovala jen zápisy z dneška, některé i roky staré. Pravděpodobně jsme se dostali do nějaké časové smyčky. To by nakonec vysvětlovalo i fakt, že Zabi neustále odněkud vytahoval další a další piva, ačkoliv mu došly už den předtím a nikde jsme nestačili doplnit zásoby.

Další zřícenina, rozvaliny hradu Beckov, se stala slavná především tím, že jsme našli dole pod hradem neotevřenou lahev místního chlastu. Nejzkušenější alkoholik výpravy Zabi si ji znalecky prohlédl proti světlu, přičichl k uzávěru a lehce ji u pravého ucha protřepal. Potom prohlásil, že je to alkohol a je to pitné. Kdyby se podíval na etiketu, kde bylo napsáno "Tuzemský Rum", nemusel tak šaškovat. Následovala standardní prohlídka zříceniny, kdy Bára, Klára a Kachna znalecky hobeckov.jpgdnoili kdejaký zcela nezajímavý šutr a vedli u toho učené řeči. Zabi přikyvoval. Mary přikyvoval. Mě lezli na nervy, mě zříceniny nikdy moc nebavily, hlavně když jich bylo víc jak jedna za rok a nedal se na jejich nádvoří udělat ohníček a pozorovat orel, kroužící v krvavém západu slunce. Zkrátka, Beckov byla zřícenina jako každá jiná, nuda, nuda, šeď, šeď. Snad jen nehlídaný katapult na nádvoří v rukou našich mladých balistiků stojí za zmínku - obyvatelé vesnice pod hradem, hlavně ti s pálenými taškami, budou ještě dlouho vzpomínat.

                                                     Naši mladí balistici v akci ->

Po Beckově následoval přejezd do Žiliny. Kdysi jsme tu s Náčelníkem a Mášou kouřili za hvězdné noci natažení na karimatkách za nádražím. Letos jsme si tu dali na náměstí oběd v místní pizzerii, po kterém jsme se - musím to zmínit - vypravili na WC. Když byl uvnitř Zabi, ozvala se strašlivá rána, pak Zabiho nelidský řev a pak dlouhé ticho. Když Zabi vyšel, tvářil se zcela normálně, jako by se nic nestalo. Nikdo z nás neměl sílu se ho zeptat. Zabi dokáže kvůli pobavení svých kamarádu naprosto neuvěřitelné věci. Když si myslel, že se už nedíváme, chytil se mezi nohama a pajdal.

Po Žilině následovala další zřícenina, tentokrát hradu Lietava. Odmítl jsem výstup absolvovat a dohnal spánkový deficit z minulé noci. Taky jsem si připadal jako zřícenina a to jsme hory ještě neviděli ani na reklamních tabulích.

Další zřícenina, Strečno. Ještě jeden hrad a jedu domů.

Večer jsme se pokusili navštívit aquapark, ale vzhledem k cenám z toho nakonec sešlo. Padaly i takové návrhy jako spát pod hrází nedaleké Liptovské mary, vymyslel Mary, a ráno se do aquaparku vrátit. Asi že by do rána zlevnili. Nakonec jsme Liptovskou maru objeli a spali na její pláži, kde nikdo nebyl. Měl jsem trochu obavy, aby David ráno s dodávkou vyjel zase zpátky na silnici, terén vypadal hodně rozbahněný, ale ujistil mě, že to bude v pořádku a ať nemám žádné obavy. Byl jsem rád, že je s námi právě on v roli řidiče. Je zodpovědný, zkušený a když něco řekne, má to podložené spoustou vědomostí a najetými kilometry.

Před spaním jsem se byl se Zabim a Davidem vykoupat, bylo to moc příjemné osvěžení. Ve spacácích ještě probíhala tradiční debata na téma Hrombeso, do které vnesla Máša čerstvou a neotřelou myšlenku, jestli o tom budeme ještě pár let žvanit, nebo už na to konečně vlítneme. Po bouřlivé, ale krátké debatě jsme se shodli, že o tom budeme ještě několik let žvanit. Hlavně Zabi to prosazoval, ale všichni jsme věděli, že jenom z toho důvodu, že u sebe neměl Lucku. Kdyby tam totiž byla, my ostatní bychom do toho možná i šli.

neděle 12. srpna 2007

Jestliže nás včera probudil příjemný, lehce osvěžující, ale v mezích přípustnosti probouzející deštík, dnes doslova chcalo. Museli jsme se pod markýzou dodávky semknout, aby na nikoho nepršelo, což bylo nepříjemné hlavně nám, kteří jsme se včera umyli v jezeře - ti, co se neumyli, začínali smrdět. Kachna například. Ale nakonec přestalo, my plni optimismu a nadšení vstali a naše nově uskupená jednotka po čistotě toužících se opět vykoupala v jezeře, navoněla a vzala si čisté oblečení. Bylo to opravdu příjemné.

ukrajina2.jpgSbalili jsme se a David se s dodávkou rozjel. Po pár metrech zapadl do bahna. Pamatuješ, deníčku, jak jsem to včera říkal? Jak jsem varoval, abych ráno vyjeli, co když zaprší? Každý prorok musí překonat mnohá protivenství. Za malý okamžik jsem byl spolu s ostatními mužskými nešťastníky svlečený jen do trenýrek, po kolena v bahně a tlačili jsme dodávku. Poznamenal jsem si v duchu, že když se tlačí dodávka z bahna, je dobré nestoupat si přímo dozadu, za kola, na která je navíc vedený náhon. Řidič třeba může přidat plyn, kola proklouznout... chtěl jsem Davida zabít.

První zastávkou byl toho dne Vrbov. Ačkoliv to jméno evokuje další zříceninu, jednalo se o komplex termálních koupališť, kde z trubek obalených kamenem vytékala horká voda, pára stoupala přívětivě k nebi a David se tvářil, že se ráno nic nestalo. Stalo. Usmyslel jsem si, že až večer usne, připlížím se opatrně k jeho spacáku a nacpu mu do něj Zabiho. Mary vyjednal u pokladny lstí a vemlouváním hromadnou slevu pro nás všechny s tím, že nedostaneme doklad a zaplatíme směšný zlomek původní vstupenky. Na celou akci padl malý stín, když jsme úplatek předávali ve chvíli, kdy si majitelé koupaliště přišli přepočítat kasu.

Následovalo několik dalších hradů, hlavně zřícenin. Pochopil jsem, že Kachna je nějak přitahován ke stavbám, které věrně odrážejí stav jeho mysli a charakteru. Na Spišském novém hradě jsme potkali Zabiho bráchu s jeho partou přestárlých, ženatých a obtloustlých motorkářů. Podle jejich vyprávění trávili všechen čas konzumací alkoholu a balením místních děvčat. Chtěl jsem zběhnout z Ukrajinské výpravy a jet s nimi. BORN TO BE WILD!!!

spissky-hrad.jpg
Spišský Nový Hrad

spissky-hrad2.jpg
Spišský Nový Hrad, nejrozsáhlejší zřícenina Slovenska, potažmo celé bývalé ČSSR a ČSFR. Muselo dát strašnou práci to takhle zřítit. Za vstup mezi šutry chtějí 100,- Sk, šmejdi.

Přišla poslední zřícenina toho dne. Byl jsem na pokraji svých psychických sil. Nedal jsem to ovšem znát, abych nevypadal měkký a rozhodl jsem se jít kolektivu příkladem. Zajásal jsem a za povzbudivých výkřiků se rozeběhl přímo nahoru. Z kolektivu se vydělil, aby mě mohl následovat, bohužel jen Kachna. Vnitřní soutěživost a chorobná touha vyhrávat mu nevolila zůstat k mé solitérské akci chladným. Po několika málo sekundách však vyplaval na povrch závažný problém - stav mé tělesné schránky. Začal jsem supět, funět, až jsem se skoro pod hradbami zastavil úplně a pokoušel se o mě infarkt. Jistou satisfakcí mně bylo, že Kachna nedoběhl zase o takový kus dál, navíc se tam spíš doplazil, než doběhl. Ani on už není přímo týnejdžr. Bára nezklamala a jala se mě vysmívat a pronášet hodnotící soudy na téma machrování. Kdepak machrování, tady už šlo o zachování zbytků důstojnosti. Tohle ženský nikdy nepochopí. Pitomý ženský už vůbec ne. Bára nikdy.

Samotná zřícenina byla opět jen halda navezených šutrů, ke které se dalo z druhé strany pohodlně zajet s dodávkou. Večer jsme zastavili na spaní u Zemplínské Šíravy. Zastavili jsme však až úplně potmě, takže jsme z ní nic neviděli. Znám o ní takový vtip: Proč postavili Slováci Zemplínskou Šíravu? Protože by rádi další kolo SNP zakončili monumentální námořní bitvou.

pondělí 13. srpna 2007


Ukrajina je zemí velkých překvapení a pokud ji chce člověk alespoň trochu poznat, měl by tak učinit na vlastní oči, protože žádný popis nemůže nahradit přímý prožitek. I přesto to zkusím a napíšu své dojmy z naší bývalé državy.

Vezměte Chotíkovskou skládku komunálního odpadu, flákněte ji někam do nížiny mezi zalesněné hory a pozvěte ty nejhorší architekty na světě, aby se vyřádili, a máte jakýs takýs obraz, jak to na Ukrajině vypadá. Potom je třeba jestě přidat spousty špinavých lidí, absolutní nezájem místního obyvatelstva o cokoliv společné, jako třeba veřejná prostranství (s čestnou výjimkou Lvova a asi dvou center, ale opravdu malých center měst, co jsme viděli - Užhorod a Mukačevo) a hlavní atrakci téhlé země - celníky.

Při našem přejezdu hranic se naplnila slova mnoha cestovatelů z různých internetových deníků, která jsme četli v rámci přípravy. Nejprve jsme museli zcela nesmyslně čekat veliký kus od samotné hranice a celníci na nás mířili samopalem. Pak nám dali kartičku s nějakým razítkem. Mířili na nás při tom samopalem. O sto metrů dál na nás mířil samopalem jiný celník a kartičku si vzal. Pak jsme dlouho zase čekali, než přišla slečna v uniformě a lodičkách. Chůze v lodičkách jí dělala velký problém, protože v nich buď neuměla chodit, nebo měla menší lodičky než nohy. Ta na nás naštěstí samopalem nemířila. Naštěstí proto, že stačilo jedno škobrtnutí navíc a samopal mohl vystřelit. Zase nás seřvala, jak je možné, že někteří z nás jsou v dodávce a někteří postávají venku. Pak nám rozdala jiné kartičky, ať je vyplníme. Během vyplňování na nás přišlo mířit samopalem několik dalších celníků. Mezi mířením se nás průběžně ptali, kam jedeme a co tam budeme dělat. Chtěl jsem odpovědět, že do Maroka, proto čekáme na ukrajinských hranicích, ale neudělal jsem to. Pořád na nás mířili těmi samopaly. Kartičky byly vtipně jen v ukrajinštině, což je taková horší verze ruštiny, něco jako čeština a hantec. Luštili jsme je celkem dlouho, ale nakonec se spojenými silami podařilo. Pustili nás. David se rozjel. Po třech metrech nám zastoupil cestu další celník a ano, zase na nás mířil samopalem. Nebylo by vůbec od věci, kdyby těm *** někdo ty samopaly narval do ***. David musel vystoupit a jít do celní budky. Tam na něj měli nějaké hemzy, ze kterých vyplynulo, že chtějí úplatek. Dostali 10 Euro. Kdyby to řekli rovnou, ušetřili jsme několik hodin nervů a míření samopalem.

ukrajina3.jpg
Zdobný bezvkusismus v praxi

Cestování po ukrajinských silnicích připomíná ponejvíce kodrcání cikánskou maringotkou po polní cestě. Napadlo mě, jestli to na Ukrajině není podobné jako v Rumunsku - stát má k dispozici jen konstantní množství asfaltu, které během roku přesouvá rovnoměrně po celé silniční síti. On si ale člověk nevybere, u nás ho zase žerou srnky. Na Ukrajině už ho všechen sežraly.

Jeli jsme dlouho, předlouho. Koupili jsme si ovoce u stánkařek, co stály u cesty, takové milé babičky to byly, kochali jsme se úzkokolejnou železnicí (někdo poznamenal, že na široké vagóny tu nemají peníze), ale ze všeho nejvíc se nám chtělo zvracet z místních domů. Zvlášť Kachna, Zabi a jedna Vočadlová trpěli jako zvířata, protože oni podle vlastních slov architektuře rozumějí. Vedli o tom spoustu odborných řečí. Zabimu jsem to věřil. K těm domům. Dejme tomu, že jste ukrajinský celník. Máte spoustu peněz z vybraných úplatků a chcete to všem ukázat. Vezmete tužku a nakreslíte hrad, jako je ve znělce od Disneyho, takový ten s mnoha věžičkami a obloučky. Pak tu zhovadilost necháte postavit, nejlíp někde u hlavní cesty, natřete to na růžovo se sytě zelenými detaily a doplníte fialovými okapy a zlatou střechou. Ta zlatá střecha tam rozhodně nesmí chybět. A teď si představte, že podobní magoři se rozhodnou bydlet pohromadě podél hlavního tahu do vnitrozemí.

ukrajina12.jpg
A nyní soutěžní otázka - stavba na obrázku je: A) Pravoslavný kostelík kategorie M (menší stavby), nebo za B) soukromá rezidence ukrajinského pohraničníka

Přál jsem si, abychom už byli v horách, což se podařilo k večeru. Dokodrcali jsme se do Černohorského masívu. Silnice začala stoupat a objevila se železniční trať s normálním rozchodem. Stoupali jsme několik hodin, až jsme projeli sedlo a začali zase klesat do města Vorochta, našeho basic campu (to jsem napsal schválně anglicky, aby bylo poznat, že naše expedice měla světové parametry. Ale neklesali jsme dlouho, milé děti, bylo už pozdě, tak jsme našli první příhodné místo, postavili stany a šli spát.

ukrajina4.jpg
Doprava na Ukrajině

úterý 14. srpna 2007

Ráno jsme si v klidu a za světla prohlédli naše tábořiště. Mohlo být pěkné, dispozice k tomu mělo, ale místním lidem musela příroda nějak strašlivě ublížit, že se jí rozhodli takhle pomstít. Všude, ale opravdu všude, na každém myslitelném kusu země byly haldy odpadků, polámané stromky, okolo špinavá řeka a kousek od nás nějací borci stavěli nový betonový most právě nad tou špinavou řekou a všechen stavební odpad padal rovnou do vody a byl unášen proudem. Do toho běhala chudák podvyživená kráva s utrženým provazem na krku a žvýkala plastovou láhev. Prostě děs. Nejsem odborník, ale někomu tady chybělo jakékoliv sociální cítění (není to moje, nezáleží mě na tom, takže to buď ukradnu, nebo zničím) - vzpoměl jsem si na pohádku S čerty nejsou žerty, která začíná výstižně: V jednom knížectví se měli dobře, což druhé knížectví pochopilo jako příčinu toho, že se u nich mají špatně. Ukrajina se také upíná k tzv. západnímu blahobytu, ale nikoho nenapadne zamést si na dvorku.

Sbalili jsme se a jeli se podívat do Vorochty, městečka, které by bylo ve vyspělejší zemi krásným horským střediskem, ale v Ukrajinské verzi to byla jen další špinavá vesnice, jen položená o 1500 metrů výš. Pravděpodobně zažila Vorochta i lepší časy - na svahu jednoho z okolních kopců byl skokanský můstek (Vorochta byla za časů Sovětského svazu tréninkovým centrem sovětských skokanů na lyžích), železnice (kterou ovšem za první republiky postavili Češi, jak nám ochotně za dva dny sdělil český důchodce v jedné restauraci) a skvělá poloha v horském sedle. Jenže opět velké zklamání - zničené cesty, oprýskané domy, odpadky a špína, toulaví psi v neuvěřitelném množství a špinaví lidé spolu s kouřícími těžkými náklaďáky, kteří to praskají středem městečka.

Navštívili jsme taky dva místní obchody s potravinami. I když... ten první byl asi muzeum českého socialismu ze 70. let. Před obchodem, který připomínal středně velké české nákupní středisko, byl vykopaný příkop, přes který byla položená lešenářská podlážka. Asi už tam byla dlouho, stejně jako ten příkop, po stranách začínaly rašit mladé doubky. Uvnitř se na nás mračila znuděná, stará, ošklivá a špinavá prodavačka, štěkla na nás, ať si tedy vybereme a ukázala na police za ní. Byl tam jeden druh chleba a několik desítek druhů vodky. Šli jsme pryč, i když se paní tvářila, že nás zabije za zbytečné otravování. V druhém krámku to bylo lepší, asi byl soukromý, tam měli navíc ještě čokoládu Nestle a Pepsi Colu. A pivo. Nakoupili jsme si se Zabim spoustu piva a čokolády, že se ze žalu opijeme.

Malá poznámka - byl jsem z výpravy jediný, kdo byl schopný přečíst napoprvé azbuku. Pak ještě Vočadlice, prý její dědeček jest profesorem ruštiny na univerzitě. No a co, můj strýček je zase milionář a nevytahuju se. A má vlastní letadlo. Ale zpátky k tématu: zaznamenal jsem, že většina výpravy čte azbuku stylem Tři tančící opice, stan, fíkovník a dva močící psi.

ukrajina13.jpg
Doprava na Ukrajině, vpravo ekologická varianta, vlevo smrtící varianta (pro ty koně)

Začali jsme se Zabim pracovat na opití se, protože se ukázalo, že Hoverla, náš cíl, je pravděpodobně místními utajovaná, protože ani dvě směrové tabulky se nedokázaly shodnout, kudy se k ní jede. Nakonec jsme to strefili podle mapy, ale byl to boj. Jedna cedule snad dokonce tvrdila, že Hoverla neexistuje.

Hluboko v lesích jsme ale kupodivu narazili na závoru přes cestu. Závora byla zavřená a u ní cedule, že dál se smí jet jen za peníze. Nikdo z nás nechápal proč a tak jsem se šel jako jediný domluvy schopný (konečně po těch letech anglofonních ústrků) zeptat paní v domečku u závory. Prý jednoduše proto, že když jí nezaplatíme, tak závoru nezvedne a my dál nepojedeme. Jednoduchá, lehce pochopitelná logika na zabití. Zaplatili jsme tedy každý zhruba deset fufníků, což nakonec nebylo zase tak moc, a já se ještě pro jistotu zeptal na počasí. Bylo krásně, teplo, bez mráčku a bezvětří. Baba v budce řekla, že bude hnusně, zima, vítr a déšť a ať nikam nechodíme. To nám řekla brzo, když už nám prodala lístky.

Jeli jsme však neohroženě dál, protože bylo nemyslitelné, aby nás, materiální realisty, vybavené špičkovou technikou a železným odhodláním zastavily nějaké babské pověry negramotných domorodců. Pche. Cesta stoupala stále výš a výš, takže to bylo spíš pro terénní kamzíky, než pro dodávku. Spolu se stoupající výškou klesala kvalita povrchu vozovky a výška okolních stromů. NAHOŘE BYLY AUTOBUSY!!! Museli je tam dostat vrtulníkem, jinak to není možný!

ukrajina5.jpgVyrazili jsme do hor. Dodávku jsme nechali s motlitbami na parkovišti mezi ostatními autobusy, opodál bylo jen opuštěné a polorozpadlé horské středisko a jak jinak - haldy odpadků. A pár stánkařů, co prodávali unifikované turistické suvenýry, v tomto případě s nápisy v azbuce. V Čechách by to byl Krakonoš, na Slovensku Jánošík, v Anglii Robin Hood a ve Skotsku Lochneska. Co jsem ale ocenil nejvíc byl fakt, že jsme šli pěšky do kopce a nikde nebyla v dohledu ani jedna zřícenina. Nepočítám samozřejmě morální zříceninu Báru.

                                                            Stoupání na Hoverlu ->

Zabi už v sobě měl několik piv a já se nemohl zbavit pocitu, že velkou většinu obsahu jeho batohu tvoří zásoba pivních plechovek a červené pyžamo. Stoupali jsme lesní cestou po něčem, co vypadalo skoro jako turistická značka, ale nebyli jsme si jisti, protože kartografie a Ukrajina nejde moc dohromady. Čeho jsme si ale všimli - zatím co my, turisté z téměř západní Evropy jsme byli vybaveni speciálními goretexovými materiály, outdoorovými doplňky a různými vychytávkami, pláštěnkami, batohy s protiskluzovými plochami, nordwalkingovými holemi a podobně, místní kolem nás pobíhali v kraťasech, v gumovkách a sbírali borůvky. Nevím jak ostatní, ale já si připadal jako pitomec.

Nejprve bylo úbočí, potom les, potom menší les, pak kopec jako kráva, pak kosodřevina, pak pusto, ale furt do kopce, a nakonec to bylo skoro kolmo. Tok místních v gumopryžové obuvi neustával, zato stárnul. Předběhla nás i osmdesátiletá babička s košíkem plným hub. A byly to nějaké houby! Inu, Ukrajina, v minulosti nad ní zářilo nejen slunce.

ukrajina15.jpg

A pak se to stalo. Na nebi se mihnul první mráček, pak se přidal jeho větší kámoš, pak bylo vyloženě zataženo, po další minutě už byla obloha černá a přihnala se mlha, déšť a vichřice. Ztratil jsem se, protože jsem šel moc rychle, hnán obvyklou touhou být tam první a najednou za mnou nikdo. Ony tam tedy ve skutečnosti byly holky Vočadlovic, takže jsem chvíli zvažoval, jestli není ta mlha lepší, ale nakonec jsem počkal, protože co kdyby se ztratily taky. Pak by se totiž ztratili i ti lidi za nima, co mám rád. Třeba Zabík. A Kachník. A Mášenka. A Mary. A David. A víc už nás tam nebylo. Kdybych chtěl, mohl jsem je v tý mlze shodit ze skály, ty by koukaly, magistry a inženýrky.


ukrajina6.jpgVrchol! Byl jsem na vrcholu! David sice těsně před závěrem nasadil stíhací spurt, ale jeho útok jsem odrazil a byl tak skutečně první. Škoda, že to v té mlze nikdo neviděl. Za nějakou dobu dorazili ostatní. Čekal jsem, že Zabi otevře tradiční vrcholové pivo, ale neotevřel, mrzák jeden, byl obezřetný. Fotili jsme se, zaplesali si a přišla tradiční hádka, kudy dál. Jako v Norsku. Jako kdekoliv jinde, kde se dá jít už jen dolů, zato kudykoli. Oba hlavní tábory, Kachna a Zabi kategoricky trvali na své variantě. Zabi na sever, Kachna na jih. Možná to byl východ a západ. Alespoň že se shodli na tom, že půjdeme směrem dolů. Já jsem se hádky neúčastnil, zase by mě vyhrožovali, že pojedu domů stopem. Nakonec to vyhrál Kachna, cholerik zvítězil překvapivě nad flegmatikem.  Vrchol ->

Mlha bohužel neustoupila, déšť neustal, takže i když jsme nakonec šli podle Kachny a Zabi přestal uraženě mluvit, nikdo pořádně nevěděl, kam vlastně klesáme. Viděli jsme něco neuvěřitelného - i tady, na vrcholu národní ukrajinské hory, ve výšce 2084 metrů nad mořem byla skládka odpadků. Ne nějaká hromádka po šílené výpravě, tohle byla regulérní halda bordelu. Teď už to musím napsat - na Ukrajině žijou sociálně retardovaná prasata.

ukrajina7.jpgNikdo to nečekal, ale o cca 200 metrů níž nalezli jsme ceduli s nápisem Tábořiště. Promoklí až na kost, případně na ta místa bez pláštěnek, rozbili jsme tábor a začali ve vražedném tempu stavět stany, aby byly alespoň trochu suché. Já jsem postavil dokonalý stan značky Jurek s duralovými výztužemi a vodním sloupcem 25000mm, Kachna s Mášou postavili dokonalý stan Husky. Zabi pomocí větve, co se válela opodál a několika šutrů postavil stan značky Tesco za 300,- Kč, který si koupil těsně před odjezdem pro případ, že by pršelo.

Zalezli jsme si každý do svých stanů, když tu se ozvala strašlivá rána, čvachtavý zvuk a Zabiho pronikavý křik: "Doprdele, doprdele, mě vybuchly fazole!" Evidentně jsem nebyl jediný, koho napadlo uvařit si ve stanu. Evidentně jsem byl jediný, kdo měl otevírák na konzervy.

Když se Zabi uklidnil, pozval jsem ho k sobě do stanu na kávu, aby mu bylo hezky. Na oplátku mě propálil sirkou podlážku, kretén. Z vedlejšího stanu se ozval Maryho pochmurný hlas: "Hele, Zabíku, chtěli jsme ti nabídnout, ať spíš u nás, ale opovaž se k našemu stanu jenom přiblížit!"

středa 15. srpna 2007

ukrajina8.jpgRáno nás čekalo příjemné překvapení - všechna mlha ze včerejšího apokalyptického odpoledne klesla pod nás a my se ocitli na střeše světa. Nebylo poznat, jestli jsme se probudili v Karpatech, nebo v Himalájích. Jaké bylo ale naše překvapení, když po nějaké té minutě bezprizorního pobíhání kolem stanů, vaření snídaní a jiných podobných činností začaly mraky zase stoupat k nám nahoru a to tak, že rychle. Takhle nějak se musel Stephan King inspirovat, když psal svůj poslední horror. Nastalo rychlé balení a příjemné ráno, které se skutečně povede jednou za rok, a pak se pomalu, ale neodvratně změnilo na standardní ráno s druhou částí Kachno - Zabi hádky, kudy dál. Zabi cosi prosazoval, Kachna cosi prosazoval, ale dohodnout se neuměli. A mlha stoupala. Nakonec se Kachna s Mášou a Davidem (tedy klasický Kachnoklan) sebral a odešel směrem k jihu, řka, že nás do oběda dohoní, že si jde tjen vyběhnoutámhle na ten kopeček (hora na obzoru, v mracích), pak se támhle po tom hřebenu lehkou chůzí vrátí (vrcholky na západě) a sejdeme se na Pop Ivanu (celodenní cíl cesty naší umírněnější skupiny). Byl jsem rád, že jsou na světě ještě nějaké jistoty, na které se můžu spolehnout. Měl jsem ho poslat stopem domů.

ukrajina16.jpg
To je ona, Hoverla v plné kráse a ještě s mlžným oparem, tam odsud jsme včera sestoupili. Ta budka na stráni je jen budka na stráni, uvnitř jsou - jak jinak - haldy odpadků.

Naše skupina moudrých a líných (uvážlivých a znalých svých sil) příjemným traverzem obešla Hoverlu, na kterou už se nám znovu nechtělo, a za přátelského tlachání mířila k severu (asi). Klára doplňovala naše obrazové vjemy audioinformacemi o všem možném, co se týkalo pohybu zemských ker. Mnoho let jsem netušil, že se s nějakým morfologem setkám, nebo že snad něco takového existuje. Hřeben s námi hodnou chvíli laškoval, stále jsme stoupali a klesali přibližně o 100 - 200 metrů, takže nám příjemně nabíhalo zdolané převýšení. Po hřebenu byly také v pravidelných rozestupech rozmístěny mírně nakloněné či vyviklané hraniční kameny, z jedné strany s nápisem CS a z druhé s nápisem v polštině. Ano, kráčeli jsme po hranici, která v časech největšího rozmachu naší domoviny dělila naši Zakarpatskou Rus a polský Halič. Bylo to zajímavé cítit se jako imperátor. Abychom tyto libé prožitky ještě umocnili, anektovali jsme s Marym Zakarpatí zase zpátky do českého vlastnictví. Škoda, že se o tom nikdo z místních nedozvěděl, ale i tak, my o tom navždy víme. Měli si ty patníky nějak zamaskovat, cha chá!

ukrajina1.jpg
Bývalá hranice ČR - Polsko, dnes Ukrajina

Kachnoklan nás skutečně k polednímu dohnal. Už zdálky jsme slyšeli, jak se ti tři hádají. Nebylo to ovšem tím, že by se dokázali pohybovat po horách rychlostí zvuku, ale tím, že jakmile nás opustili, schovali batohy do křoví a rozeběhli se vpřed. Neběželi však dlouho, neboť je potkal pán na motorce a chtěl vidět vstupenku do parku. Asi myslel na veřejnou skládku. Vstupenku ale neměli, neboť ta se nacházela za předním sklem naší dodávky, zaparkované dole u zříceniny rekreačního střediska. Na vysvětlování nebyl prostor, neb pán na motorce byl neoblomný a nechal si znovu zaplatit hromádku fufníků. Když byl požádán o stvrzenku, oznámil přítomným, že nemá tužku a aby si přítomní dali pozor na jeho kolegu, který, když je potká, bude chtít stvrzenku vidět. A když ji neuvidí, bude pokutička. Nezabili ho, ale otrávení se vrátili k batohům a šli za námi.

ukrajina9.jpg
Poloniny, slavný termín z Nikoly Šuhaje. On tedy přímo tady neběhal, řádil spíš kolem Mukačeva, ale jestli lítal v tomhle terénu, musel být blázen, jeto na zlámání nohou. Pohledy kolem jsou ovšem
prvotřídní.

Po obědě nastala vzrušená debata, kudy dál, aneb třetí díl Kachno - Zabi hádky. Moc jsem si ani jednoho nevšímal, mám s tím své zkušenosti, zpozorněl jsem až při slově Krym. Nejsem v zeměpise nikterak zběhlý, o Rostocku jsem si léta myslel, že je v Polsku, a Švýcarsko bych hledal na severu, ale tolik v paměti mám, že Krym je daleko. Tuze daleko. Kachna byl přesvědčený o opaku. Vysvětlil nám, že je to kousek, asi tak 600 km, a při místních, polovičních cenách nafty nás to vyjde jednoho každého na cca 300,- Kč. Zabi nám hned vzápětí vysvětlil, že je to přibližně 1200 kilometrů a že Kachna je pitomec. Následná brutální hádka vyústila ve dva zásadní závěry. Zabi nám všem oznámil, že jsme banda kreténů a přestal mluvit, a my jsme jeli na Krym.

Nejprve však bylo nutné sestoupit dolů k dodávce. Hluboko, přehluboko pod námi jsme viděli malou tečku, chatu, u které jsme parkovali vozidlo. Nabízelo se sestoupit přímým směrem, vedla tam stezka a měli bychom stále orientační bod, žádné skály, nic takového. Vedení se ale ujal Kachna a jak bývá jeho zvykem, neomylně vybral tu nejhorší cestu opačným směrem, že je to prý víc romantické. Harcovali jsme se vysokou trávou plnou mezer mezi drny, co chvíli ohrožováni výrony a přetrhanými vazy, klečí, kde nebylo vidět ani na toho před sebou, a jinými romantickými místy. Zabi se co chvíli pochmurně zachechtal. Opět jsme narazili na fakt, že ukrajinská kartografie je tu zřejmě v ilegalitě. Aby tady člověk mohl kreslit mapy, vyžaduje se od něj zřejmě především veliká fantazie. Dlužno ale dodat, že ačkoliv jsme na Kachnu všichni špačkovali, trasa byla nakonec moc příjemná a nerad to říkám, i romantická. Sestupovali jsme nádherným údolím a ta panoramata...

ukrajina10.jpg
Klesáme z hřebene k autu neznačeným terénem, vedeni jen instinktem a pevnou vírou ve správný směr.

Takže jsme se neztratili, ale strefili se k naší vytoužené dodávce. Pomohl hlavně geomorfologický rozbor okolí (Klára), ponuré mlčení, které přešlo v kamarádské podělení se o pivo (Zabi - táhnul ho skutečně v batohu několik plechovek, ale když pochopil, že se skutečně vracíme k autu, kde jich má ještě mnoho, uvolil se to nesené rozpustit mezi své nejlepší kamarády) a entuziasmus (zbytek výpravy).

U dodávky Kachna se Zabim rozbalili mapu, chvilku tiše hovořili a nakonec musel Kachna zkonstatovat, že Zabi měl pravdu, že je to skutečně 1200 kilometrů, že se navíc jede přes Moldavsko, kam nemáme víza, a navíc že ukrajinský celník je proti tomu moldavskému altruistický lidumil a že Kachna je skutečně pitomec. Takže takhle nějak jsme nakonec na Krym nejeli.

čtvrtek 16. srpna 2007

Teď něco k cestování po Ukrajině automobilem, abe trochu toho skuhrání na místní poměry. Když už tedy není zbytí a po Ukrajině automobilem cestovat musíte, ze všeho nejvíc to připomíná jízdu koňmo. Silnice jsou poznamenané nedostatkem asfaltu, nedostatkem lidí, kteří se o ně mají starat, a nedostatkem zájmu celkově. Přemýšlel jsem, čím to, a napadlo mě jediné - místní se ještě nedokázali vymanit z pozůstatků komunismu, kdy co nebylo moje, bylo erární a co bylo erární, o to jsem se nestaral. Četl jsem o tom, že nějaký vědec udělal průzkum na téma Kde jsou lidé nejšťastnější - vyhrál Island a na posledním místě byla Moldavie. Tady někde to asi bude, když není sociální cítění, nemůže být osobní štěstí. To jsem to koukám ale vzal od kvality silnic hopem, takže - jámy, výmoly, díry a džuzny. Příšerné domy okolo silnic, skládky odpadků všude, kam jen oko dohlédlo, všudypřítomná bída.

Lvov ale byl něco úplně jiného, jako bychom přejeli nějakou časoprostorovou hranici. Město opravené, čisté, lidé se tvářili příjemně a byli vkusně oblečení, město žilo. Architektura úchvatná až okouzlující, něco mezi Sienou, Plzní a Paříží. Prý celé město kdysi bylo výstavní skříní evropské architektury a který architekt neměl stavbu ve Lvově, jako by nebyl. Líbilo se nám tam moc, škoda, že jsem dorazili až pozdě večer a celá prohlídka probíhala potmě. A nadvakrát. Kachnoklan prostě musel jít svou cestou. Představuju si to tak, že běhali sprintem po městě a hecovali se, kolik toho stihnou. My ostatní jsme si pomalu prošli historické jádro, dali si burger v Mc´Donalds, abychom si připomněli naši unifikovanou civilizaci, zaposlouchali se do teskných tónů pouličního saxofonisty a strávili příjemný večer u sklenice piva v zahradní restauraci na náměstí. Kachnoklan se ztratil, takže dorazil na místo srazu o hodinu čtyřicet později.

ukrajina11.jpgPak jsme zabloudili v noci, když jsme hledali místo za městem ku přespání, tudíž ráno nás zastihlo u nějakého pole, místní vesničané na nás koukali divně, jdouc do práce na pole a nesa si kosy a hrábě. Zajímalo by mě na co, všechno okolo leželo ladem.

Končím. Následovala už jen cesta domů se zastávkou na Vihorlatu, ale to už je úplně jiná kapitola. Howgh.

Poslední slovenský hrad cestou domů, jel jsem se Zabim z
Košic o den dřív, takže už jsem to nemusel absolvovat. SMRT ZŘÍCENINÁM!    -------------------------------------------->

  • Gastro technika - Prodej a servis profesionální gastro techniky. Gastro projekty v